Láska je domov a zem, kam se vracíš,
lásku láskou splácíš,
láska je naděje,
co u srdce zahřeje.

Láska je nebe,
láska mám Tě vedle sebe,
láska je teplý dotek dlaní,
co spočinout smím na nich.

Láska je srdce milující,
láska je proud vibrující,
láska je souznění,
v jednotu vše promění.

Láska je světlo bílé,
co proudí od bytosti milé,
láska je radost z naplnění,
láska je cit, nad který není.

Láska je krůpěj slzy pod víčky,
láska jsou ústa na klíčky,
láska je čekání,
láska nádherné je poznání.

Láska je úsměv ve tváři,
láska je když oči zazáří,
láska je květina,
já pro tebe jsem jediná.

Láska je víra,
láska je vůně,
láska je písnička,
láska je paprsek,
láska je síla,
láska je něha
láska je ozvěna.

Láska je pozdrav mého srdce,
láska je, když podáme si ruce,
láska je cesta drahokamy posetá,
láska je radost staletá.

Láska je pohlazení,
láska je i odpuštění,
láska je objetí,
láska je anděl, co přiletí.

Láska je pokora žití,
láska je moudrost všeho bytí,
láska je milost,
láska je dar Stvořitele.“

Výchova bez lásky rozporuplným,
chytrost bez lásky vychytralým,
laskavost bez lásky pokryteckým,
pořádek bez lásky malicherným.

Znalost věcí bez lásky neústupným,
moc bez lásky násilnickým,
čest bez lásky pyšným,
vlastnictví bez lásky lakotným,

víra bez lásky fanatickým.

Běda těm, kteří v lásce šetří,
oni ponesou vinu na tom,
jestliže svět nakonec zahyne
sebeotravou.“

Země se dnes otočí,
kolo děje se roztočí. Každý,
kdo má víru svou,
která povznáší se s pokorou,
uzří aspoň na kratičký čas,
že láska dlí přec v každém z vás.

Každému se dostane podle činů,
dobrých, nebo ne
a kdo v mysli dobro má,
nechť se přece podívá
do zrcadla času teď
a dostane odpověď…

Vše co s láskou souvisí,
lidé dobří, cítící, ať se přece neděsí,
toho co se státi má,
Země bude opět má.

Proto lidé věřící,
nebojte se vichřicí,
ani vody veliké,
která skončí v moři mém.

Je tu velká naděje,
že pár lidí se najde přec,
kteří odemknou tu velkou klec
a jako ptáci vyletí,
ti kdož nejsou v zajetí hmoty dnes.

Pak nastane ten krásný čas,
pro všechny, kdož věří v nás.

A když tu na této Zemi
zůstaneš takto hodná,
k novému životu se probudíš.

Ale ne v tomto těle.
Půjdeš na jiný svět,
opět jako malé dítě.
Na svět mnohem krásnější,
nežli je tento.
To bude moje odměna,
za to, že jsi se tu,
na této Zemi tak pěkně
chovala.

A takové je to u všech lidí.

Ale kdo si jen o sobě myslí,
kdo si jen užívá
a na jiné nemyslí,
tomu já trest za to dám.

Ten ve svém zimním období,
klidně u Mě neodpočívá,
ale bloudí ve věčných temnotách.
Také pak k životu se probudí,
ale k mnohem horšímu než má.

Půjde také na jiný svět,
mnohem horší než teď
a tam musí žít,
mezi těmi lidmi,
co si navzájem stále ubližují.“

Technika je také třeba,
Jinak bychom tu nebyli.
Ale rozumě ji využít.
Ne jako vy na Zemi,
Všechno jenom poničit.

já jsem jenom chtěla říci,
že já už to nevydržím.

To, co lidé špatného dělají,
jsem přece živá a moc mně to bolí,
když vidím a slyším,
opuštěné, uplakané děti,
hladovějící a umírající.

To není správné !
Dospělí jen hýří a mají nadbytek,
a děti špinavé, utýrané,
čekají na pohlazení a kousek chleba.

Taková škoda jen,
že nemohu každému člověku napsat,
jak škodí sobě i mně,
škodlivými myšlenkami,
myšlenkami Sil temna – sil zla !

Buďte lidé na sebe hodní,
a netužte po majetku.

Mamon je zkáza !“

Máš radost z lásky naší,
to je tím, jak písně pěješ,
říkáš, že radost nosí,
tou krásou srdce hřeješ.

Máš svá tajemná zákoutí,
kde slzy radosti skrápíš,
tam tvoje milá chodí,
aby vyjevila ti svou skrýš.

Myslíš na Vesmír při pohledu na milou,
ale on není tak známý,
máš touhu tam s ní odletět,
abys byl opět šťastný.

Jsou s tebou tví Vesmírní,
vždy na každém kroku,
máš hruď zářící,
tak jako svou pravou lásku.

Abys byl vždy milý a vlídný,
měj své srdce dokořán,
neboť tam je síla milý,
co Stvořitel ti daroval.

Víš, že lidé se již zastavují,
aby byli lepší a lepší,
že znovu ve svém srdci spatřují,
svoji budoucnost zářící.

Neboť celý Vesmír to ví,
že člověk zvedne svou hlavu ke hvězdám,
aby mohl svou lásku tam dáti
a celý se zcela tak oddá nám.

Je to proto, že tito lidé u médií,
si nikdy na srdci nezakládali,
mají hlavu plnou kariéry
a slouží Satanovi.

Mají vždy plno pravd,
ale srdce jim nezáří,
proto milí lidé,
nebaštěte jim tyto zprávy.

Tato kniha je knihou Pravdy,
která se narodila jako dítě malé,
má obrovskou sílu a moc Lásky
a tím ozáří všechny obyvatele.

Lidé jsou mnohdy ovládáni,
těmito temnými programy,
teprve až prohlédnou rádi,
budou moci zářit jako my.

To ti Ivo milý,
dávají tví Vesmírní,
abys věděl jak naložit s těmi,
kteří jsou stále ovládáni.“

Chlapec klidným krokem kráčí
k té krásné dívce,
k dívce,
která schválně se neotáčí.

Však ona o něm ví,
ale ráda věděti by chtěla,
co se díti bude dál,
vždyť chlapec mnohem dále od ní stál.

Ten oheň v srdci plápolá,
zvědavá je, jak se zachová
to je přenáramná krása,
jak se tak dívám mé srdce jásá.

Už jen pár kroků od děvenky je,
místnost najednou je plna světla,
v tu chvíli hudba lásky v srdci zazněla,
oči se jim smějí a ta záře co náhle harmonii rozlila,
u srdce všechny přítomné zahřála.

Chlapec jde dál klidným krokem mistra,
on ví, že ta dívka nejen že je krásná, ale i bystrá,
ví že dívka o něm ví, že je také s vesmírem spojena,
chvilka ladného jejího pohybu a už se mu podlamovaly kolena.

Ta chvíle kdy, ona se k němu otočila a říci něco chtěla,
hoch rázem zdřevěněl a slzy mu do očí vyhrkly,
odkud asi ta panenka přiletěla,
to je krása, pocit to snad už ani není,
to vše je tak náhlé, tak náhle všechno změní.

Kdo je ta krásná bytost,
kde se tu tak najednou vzala,
snad chlapec se chtěl s někým seznámit ?
že ona je tak hodná, že takový dar mu dala ?

Že by se představiti chtěla ?
slza jak padá z tváře matičku Zemi zalije
a přece slyšet byla,
jak říká, jmenuji se Panenka MARIE.

Svatá její tvář se ještě více usmála,
chlapcovo srdce znělo jako zvon,
teplo boží - blaženost jej oblévala,
zeptala se chce-li na Alcyon.

Chlapec podíval se ven oknem velikým,
kde měsíc pospolu s hvězdami svítil a byl,
odpověděl ji hlasem laskavým a dojatým,
že rád poznal by tato krásná místa býval byl.

V zápětí však dodal: „Odpusť mi však prosím, ještě nemohu,
Matičku Zemi velmi miluji a zde já býti mám, tak to já cítím,
velkou radost tím jsi mě udělala, za to já Ti děkuji, ale nemohu,
věřím, že ten vlak na Alcyon jede každou chvíli, že ho příště chytím“.

Panenka ani říci slovo nemusela, znělo to však – „Já tě moc dobře znám.“ “

Láska, "ách" jak se vůně dvoří:
Nechť to jiskří, nechť to hoří,
nechť se děje vůle Boží,
nechť své Srdce nikdy nikdo neodloží.

Láska je s námi stále,
jen se jí otevřít,
v malém i velkém sále.“

Plujme a plujem,
cestou Lásky,
co je vždy a zase,
v zlatém čase.“