SVĚTELNÁ  KNIHOVNA

STAŽENÍ  KNIHY

V  NÁRUČI  SVĚTLA

BETTY J. EADIEOVÁ

1992

www.andele-svetla.cz

www.vesmirni-lide.cz

Přeložila

Karla Snýdlová

Tato kniha je věnována:

Světlu, mému Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu,

jemuž vděčím za všechno, co mám.

On je tím, kdo je mi oporou;

bez něho bych padla.

Mému báječnému manželovi Joeovi, který je živoucí

„skálou“, z níž jsem čerpala sílu a odvahu.

Mým osmi dětem: Donně Marii, Cheryl Ann,

Glennu Allenovi, Cynthii Carol, Josephu Leeovi,

Stewartu Jefferymu, Thomasu Brittonovi a Betty Jean.

Oni jsou „solí” mého života.

A konečně, ne však nakonec, mým osmi

vnoučatům: Kurtovi Andrewovi, Jessice Elizabeth,

Zacharymu Brittonovi, Natalii Kathleen, Stephanii

Leigh, Andree Megan, Jennifer Leanne a Keoně Marii.

Tito maličcí jsou drahokamy v mé koruně.

(0)

Poděkování

Mé největší uznání a láska patří mému manželovi. Nebýt jeho důvěry ve mě a jeho lásky, nikdy bych tu­to knihu nedokázala napsat. Vykonával většinu prací na počítači a zároveň mi dával rychlokurz obsluhy PC. Na­víc, bez ohledu na vlastní zájmy, upravoval můj ruko­pis. Jedl polotovary a nosil bílé košile o jeden den dé­le, abych mohla trávit více času u klávesnice. Miluji tě, drahoušku. Děkuji !

Lásku a uznání věnuji své drahé přítelkyni Nancy Carlisleové, jejíž srdce překypuje láskou nejen ke Spa­siteli, ale ke každému na potkání. Nancy mě naučila, jak projevovat lásku mnohem otevřeněji. Prokázala své nadšení, s nímž pomáhá druhým i tím, že se mnou trá­vila bezpočet hodin, cestovala se mnou na besedy, na­slouchala znova a znova vyprávění o tom, co jsem za­žila. Nikdy ji to neunavovalo, stále mě podporovala a dodávala mi odvahu pokračovat v práci. Nancy byla první, kdo mi v roce 1987 pomáhal vytvořit kostru té­to knihy. Nikdy ve víře v mé schopnosti nezakolísala. Ani tehdy, kdy jsem své prvotní pokusy vzdala, abych mohla pečovat o svého těžce nemocného otce až do je­ho smrti v červenci 1991.

Jsem samozřejmě zavázána také Jane Barfussové, kte­rá třikrát navštívila moji přednášku a na základě toho napsala článek „Duchovní svět“, jenž pojednával o mých zážitcích blízkých smrti. Její práce doslova ob­letěla celý svět. Díky jejímu článku jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi dodávali odvahu dokončit tuto knihu a zacházet do větších podrobností.

(1)

Předmluva

Z knihy V náruči světla jsem se dozvěděl o zážitcích blízkých smrti víc než kdykoli předtím. A to jsem se de­set let zabýval právě studiem těchto zážitků, rozhovo­ry s dětmi i dospělými, kteří přežili klinickou smrt. V náruči světla není jen vyprávěním o úmrtí během ope­race a opětovném návratu do života. Je to vlastně kni­ha o smyslu života. Vzpomínám si na chlapce, který po­té, co překonal zástavu srdce, řekl rodičům: „Musím vám prozradit nádherné tajemství - stoupal jsem po schodech do nebe.“ Ten hoch ještě nedokázal vysvětlit, co tím myslí. V této knize se ukrývá stejně úžasné ta­jemství. Není to tajemství života po smrti, ale tajemství o životě.

Zážitky blízké smrti jsou ve skutečnosti prožitkem umírání. Všichni jimi jednou projdeme, až budeme umí­rat, ať bohatí či chudí, vrazi nebo světci. Myslíval jsem si, že po smrti prostě vstoupíme do temnoty, a tím náš život skončí. Jako lékař na jednotce intenzívní péče jsem měl možnost vidět umírat mnoho dětí a dospělých, ale přesto jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl svůj názor změnit. Až v rozhovorech s pacienty, kteří přeži­li klinickou smrt, jsem se dozvěděl, že umírání je často radostná a duchovní záležitost. Na konci života na nás nečíhá temnota, ale spíš milující světlo - světlo, o němž jedno dítě řeklo, že „má v sobě spoustu hezkého“.

Zážitky blízké smrti nezpůsobuje nedostatek kyslíku v mozku, účinek léků nebo psychický tlak vyvolaný strachem ze smrti. Téměř dvacet let vědeckého výzkumu dokázalo, že tyto zážitky jsou důsledkem přirozeného a normálního procesu. Dokonce jsme určili oblasti moz­ku, které nám tyto zkušenosti umožňují. To znamená, že zážitky blízké smrti jsou naprosto reálné a nejedná se o halucinace. Jsou stejně skutečné jako jiné lidské schopnosti, stejně skutečné jako matematika či jazyky.

Před osmi lety moje výzkumná skupina při Washing­tonské univerzitě a Dětské nemocnici v Seattlu publiko­vala tyto poznatky v časopise Americké asociace dět­ských lékařů. Ačkoli výzkum opakovaly vědecké týmy na celém světě, včetně Floridské univerzity, Dětské ne­mocnice v Bostonu a Utrechtské univerzity, lidé jeho přínos stále nechápou. Naše společnost naneštěstí do­sud nepřijala ty poznatky o procesu umírání, jež se po­dařilo odhalit v posledních dvou desetiletích. Zoufale potřebujeme sami sebe naučit, že jsme bytosti duchov­ní stejně tak jako biologické stroje. Tolik společenských problémů, jako je krize zdravotní péče a důstojného umírání, kult spotřebnosti, který ničí naši ekonomii, ná­rodní ostuda - ženy a děti bez domova, vyrůstá z ne­dostatku chápání duchovní podstaty nás všech, v mnoha ohledech závislých jeden na druhém.

V náruči světla nás učí, že naše vlastní životy jsou dů­ležité a mají svůj význam. Vždy znovu a znovu mě ohromí, když ti, kteří se ocitli v božském světle, přiná­šejí jednoduché a krásné poselství: „Láska má moc nej­vyšší... Láska musí vládnout... Své okolí si vytváříme svými myšlenkami... Jsme posláni na Zemi, abychom žili plný a bohatý život, nacházeli radost ve svých vý­tvorech, zažívali neúspěch i úspěch, používali svobod­nou vůli. Zkrátka abychom rozvinuli a rozšířili svůj ži­vot: Betty se nevrátila z klinické smrti s grandiózními úkoly, jako je založení nové církve či zázračné léčení, ale spíše s prostým poselstvím lásky. Smyslem zážitků blízkých smrti je připomenout nám pravdu, kterou všichni známe, ale zapomněli jsme ji: „Existujeme, aby­chom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laska­ví, tolerantní a šlechetně si pomáhali.“

Kniha je skutečnou učebnicí zážitků blízkých smrti. Je napsána jako jednoduchý a krásný příběh, kterému může každý porozumět. Nikdy jsem neprožil zážitek blízký smrti, dokonce ani žádný duchovní zážitek, kte­rý bych dokázal pojmenovat. Byl jsem dost skeptický ke zkušenostem těch, kteří se mi se svými prožitky svěřo­vali. Určitě je poučením pro člověka, který chce pocho­pit, co znamená být mimo své tělo nebo jak může být smrt příjemná. Kniha Betty Eadieové popisuje jednotli­vé fáze zážitku vynikajícím jazykem, který dokáže pře­klenout tajemno; činí neznámé srozumitelným.

Na začátku umírání autorka cítila, jak její tělo slábne. Potom: „... jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Můj první pocit byl, že jsem svo­bodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřirozeného.“ Pak se setkala se strážnými anděly, s jejichž pomocí se snažila pochopit důležité okamžiky svého života a také vztah k vlastní rodině. Pomáhali jí při umírání. Vstou­pila do tmy a cestovala tmavým tunelem. „Napadlo mě, že musí vést tam, kde je údolí stínů smrti,“ říká. „Ještě nikdy jsem necítila takový klid.“

Ve svém vyprávění odpovídá na otázky týkající se zá­žitků blízkých smrti, které mi lidé léta kladli, ale na něž jsem nedokázal odpovědět. Betty popisuje, jak se jí před očima odvíjel celý pozemský život. Ovšem nesoudili ji ostatní, ale spíš ona sama. Vysvětluje význam a příčiny některých negativních zážitků blízkých smrti a proč ně­které lidi tyto zážitky hluboce znepokojují. Osvětluje problém, proč je život často tak těžký a proč zlé věci potkávají hodné lidi. Objasňuje, proč se předčasně ze­mřelí tak často nechtějí vrátit do svého těla. „Nepohodl­ná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné,“ tvrdí. „Po radost­né duchovní svobodě jsem se opět stala vězněm těla.“

Betty nepotkal zážitek blízké smrti jenom v dospělos­ti, byla na něj díky své zkušenosti připravena z dětství. Děti mají prosté a čisté zážitky blízké smrti, protože ne­jsou ovlivněny náboženstvím a kulturou. Nepotlačují tyto prožitky tak, jak to často dělávají dospělí. Nečiní jim potíže přijmout duchovní význam setkání s Bohem a ostatní souvislosti. Nikdy nezapomenu na pětiletou holčičku, která mi plaše prozradila; „Mluvila jsem s Je­žíšem a byl ke mně velmi milý. Řekl mi, že ještě nena­stal čas, abych zemřela." Děti si zážitky blízké smrti pa­matují mnohem častěji než dospělí. Pokud jimi projdou v dospělosti podruhé, jejich zkušenost bývá výjimečně silná a celistvá.

Autorka nám připomíná, že význam zážitku blízké­ho smrti tkví v tom, co nás učí o životě. Teprve před několika staletími jsme se rozhodli, že v člověku není duch - a proto po smrti není žádný život. Tato myšlen­ka vedla jednoznačně k nepřirozenému strachu ze smr­ti, který proniká naším životem a brání nám žít život plně. Betty mluví o tom, že umírání je duchovní zále­žitost; nicméně v nás nechce vyvolat touhu zemřít, ale žít život mnohem celistvěji. „Teď už vím, že to byl vlastně Bůh,“ říká. „Už nevěřím na univerzální sílu... vidím milující bytost, která vytvořila Vesmír...“

Jedna dívenka mi vyprávěla, že když zemřela, uvě­domila si, že žije nový život. Vysvětlila mi, že i když slyšela v nedělní škole o nebi, vlastně v ně nevěřila. Až když zemřela a opět se vrátila do života, získala pocit, že: „Už se nebojím smrti, protože teď o ní vím trochu víc.“ Nechtěla znovu skonat, ale pochopila, že „život je na žití a světlo je na potom.“ Ptal jsem se jí, jak ji její zkušenost změnila. Nadlouho se odmlčela a potom od­pověděla: „Je příjemné být k ostatním příjemná.“

V náruči světla obsahuje stejné poselství; „Pokud jsme k druhým příjemní, budeme prožívat radost.“ Betty se ptala Ježíše: „Proč jsem to nevěděla už dřív ?“ Odpo­věď zněla: „Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“ Toto jednoduché pravidlo změnilo mé chápá­ní života. Vždyť to jsem vlastně od dětství slýchal. Uvě­domil jsem si, jak mě Bettyina kniha ovlivnila. Změnil jsem se a cítil potřebu znovu navázat na prosté pravdy, které jsem znal, ale přehlížel.

Betty, rodilá americká indiánka, navštěvovala v dět­ství internátní školu. Před budovou se skvěl velký ná­pis: Bez představivosti lidé hynou. Naše společnost ztrati­la pochopení pro vlastní duchovní víru a pohled do bu­doucnosti. V důsledku toho vznikl ďábelský zmatek, který jsme vytvořili z umírání. Proto pacienti odcháze­jí ze života ukryti v nemocnici v chladné společnosti přístrojů. Vždy by měli být obklopeni příbuznými a přáteli. Zapomněli jsme jak umírat. Smrt už netvoří součást našeho běžného života. Zároveň jsme také za­pomněli, jak žít. Joseph Campbell, přední mytolog, prohlásil, že mnoho našich současných problémů, od drogových závislostí až po násilí ve městech, pochází přímo z našeho nedostatku duchovního vidění. Zapo­mněli jsme, že naše obyčejné životy mají duchovní vý­znam.

MUDr. Melvin Morse

(2)

První noc

Něco není v pořádku. Můj manžel Joe odešel z ne­mocničního pokoje před několika minutami, ale už mám neblahé tušení. Budu v noci sama, sama v před­večer jedné z největších bitev svého života. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky na smrt. Takové věci mi už léta nepřišly na mysl. Proč jsou teď tak neodbytné ?

Byl večer,18. listopadu 1973. Přijali mě do nemocni­ce, abych podstoupila operaci dělohy. Protože mi bylo jedenatřicet let, porodila jsem sedm dětí a jinak jsem se těšila vynikajícímu zdraví, odhodlala jsem se dle léka­řovy rady k operaci. Můj muž i já jsme byli s tímto roz­hodnutím spokojeni. Co se týče operace, neměla jsem pochyb o správnosti své volby, ale znepokojovalo mě něco jiného, něco nedefinovatelného.

Za roky našeho manželství jsme odděleně trávili noc jen výjimečně. Snažila jsem se vybavit si rodinu a zvláštní blízkost, kterou jsme spolu prožívali. Ačkoli jsme měli šest dětí (sedmé zemřelo jako miminko), vlastně jsme je nedokázali nechat samotné. Dokonce i když jsme se mohli jít bavit, zůstávali jsme doma. A tak nám děti naše „schůzky“ plánovaly samy. Občas pro nás připravily večeři, rozsvítily svíčky v obývacím pokoji a zapálily oheň v krbu. Obvykle jsme mívali i správnou hudbu - možná ne takovou, jakou bychom si vybrali sami, ale rozhodně bezvadnou. Vzpomínala jsem na večery, kdy nám děti servírovaly čínská jídla na ozdobeném kávovém stolku a připravovaly velké pol­štáře, abychom si na ně sedli. Potom ztlumily světla, daly nám pusu na dobrou noc a s halasem běžely na­horu do svých ložnic. Měli jsme pak s Joem pocit, že jsme našli kousek nebe na Zemi.

Vzpomínala jsem na to, jak šťastná jsem byla ve spo­lečnosti bytosti tak chápající a milující, jakou byl Joe. Vzal si v práci týden dovolené, aby se mnou mohl být předtím, než půjdu do nemocnice a chtěl se mnou zů­stat další týden, až mě pustí domů. On a naše dvě nej­starší dcery, kterým bylo patnáct a čtrnáct let, už plá­novali krásnou večeři na Den díkůvzdání.

Zlé tušení mě dusilo víc a víc. Možná to zavinila tma v pokoji, ta hrozná tma, které jsem se jako děvče nauči­la bát. Snad měly ty neblahé pocity kořeny v jiné udá­losti, která se mi přihodila v nemocnici před mnoha le­ty a která ve mně stále vyvolávala pochybnosti a nejis­totu.

Když mi byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Otec ří­kával, že „oženit se s indiánkou bylo snad to nejhorší, co mohl tehdy běloch udělat“. On, světlovlasý napůl Skot a napůl Ir, si vzal za manželku čistokrevnou přís­lušnici kmene Siouxů. Jako sedmé dítě z deseti jsem té­měř neměla možnost poznat své rodiče před rozvodem. Matka se vrátila do rezervace a otec odejel ke svým ro­dičům do města. Šest z nás tehdy umístili do Katolické internátní školy.

První zimu ve škole jsem dostala hrozný kašel a po­řád jsem měla zimnici. V jedné ložnici nás spalo čtyři­cet. Pamatuji si, že jsem jednou v noci vklouzla do po­stele své starší sestry Joyce. Ležely jsme spolu a plaka­ly - já v horečkách a ona strachem o mě. Když nás řá­dová sestra na noční obhlídce objevila, odvedla mě zpátky do mé vlhké a studené postele. Joyce se ji sna­žila přesvědčit, že jsem nemocná, ale marně. Nakonec mě třetí noc odvezli do nemocnice.

Lékař diagnostikoval černý kašel a oboustranný zá­pal plic. Přikázal ošetřovatelce, aby zavolala rodičům. Pamatuji se na jeho slova, že pravděpodobně nepřežiji noc. Ležela jsem v posteli a jen hořela. Přepadl mě po­cit, jako bych se potápěla do spánku a zase se z něj vy­nořovala. Náhle jsem ucítila na hlavě ruce. Vzhlédla jsem a uviděla ošetřovatelku, která se nade mnou sklá­něla. Pročísla mi vlasy prsty a řekla: „Vždyť je to ještě dítě.“ Nikdy ten laskavý hlas nezapomenu. Zachumla­la jsem se hlouběji do pokrývek a cítila teplo a spoko­jenost. Její slova mě uklidnila. Klidně jsem zavřela oči a zase usnula.

Probudila mě lékařova slova: „Už je pozdě. Ztratili jsme ji.“ Přetáhli mi přikrývku přes hlavu. Byla jsem úplně popletená. Proč bylo pozdě ?  Otočila jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti, i když jsem měla na obli­čeji deku. Pokoj se mi nezdál ničím zvláštní. Viděla jsem doktora a sestru vedle své postele. Koukala jsem se kolem a všimla si, že se najednou rozjasnilo. Nemoc­niční lůžko mi připadalo větší a mě napadlo: Vypadám v té velké bílé posteli jako malý hnědý brouk. Lékař odešel a já si uvědomila přítomnost někoho jiného ve své blízkostí. Náhle jsem už neležela v posteli, ale v ně­čí náruči. Vzhlédla jsem a uviděla muže s krásným bí­lým plnovousem. Díval se na mě. Jeho vousy mě fasci­novaly. Jako by se třpytily světlem, které z nich vychá­zelo. Zasmála jsem se, zabořila do té bílé nádhery prsty a omotala si pramínky kolem prstů. Cítila jsem se u něj naprosto klidná a šťastná. Jemně mě houpal a kolébal ve svých pažích. I když jsem nevěděla, kdo to je, ne­chtěla jsem ho už nikdy opustit.

„Začala zase dýchat !“ vykřikla sestra a doktor vběhl do pokoje. Ale byla to jiná místnost. Převezli mě do vel­mi tmavé komůrky. Bělovousý pán zmizel. Koupala jsem se v potu a měla jsem strach. Lékař rozsvítil a do­pravili mě zpátky do původního pokoje.

Když přijeli rodiče, oznámili jim, že mě skoro ztrati­li. Slyšela jsem to, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak mě mohli ztratit, když jsem tady celou dobu byla ?  By­la jsem šťastná, že se zase vidím s rodiči, s lidmi, kteří mě znali a milovali - jako ten pán s bílým plnovousem. Ptala jsem se, kdo to byl a kam šel. Rodiče ovšem ne­chápali, o čem to mluvím. Vyprávěla jsem jim, jak dok­tor řekl, že je příliš pozdě a o tom muži s bílým svět­lem ve vousech, který ke mně přišel a držel mě na ru­kou. Neodpověděli. Nikdy. Tento zážitek mi v dětství poskytoval útěchu a stal se oázou lásky. Vzpomínky ni­kdy nevybledly Pokaždé, když jsem si to vybavila, pro­žívala jsem znovu stejný pocit klidu a štěstí jako v jeho náruči.

Teď jsem se ve tmě pronikající do pokoje snažila ty­to vzpomínky přivolat. Od těch dávných dnů, kdy jsem byla odtržena od rodičů, se bojím tmy. Zase jsem osa­měla ve tmě a prožívala ty divné pocity Zdálo se mi, že v pokoji krouží Smrt. Naplnila mé myšlenky a usíd­lila se v mých představách. Smrt. Smrt a Bůh. Ti dva se zdáli být navždy spojeni. Co na mě čeká na druhé stra­ně ?  Kdybych zítra zemřela, co bych objevila ?  Věčnou smrt ?  Věčnost s pomstychtivým Bohem ?  Nebyla jsem si jistá. A jaký je Bůh ?  Jen jsem doufala, že není takový, jak nám ho líčili v církevní škole.

Dodnes si dokážu vybavit detaily první školní budo­vy s mohutnými cihlovými zdmi a tmavými, studený­mi místnostmi. Řetěz odděloval chlapeckou část od dív­čí a kolem školy byl plot. Uzavřeli nás před světem i před sebou navzájem. Stále si pamatuji to první ráno, kdy odvedli mé bratry do jedné budovy a mě a sestry do druhé. Nikdy nezapomenu na tu hrůzu v jejich očích, když se za námi naposled ohlédli. Cítila jsem, že mi asi pukne srdce.

Mě a mé dvě sestry přivedli do malé místnosti, kde nám ustřihli vlasy a chemicky nás odvšivili. Potom kaž­dá dostala dvoje šaty. V jedné barvě na první a v dru­hé na následující týden. Tyto uniformy měly pomáhat odhalit případné uprchlíky Moji nejstarší sestru Thel­mu, které jsme říkali Švíca, poslali do oddělení pro star­ší dívky. Ten první večer jsme se s ostatními děvčaty se­řadily a odpochodovaly do ložnice. Postavily jsme se k postelím a čekaly, dokud se neozvala píšťalka. Na po­vel jsme se rychle svlékly a uložily, řádová sestra zhas­la světlo a zamkla pokoj zvenčí. To, že jsem zamčená v té velké a tmavnoucí místnosti, mě vyděsilo. Ve tmě jsem s hrůzou čekala, co bude, až mě nakonec přemohl spánek.

V neděli musely všechny děti do kostela, což po­skytlo mně a mým sestrám možnost uvidět na druhé straně kaple bratry. Jak jsem se tu první neděli probo­jovávala shlukem děvčat, abych vypátrala své bratry, dostala jsem ránu do hlavy. Otočila jsem se a spatřila dlouhou tyč zakončenou gumovým míčkem. Jeptišky tento nástroj používaly k usměrňování našeho chová­ní v kostele. Tehdy poprvé a ještě mnohokrát potom jsem ho pocítila na vlastní kůži. Protože jsem stěží chápala, co znamená zvonění a kdy si mám kleknout, dostávala jsem holí často. Ale mohla jsem tak aspoň koutkem oka zahlédnout bratry a to stálo za všechny utržené rány.

Učili jsme se o Bohu a dozvěděli jsme se spoustu vě­cí, které by mě vůbec nenapadly. Říkali nám, že my, In­diáni, jsme neznabozi a hříšníci. Věřila jsem tomu. Předpokládala jsem, že řádové sestry jsou v božích očích něčím víc. A taky jsme se učili, že jsou tady, aby nám pomáhaly. Moje sestra Thelma dostávala často vý­prask krátkou hadicí a potom musela ještě trestající jep­tišce poděkovat, jinak dostala znovu. Věřila jsem, že právě ony jsou vybrané služebnice boží a začala jsem se Boha hrozně bát. Všechno, co jsem se o něm učila, ten strach ještě umocňovalo. Zdál se mi zlostný, netrpě­livý a velmi mocný, což znamenalo, že mě může třeba zničit či poslat v soudný den přímo do pekla - nebo i dříve, pokud bych mu zkřížila cestu. Doufala jsem, že tohoto Boha z internátní školy nikdy nepotkám.

Podívala jsem se na velké nástěnné hodiny. Od Joeo­va odchodu uplynulo jen pár minut. Pouhé minuty. Sla­bé světlo nad umyvadlem stačilo vytvořit tmavé stíny, které se mi zjevovaly před očima jako noční můry z mi­nulosti. Snad se mi splašilo myšlení. Pobízená osamě­lostí se moje mysl proháněla zákoutími dávných vzpo­mínek. Musela jsem nad tím získat kontrolu, abych se dokázala uklidnit. Jinak bude tato noc nekonečná. Plně jsem se soustředila a snažila se přijít na jiné a hezčí myšlenky.

Rozzářil se paprsek světla.

Brainardskou indiánskou školu vedli wesleyanští me­todisté. Nikdy nezapomenu na nápis, který jsem si prv­ní den přečetla na velké tabuli před budovou: Bez před­stavivosti lidé hynou. Samozřejmě jsem si myslela, že to je určeno nám, Indiánům, abychom se naučili, jak se dí­vat do budoucna. Tuto myšlenku možná ještě posílil ná­pis, který jsem zahlédla ve městě: Indiánům a psům vstup zakázán.

Brainardská škola pro mě znamenala lepší zkušenost než ta předcházející. Žili jsme v příjemné, méně formál­ní atmosféře a učitele pobyt mezi studenty těšil. Nauči­la jsem se, že Bůh neznamená pro všechny lidi totéž. Místo o zlostném a pomstychtivém Bohu, jehož jsem znala z minulosti, nám vyprávěli o bytosti, která se ra­duje z našeho štěstí. Při pobožnostech lidé často vykři­kovali amen a aleluja. Chvíli trvalo, než si člověk na je­jich náhlé výbuchy zvykl. Ačkoli jsem poznala, že exis­tují různé pohledy na Boha a rozličné způsoby jeho uctívání, myslím, že jsem byla stále přesvědčená, že Bůh, až se před ním po smrti objevím, potrestá právě mě.

V létě jsem navštěvovala luteránský i baptistický kos­tel a příležitostně i Armádu spásy. Nepřipadalo mi nej­důležitější, kterou církev navštívím, ale skutečnost, že tam vůbec jdu. S dospíváním moje zvědavost na Boha rostla. Pochopila jsem, že to on hraje v mém životě hlavní roli. Dokud jsem nedospěla, neměla jsem jasno, jaká ta role je a jak mě ovlivňuje. V modlitbách jsem prosila o odpověď; ale Bůh mě asi neslyšel. Má slova jako by se rozplývala ve vzduchu. Když mi bylo jede­náct let, sebrala jsem odvahu a zeptala se naší vycho­vatelky - řádové sestry, jestli opravdu věří v Boha. Zdá­lo se mi, že jestli někdo opravdu ví, tak je to ona. Místo odpovědi jsem dostala pohlavek. Pak se na mě osopila, jak se vůbec opovažuji pochybovat o jeho existenci. Při­kázala mi pokleknout a modlit se za odpuštění. Její pří­kaz jsem splnila, i když mi bylo jasné, že se kvůli ne­dostatku víry dostanu do pekla. Vždyť jsem zpochyb­nila Boží existenci. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mi nikdy neodpustí.

Později toho léta jsem přijela k otci a zažila něco, co mě ochromilo hrůzou. Jednou večer jsem odhrnula zá­věsy v okně vedle své postele a vleže jsem pozorovala hvězdy a mraky na obloze. Od dětství to byla moje zá­liba. Náhle mě upoutal paprsek bílého světla, který vy­cházel z mraku. Strachy jsem zcepeněla. Světlo se po­hybovalo ze strany na stranu, jako by po někom pátra­lo. Domnívala jsem se, že Ježíš podruhé sestupuje na zem. Křičela jsem ze všech sil, protože jsem se učila, že se podruhé vrátí v noci jako zloděj, spravedlivé odve­de s sebou a hříšníky spálí. Otec mě hodiny konejšil, než jsem se konečně uklidnila. Nakonec mě přesvědčil, že jsem viděla světlo reklamy na slavnost, která se mě­la v městě konat. Tehdy jsem se setkala poprvé v živo­tě s reflektorem. Zatáhla jsem závěsy a na nějaký čas jsem od pozorování hvězd upustila.

Moje pátrání po skutečné přirozenosti Boha pokračo­valo. Pamatuji se na návštěvy kostelů různých církví a na memorování mnoha částí Nového zákona. Začala jsem tíhnout k myšlence, že po smrti zůstane duše a tě­lo v hrobě až do vzkříšení. Přijde Kristus a spravedliví opustí hroby, aby ho mohli následovat. Často jsem na to musela myslet a děsila se vlastní smrti a temnoty, která bude následovat.

(3)

Tma houstne

Závěsy na oknech nemocničního pokoje byly teď za­tažené. Udělala jsem to já ?  Znovu jsem se podívala na hodiny. Skoro jsem vstala, abych se přesvědčila, jestli jdou. Vypadalo to, že se zastavil čas. Potřebovala jsem si s někým popovídat. Třeba se na mě přijde podívat ošetřovatelka anebo ještě lépe - zavolám domů. Natáh­la jsem se pro telefon. Za chviličku začal zvonit a Don­na, naše patnáctiletá dcera, zvedla sluchátko. Hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Bylo úžasné slyšet účast v jejím hlase. Odpověděla jsem, že je všechno pri­ma, že se jen cítím trochu osamělá. „Táta ještě není do­ma,“ prozradila mi. Srdce se mi zastavilo. Tak strašně jsem s ním chtěla mluvit. „Mami ? Je ti dobře ?" zeptala se mě. „Ano, je mi fajn,“ ubezpečila jsem ji. Ale chtěla jsem říct: Prosím tě, pošli ho zpátky !  Dostaň ho sem tak rychle, jak jen dokážeš !  Mé obavy vzrůstaly.

Uslyšela jsem v telefonu vzdálené hlásky: „Chci mlu­vit s mámou !  Hele, dej mi telefon !  Řeknu to tátovi !“ Ty zvuky domova mi zlepšily náladu. Trvalo půl hodiny, než jsem popřála každému z dětí dobrou noc. Zavěsila jsem a okamžitě na mě samota padla jako deka. Pokoj se zdál tmavší a vzdálenost mezi nemocnicí a naším do­mem mi připadala snad miliony kilometrů a ne jen z jednoho konce města na druhý. Rodina pro mě zosob­ňovala celý můj život a fakt, že nejsem s nimi, mě dě­sil a bolel. Ale jak jsem myslela na každé z dětí a sa­mozřejmě i na manžela, začala jsem se cítit lépe. V té chvíli by mě nikdo na světě nedokázal přesvědčit, že za pár hodin mi bude úplně jedno, jestli se ještě někdy objevím doma. Co víc, že budu prosit, abych se k nim nemusela vracet.

Vždycky jsem si myslela, že manžel a děti mi nako­nec nahradí rodinu, kterou jsem v dětství tak postráda­la. Slíbila jsem si, že až se vdám a založím vlastní ro­dinu, stane se mým prvořadým zájmem a nejbezpečněj­ším útočištěm. Přísahala jsem sama sobě, že budu své­ho muže milovat a zůstanu s ním v dobrém i zlém. Na­še děti se budou moci vždycky spolehnout na to, že spolu zestárneme.

V patnácti mě poslali zpátky k mamince. Otec si myslel, že dospívající dívka má žít s matkou, ne v inter­nátní škole nebo s ním. Matka také potřebovala něko­ho, kdo se bude v době, kdy je v práci, starat o její nej­mladší dítě. Takže mě vzali ze školy a zůstala jsem do­ma, abych pečovala o nejmladší sestru. Protože jsem s ní trávila celé dny, litovala jsem se, zvláště když jsem vídala děti, jak jdou ráno do školy a odpoledne se vra­cejí. Sice jsem si ještě zcela neuvědomovala, co pro mě bude v budoucnosti vzdělání znamenat, ale určitě mi scházela společnost přátel a sourozenců. Během krátké doby jsem nabyla dojmu, že svatba a vlastní rodina je jediným únikem z této situace. Cítila jsem, že se můj soukromý život podřizuje potřebám druhých a že nemám právo na osobní štěstí. Chtěla jsem mít vlastní oblečení, vlastní postel, vlastní domov. Chtěla jsem mu­že, kterému budu moci věřit. Někoho, kdo mě bude mi­lovat bez ohledu na to, co nás v životě potká.

Není divu, že jsem se beznadějně zamilovala do chlapce ze sousedství a brzy se za něj vdala. Otec byl zásadně proti, ale já jsem žila s matkou, která mě v tom podporovala. Bylo mi patnáct a moje představy o po­třebách skutečné rodiny byly velmi naivní. Naše nedo­spělost a naprosto rozdílné životní cíle způsobily, že jsme se po šesti letech rozvedli. Sen se zhroutil a já jsem cítila, že moje do hloubi zraněná duše bude potřebovat mnoho trpělivosti a lásky, než se vzpamatuje. Přesto jsem nikdy svého nevydařeného manželství nelitovala, protože jsem za jeho trvání porodila čtyři nádherné dě­ti. Nejprve se narodila dvě děvčata - Donna a Cheryl, potom chlapec Glenn. Nejmladší dcera Cynthia náhle zemřela, když jí byly tři měsíce.

Na vánoční taneční zábavě jsem se v témže roce, kdy jsem se rozvedla, seznámila s Joem. Sloužil na letecké základně nedaleko Rena v Nevadě, kde jsem tehdy ži­la. I Joe byl rozvedený. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc společného jsem nacházela. Prožil podobné dětství jako já, také toužil po pevném rodinném svazku. Zdá­lo se, že se k sobě hodíme. Dokonce i moje děti chtěly, aby žil s námi. Možná zprvu víc než já. Zanedlouho jsme se vzali.

Od začátku to vypadalo příliš dobře, než aby to by­la pravda. Joe v sobě měl něhu, s jakou jsem se dříve nesetkala. Byl k dětem neuvěřitelně trpělivý, ale přesto dostatečně přísný. Děti jeho lásku opětovaly. Praly se o to, kdo ho první uvítá u dveří, když se večer vracel z práce. Od prvního okamžiku pro ně byl Joe „táta“ ­a to v každém ohledu.

Vůle žít spolu a naše dospělost se staly tím „lepid­lem“, které nás drželo po celé ty roky pohromadě. Stě­hovali jsme se z místa na místo a museli se těmto změ­nám přizpůsobovat i v soukromém životě. Slíbili jsme si, že věci vždycky nějak vyřešíme a udržíme rodinu pohromadě bez ohledu na to, kolik nás to bude stát. Rodina byla na prvním místě, vlastní zájmy byly dru­hořadé.

V červenci 1963 Joea převeleli na leteckou základnu v texaském San Antoniu. Počítače se teprve začínaly prosazovat a Joe vedl výuku programování. Během na­šeho čtyřletého pobytu v Texasu se narodili dva chlap­ci - Joseph a Stewart Jeffery.

Žili jsme si jako v pohádce. Koupili jsme nové auto i dům s klimatizací. Děti měly spousty oblečení a já jsem mohla zůstat doma a starat se o ně a o domácnost. Cítila jsem se vskutku požehnaná. Bezpečí a radost, které jsem teď prožívala, byly na hony vzdálené poci­tům v internátní škole, osamělosti dětství a nepovede­ného manželství. Ale stále mi něco scházelo.

Modlila jsem se pravidelně, nicméně můj vztah k Bo­hu byl odtažitý a plný strachu. Věděla jsem, že občas splní mé prosby - jako třeba po rozvodu. Tehdy jsem se modlila, abych našla někoho, kdo mě bude milovat a pomůže mi s výchovou dětí. A on mi přivedl Joea. Věřila jsem, že Bůh existuje a miluje své děti bez ohle­du na svoji zjevnou pomstychtivost, ale neměla jsem ponětí, jak boží lásku zapracovat do svého vlastního ži­vota nebo jak ji osvětlit dětem. Probírala jsem tuto zá­ležitost s Joem a navrhla jsem mu, abychom chodili do kostela. Můj nápad ho moc nenadchl, hlavně kvůli je­ho zkušenostem, které ho vedly ke ztrátě iluzí, co se ná­boženství týká. Respektovala jsem jeho názor, ale nepře­stala jsem hledat cestu, jak vnést do rodiny silnější ná­boženské cítění. Zašli jsme do několika místních koste­lů, ale protože nás ani jeden neuspokojil, nakonec jsme toho nechali. Mnoho let jsem zůstávala v otázkách ná­boženství nejistá.

Sestra mi svým příchodem přetrhla myšlenky. Měla s sebou prášky na spaní, ale odmítla jsem je. Mám totiž odpor skoro ke všem lékům. Můj strach jde tak daleko, že si zřídka vezmu i acylpyrin a raději snáším bolesti hlavy nebo nachlazení. Ošetřovatelka tedy odešla a ne­chala mě napospas vzpomínkám. V úplné noční samo­tě se moje mysl upřela k operaci, která mě za pár ho­din čeká. Bude všechno v pořádku ?  Mnohokrát jsem slyšela o lidech, kteří zemřeli přímo na operačním sto­le. Nepotká mě to také ?  Vybavovaly se mi obrazy růz­ných hřbitovů. Viděla jsem náhrobní kameny a kříže na krku kostlivců v rakvích. Udivovaly mě pohřební rituá­ly, o kterých jsem slýchala v dětství. Snažila jsem se při­jít na to, proč mrtví mají křížky. Aby ukázali Bohu, že jsou světci ?  Nebo je potřebují hříšníci jako ochranu před pekelníky ?  Ovládaly mě stále stísněnější pocity. Tma mě tížila tak, že jsem zazvonila na ošetřovatelku.

„Máte po ruce ty prášky ?“ zeptala jsem se jí, když ve­šla. Zmateně se na mě podívala a potom mi podala tab­lety. Spolkla jsem je a poděkovala. Zhasla světlo a za­vřela dveře. Za chvilku jsem začala být ospalá. Pomod­lila jsem se a záhy usnula.

(4)

Druhý den

Ráno přišlo rychle, světlo se prodíralo kolem okrajů závěsů. Operace měla proběhnout v poledne. Buď mo­hu vstát a několik hodin pročekat, nebo si dopřát ten luxus a spát dál. Pořád jsem se ještě cítila otupená práš­ky, možná i vyčerpaná strachem a úzkostí z poslední noci. Jak ranní světlo projasňovalo pokoj, pomalu jsem se uvolnila a zavzpomínala na svůj poslední pobyt v nemocnici. Strach minulé noci byl ničím ve srovnání s tehdejšími hrůzami. Tentokrát aspoň vím, co se bude dít.

Joe odešel v roce 1967 od letectva, a tak jsme vybíra­li z mnoha nabídek, které dostal z civilního sektoru. Po­čítače se staly novým průmyslovým oborem a jeho zku­šenosti v dané oblasti mu umožňovaly nastoupit tam, kam on bude chtít. Všichni společně jsme se rozhodova­li, ve které části Spojených států chceme žít. Nakonec jsme si vybrali severozápad, kde bylo místo u velké le­tecké a kosmonautické společnosti. Zdálo se nám, že i místní podnebí bude příjemným kontrastem k horkému a suchému klimatu v Texasu. A navíc to nebylo da­leko od místa, kde žil můj otec se svou manželkou.

Krátce po přestěhování jsem přišla do jiného stavu. Takové překvapení nás nepotěšilo. Protože nám připa­dalo, že máme dětí právě dost, abychom je mohli po­řádně uživit, používali jsme antikoncepci. Navíc šest tě­hotenství mé tělo dost oslabilo a lékaři mi další dítě ne­doporučovali.

Ve třetím měsíci jsem několikrát dostala křeče a krvá­cela jsem. Lékaři mě připravili na to, že asi potratím. Díky tomu a dalším komplikacím došli k závěru, že o dítě brzy přijdu. Protože krvácení nepřestávalo, vza­li mě na týden do nemocnice. Čekali jsme na spontán­ní potrat. Brzy se ukázalo, že marně, a jeden z lékařů mi doporučil umělé přerušení těhotenství. Tvrdil, že po­kud dítě donosím, bude pravděpodobně tělesně posti­žené. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Probrali jsme to s Joem a rozhodli se pro operativní zákrok.

Den před plánovanou operací mě v nemocnici pro­hlédla jiná skupina lékařů a s potratem také vyslovila souhlas. Už na odchodu poslední lékař prohodil: „Ne­chápeme, jak se tam ten chlapík pořád drží.“ Zamrazi­lo mě a blesklo mi hlavou: Nedělej to. Musíš to dítě do­nosit. Ono se chce narodit.

Joe za mnou přišel večer do nemocnice. Vyprávěla jsem mu, co jsem slyšela a snažila se vysvětlit, proč mám pocit, že to dítě máme mít. Probírali jsme problé­my s mým těhotenstvím a jaké trápení znamená mít po­stižené dítě. Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale vědě­la jsem, že bych nedokázala žít s vědomím, že jsem si to malé nenechala. Joe se mnou souhlasil. Později jsme se setkali s lékaři a vysvětlili jim své pocity a pohnut­ky. Ohromilo je to. Tvrdili, že se poškozený plod musí odstranit a že by moje řešení žádný lékař neschvaloval. Oni samozřejmě také ne.

Druhý den mě propustili z nemocnice. Hledala jsem lékaře, který by se o mě postaral. Nakonec jsem našla mladého muže, který právě začal po několika letech strávených u letectva provozovat  soukromou praxi. Dí­ky společné minulosti cítil k Joeovi jistou sounáležitost a souhlasil, že mě přijme za pacientku. Vyslovil určitou naději, že dítě bude žít. Ovšem bál se, že se nenarodí s kompletně vyvinutými končetinami. Nařídil mi klid na lůžku a přidal seznam příkazů, jimiž jsem se měla řídit.

Joe a děti byli úžasní. Starali se o domácnost a já jsem trávila dny studiem. Dokončila jsem střední školu. Jak měsíce utíkaly, datum porodu se blížilo a můj strach stá­le vzrůstal. Připravili jsme děti na možnost, že se mi­minko narodí deformované či bez nějaké části těla, že může i zemřít. Navzájem jsme se s Joem snažili uklid­nit tím, že jsme si připomínali mé pocity, které vyvola­la lékařova věta o tom chlapíkovi, který se pořád drží. Tehdy ještě otcové nesměli k porodu a já jsem nedoká­zala snést představu, že budu tohle dítě rodit sama bez Joea. I když nemocniční personál souhlasil s jeho přítomností na sále, obávali se možné Joeovy reakce. Ozná­mili mu, že i v případě, že omdlí nebo se mu udělá špat­ně, budou se věnovat především mně. Musel podepsat prohlášení, že za něj nenesou žádnou odpovědnost.

Do porodnice mě přijali 19. června 1968. Tak strašně jsem se bála, že jsem se úplně klepala. Joe stál na sále vedle mě, držel mě za ruku a hladil po hlavě. Měl na sobě zelenou halenu a tvář zahalenou jako lékaři. Sna­žil se mě pohledem svých šedomodrých očí utěšit, ale podle pohybu roušky jsem uhádla, že je stejně vyděše­ný jako já. Když porod začal, propletli jsme si pevně prsty.

Jakmile se dítě narodilo, podívala jsem se porodníko­vi přímo do očí. Okamžitě jsem poznala, že měsíce stra­chu a obav byly zbytečné. Položil mi dítě na tělo, abych je mohla držet. Joe i já jsme si miminko rychle prohléd­li od hlavy k patě. Rozplakali jsme se. Náš syn byl tak dokonale zdravý jako žádné jiné dítě na světě. Samo­zřejmě jsem si hned uvědomila, že se mi měl narodit a že i on sám to strašně chtěl.

I když bych své rozhodnutí nikdy nezměnila, toto tě­hotenství mě hodně vyčerpalo. Během příštích pár let jsem trpěla řadou problémů a lékař mi proto doporučil odstranění dělohy. Po důkladném rozmýšlení a poradě s Joem jsem se rozhodla řídit se doktorovou radou. Určili mi termín operace.

Teď; ráno před operací, přišla jiná sestra a dotkla se mě, aby mě probudila. Chtěla mi totiž dát injekci, abych usnula a mohli mě připravit na operaci. Že mě probu­dila, abych zase usnula, mě pobavilo. Asi bych se tomu zasmála, ale už jsem cítila účinek injekce - v žilách se mi rozlévalo teplo. Za chvilku pravděpodobně přišel lé­kař, protože jsem slyšela jeho hlas: „Už je připravená ?“ Pak jsem se ponořila do tmy.

Přišla jsem k sobě až odpoledne. Můj operatér stál u postele a ubezpečil mě, že se zákrok zdařil a že se bu­du brzy cítit fajn. Vzpomínám si, jak mě napadlo: To je báječné. Teď už smím odpočívat, aniž si musím dělat hlavu s operací. Pak jsem znovu usnula.

V noci jsem se probudila a rozhlédla se kolem. Byla jsem v pokoji sama. Druhá postel zůstala prázdná. Stě­ny zdobily oranžovožluté pruhované tapety. Trochu křiklavé, pomyslela jsem si, ale veselé. Zaznamenala jsem dva noční stolky, dvě skříně, televizi a velké okno vedle své postele. Žádala jsem o místo u okna, protože od dětství trpím klaustrofobií. Venku byla tma a míst­nost osvětlovalo jen noční světlo nad umyvadlem ved­le dveří. Zazvonila jsem na sestru a požádala ji o vodu. Řekla mi, že mi odpoledne dávali kousky ledu, ale to jsem si nepamatovala. Také mi prozradila, že se tu na mě byl podívat manžel s několika přáteli. Ani na tuto návštěvu jsem se nemohla upamatovat. Přesto jsem si uvědomovala, jak hrozně asi vypadám, a neměla jsem radost z toho, že mě bez mého vědomí někdo viděl. A ta moje noční košile!  Když jsem se na sebe podívala, zjistila jsem, že mi zakrývá jen to nejnutnější. Budu si muset s Joem promluvit.

V devět hodin jsem dostala léky. Až na trochu boles­ti v místě operace jsem se cítila dobře. Vzala jsem si prášky a pohodlně se uvelebila, abych se před spaním mohla chvíli dívat na televizi. Musela jsem si zdřím­nout, protože když jsem mrkla na hodiny, bylo půl de­sáté. Náhle se mi zatočila hlava. Přepadla mě strašná chuť zavolat Joeovi. Našla jsem telefon a nějak se mi po­dařilo vytočit číslo. Na náš rozhovor se nepamatuji. Do­lehla na mě tak strašná únava, že jsem měla jediné přá­ní - spát. Povedlo se mi vypnout televizi a natáhnout si deku k bradě. Mrazilo mě až do morku kostí a ještě nikdy jsem nebyla tak zesláblá.

(5)

Smrt

Znovu jsem si musela na okamžik zdřímnout, přes­tože hodiny stále ukazovaly půl desáté. Probudila jsem se náhle a s divným pocitem. Mé instinkty jako by mě varovaly před hrozícím nebezpečím. Rozhlédla jsem se po pokoji. Dveře byly zavřené a nad umyvadlem stále blikalo to nebohé noční světlo. Moje ostražitost dosáh­la vrcholu, strach stále rostl. Všemi smysly jsem vníma­la nejen samotu, ale i to, jak mé tělo slábne a slábne.

Chtěla jsem se natáhnout po zvonku a přivolat ses­tru. Přes veškeré úsilí a snahu jsem se nedokázala po­hnout. Jako bych klesala dolů, jako by ze mne vytekla poslední kapka krve. V hlavě mi jemně bzučelo. Nako­nec mé tělo zůstalo bez života.

Vtom jsem ucítila nával energie. Skoro jako by ve mně něco vybouchlo. Náhle jako by mi obrovský mag­net vytahoval z hrudi celou duši. Můj první pocit byl, že jsem svobodná. Na tomto zážitku nebylo nic nepřiroze­ného, prostě jsem se ocitla nad postelí a visela jsem kousek od stropu. Zdálo se mi, že ta bezbřehá volnost nikdy nepomine. Otočila jsem se a uviděla na lůžku ně­jaké tělo. Byla jsem zvědavá, kdo to je, proto jsem k ně­mu začala klesat. Protože jsem kdysi pracovala jako ses­tra na jednotce intenzívní péče, věděla jsem velmi dob­ře, jak vypadá mrtvola. Jak jsem se blížila k obličeji, vi­děla jsem, že je bez života. Vtom jsem poznala sebe sa­mu. Na posteli leželo moje tělo. Nezarazilo mě to, ani nevyděsilo. Pouze jsem k němu pociťovala něco jako sympatii. Připadalo mi mladší a hezčí. Bylo to stejně smutné, jako když odkládáte zachovalé oblečení - i mé tělo bylo ještě k světu. Uvědomila jsem si, že jsem se ještě nikdy neviděla trojrozměrně. Vídala jsem pouze svůj dvourozměrný odraz v zrcadle. Ovšem oči duše vi­dí víc než oko lidské. Pozorovala jsem své tělo zepře­du, zezadu i ze stran současně. Rysy se mi jevily jinak, než jsem je znala předtím - celistvě a plně. Možná pro­to jsem se hned nepoznala.

Moje nové tělo nic nevážilo a bylo neobyčejně pohyb­livé. Fascinovala mě ta nová forma existence. Přestože jsem ještě před okamžikem cítila bolest, teď jsem byla osvobozena od jakéhokoli nepohodlí. Cítila jsem se ve všech směrech dokonale a napadlo mě: Tohle jsem opravdu já.

Znovu jsem se zaměřila na své tělo. Uvědomila jsem si, že o mé smrti nikdo neví. Hrozně moc jsem to chtě­la někomu povědět. Ale než jsem se stačila pohnout, objevili se vedle mě tři muži. Jejich světle hnědé kutny přepásané zlatem zdobenými opasky s volně visícími konci byly nádherné, jeden měl na hlavě čepičku. Sála­lo z nich neobyčejně jasné světlo a pak jsem si všimla, že i moje tělo jemně září. Naše světla se spojila. Nebá­la jsem se. Muži vypadali tak na sedmdesát osmdesát let. Nevím jak, ale věděla jsem, že žijí v jiném časovém měřítku, než je na Zemi. Měla jsem dojem, že ve skuteč­nosti jsou mnohem starší, že přišli z hlubin věků. Vní­mala jsem jejich obrovskou duchovnost, vědění a moud­rost. Myslím, že se přede mnou objevili v kutnách prá­vě proto, aby ve mně tyto pocity vyvolali. Začala jsem je v duchu nazývat mnichy (hlavně kvůli těm kutnám) a plně jsem jim důvěřovala. Promluvili ke mně.

Tvrdili, že jsou se mnou po „věky“. Úplně jsem to ne­chápala, protože jsem měla potíže pochopit pojem věč­nost, což teprve věky. Věčnost pro mě vždycky předsta­vovala cosi v budoucnosti, ale oni říkali, že se mnou by­li věky v minulosti. Chápala jsem to jen velmi těžko. Pak mi vytanuly na mysl dávné obrazy, mé bytí před příchodem na Zem, moje vztahy s těmito muži „před­tím“. Jak se ty představy střídaly, pochopila jsem, že se samozřejmě s nimi znám již „věky". Velmi mě to roz­rušilo. Jak mi v mozku vykrystalizovala pravda o mém předzemském životě, došlo mi, že smrt je vlastně „pře­rod“ do lepšího života. Ten je naplněn porozuměním a věděním a rozprostírá se časem dopředu i nazpátek. Už jsem pochopila, že tito muži jsou v tom lepším ži­votě mými nejbližšími přáteli a že si možnost být se mnou vybrali. Vysvětlili mi, že spolu s dalšími se bě­hem mého pobytu na Zemi stali mými strážnými andě­ly. Ale cítila jsem, že ti tři jsou ještě něco navíc, že jsou mými laskavými utěšiteli.

Sdělili mi, že jsem umřela předčasně. Nějak na mě přenesli pocit klidu a vysvětlili mi, že se nemám bát, vždyť všechno dobře dopadne. Vstupoval do mě příval jejich lásky a zájmu. Všechny pocity a myšlenky přechá­zely z duše do duše, z inteligence k inteligenci. Nejprve jsem předpokládala, že mluví, protože jsem na to byla u lidí zvyklá. Ovšem teď jsme komunikovali mnohem rychleji a úplněji způsobem, který nazývali „ryzí vědě­ní“. Nejlépe by se to dalo nazvat telepatií, ale ani to ne­postihne celý proces. Cítila jsem jejich emoce a zájmy. Prožívala jsem jejich lásku, jejich pocity. Opájela jsem se radostí, že mě tak moc milují. Můj minulý jazyk, ja­zyk těla, byl opravdu omezený. Moje dřívější schopnost vyjádřit city byla ve srovnání s možnostmi této doko­nalé komunikace ducha téměř nulová.

Chtěli mi toho ještě hrozně moc říci, a stejně já jim, nicméně jsme si uvědomovali, že věci týkající se přítom­nosti jsou přednější. Náhle jsem si vzpomněla na rodi­nu a bála se, že je moje smrt zasáhne. Jak se dokáže manžel postarat o šest dětí ?  Jak spolu budou děti vy­cházet ?  Potřebovala jsem je ještě vidět, abych se trochu uklidnila.

Myslela jsem jen na to, jak opustit nemocnici a do­stat se k nim co nejrychleji. Po tolika letech čekání na rodinu a práce na jejím udržení jsem se teď strachova­la, že je ztratím. Nebo možná oni mě.

Okamžitě jsem se pustila do hledání východu a obje­vila jsem okno. Prošla jsem jím a pospíchala ven. Brzy jsem pochopila, že mohu odejít všudy. To jen díky svým úporným návykům (a díky tomu i omezením) ze smrtel­ného života jsem hledala východ. Napadlo mě, že jsem se ocitla v „režimu pomalého pohybu“, protože jsem stále myslela v rozměrech svého fyzického těla, ačkoliv přece moje duchovní tělo může procházet všemi pev­nými materiály. A stejně to okno bylo zavřené.

Můj výlet domů byl zmatek. Když jsem pochopila, že je to v mé moci, neuvěřitelně jsem zrychlila. Jen stěží jsem vnímala stromy ubíhající pode mnou. Nijak jsem se nerozhodovala, nikam jsem nesměřovala - prostě jsem jen myslela na domov a věděla jsem, že tam mí­řím. V okamžiku jsem byla doma a vešla do obývacího pokoje.

Manžel seděl ve svém oblíbeném křesle a četl novi­ny. Děti běhaly po schodech nahoru dolů, protože se měly chystat do postele. Dvě z nich právě uspořádaly polštářovou bitvu - u našich dětí vlastně běžná proce­dura ukládání. Vůbec jsem netoužila s nimi komuniko­vat, ale zajímalo mě, jak budou žít beze mne. Jak jsem je jednotlivě pozorovala, proběhlo mi hlavou jakési pro­hlédnutí, jež mi umožnilo vidět jejich osudy v budouc­nosti. Pochopila jsem, že každé z mých dětí žije na Ze­mi kvůli svým vlastním zkušenostem. Třebaže jsem je brala jako „svoje“, mýlila jsem se. Byly to samostatné duše jako já, s vlastní inteligencí, která se vyvinula předtím, než přišly na Zemi. Každé z nich mělo svoji svobodnou vůli, s níž se rozhodovalo žít život podle svého. Tato svobodná vůle se jim nesmí odepírat. Byly mi pouze svěřeny do péče. Přestože si teď nemohu vzpomenout, věděla jsem, že každé z nich má své po­slání a až je naplní, svůj pobyt na Zemi ukončí. Viděla jsem dopředu některé ze změn a potíží, jež je čekají, ale chápala jsem, že jsou nezbytné pro jejich vlastní rozvoj. Nemusela jsem se bát ani trápit. Výsledně bude každé z mých dětí bez problémů a bude to trvat jen okamžik, než se zase sejdeme. Prostoupil mě klid a mír. Můj manžel a nádherné děti, tato rodina, na niž jsem tak dlouho čekala, bude v pořádku. Už jsem věděla, že mo­hou jít dál sami a tudíž mohu i já.

Byla jsem za toto vysvětlení vděčná a cítila jsem, že jsem je směla pochopit, aby mi to usnadnilo odchod. Toužila jsem pohnout se svým vlastním životem a prožívat všechno, co mě čeká. Vtáhlo mě to zpátky do nemocnice, ale tu cestu si nepamatuji. Snad se to všech­no odehrálo v mžiku. Mé tělo stále leželo na posteli asi tři čtvrtě metru pode mnou. I moji přátelé zůstali a če­kali na mě. Znovu jsem cítila jejich lásku a potěšení, že mi mohou pomáhat. Také jsem věděla, že ti tři mně nej­dražší, mniši, se mnou nepůjdou.

Ozvalo se burácení.

(6)

Tunel

Když vás obklopuje nesmírná energie, víte o tom. I já jsem ji cítila. Místností se neslo hluboké brumlání a svištění. Vnímala jsem tu skrytou sílu, pohyb, který se zdál být neúprosný. Ale přestože ten zvuk a síla by­ly děsivé, obrňoval mě vůči nim příjemný pocit - té­měř hypnotický. Slyšela jsem zvonkohru či vzdálené zvony, které cinkaly v pozadí - nádherný zvuk, na kte­rý nikdy nezapomenu. Začala mě obklopovat tma. Po­stel, světlo u dveří, celá místnost jakoby potemněla a okamžitě mě do sebe jemně vtáhla obrovská vířící čer­ná hmota.

Bylo to, jako by mě pohltilo obrovské tornádo. Nevi­děla jsem nic, pouze intenzívní, téměř hmatatelnou tmu. Ta temnota znamenala víc než jenom nedostatek světla. Tak neproniknutelnou tmu jsem ještě nikdy ne­viděla. Všechny smysly mi říkaly, že bych měla být vy­děšená, že všechny děsy mého dětství by se měly oži­vit, ale v té černotě jsem se cítila úžasně spokojená a klidná. Vnímala jsem pohyb vpřed a zvuk víření sláb­nul. Ležela jsem s nohama napřed a hlavou lehce nad­zvednutou. Rychlost tak neuvěřitelně vzrostla, až mi blesklo hlavou, že by se to nedalo poměřit ani světel­nými roky Ale můj klid a pokoj také vzrostly, že bych tak zůstala navždy. A věděla jsem, že kdybych chtěla, mohla bych to učinit.

Uvědomila jsem si, že se mnou zároveň cestují i jiní lidé a také zvířata, ale dál ode mne. Neviděla jsem je, ale vnímala jsem, že jejich zážitek je stejný jako můj. Necítila jsem k nim žádný osobní vztah a věděla jsem, že pro mě nepředstavují žádnou hrozbu. Proto jsem si jich brzy přestala všímat. Přesto jsem vnímala, že někte­ří se nepohybují vpřed jako já, ale v té krásné temnotě jako by viseli. Buď po tom netoužili, nebo prostě nevě­děli, jak postupovat vpřed. Ale u nikoho to nevyvolá­valo strach.

Začal proces léčení. Tou černou vonící masou pronik­la láska a já jsem se ponořila hlouběji do tepla a tem­noty a těšila se z pocitu bezpečí a klidu. Pomyslela jsem si: To musí být údolí stínů smrti.

Ještě nikdy v životě jsem nepocítila tak úžasný klid.

(7)

V náruči světla

V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavič­ku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě při­tahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne. Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát mu­že, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.

Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopo­valo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mé­ho a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvět­luje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se do­stala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.

V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatři­la jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: „jsem doma, jsem doma. Konečně doma.“ Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všech­ny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité. Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.

Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sa­ma, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.

Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, ne­chal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla po­dívat do očí a řekl: „Tvoje smrt byla předčasná, ještě ne­nastal tvůj čas.“ Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí. Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlast­ně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem si­ce neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.

Ještě nenastal můj čas.

Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Zname­ná to, že musím zpátky ?  Protestovala jsem: „Ne, já tě teď už nikdy neopustím.“

Chápal, co tím míním, a jeho láska ke mně a pocho­pení nezakolísaly. Mé myšlenky pádily dál: On je Ježíš Kristus, bytost, které jsem se celý život bála ?  Vůbec se nepodobá tomu, koho jsem si představovala. Je plný lásky.

Začaly ve mně vyvstávat otázky. Chtěla jsem vědět proč jsem zemřela takto - ne předčasně, ale jak se můj duch k němu dostal před soudným dnem ?  Stále mě ovlivňovalo učení a víra mého dětství. Jeho světlo na­plňovalo moji mysl a moje otázky byly zodpovězeny vlastně předtím, než jsem je stačila dokončit. Jeho svět­lo bylo vědění. Měl moc naplnit mě vší pravdou. Jak­mile jsem si to uvědomila a nechala světlo do sebe pro­niknout, otázky přicházely rychleji, než jsem si mysle­la, že je možné. A stejně rychle následovaly odpovědi, které byly absolutní a kompletní. Ve svých obavách jsem si špatně vyložila smrt a očekávala jsem něco jiné­ho. Hrob nebyl nikdy zamýšlen pro ducha, ale pouze pro tělo. Nesoudila jsem skutečnost, že jsem se mýlila. Jen jsem cítila, jak můj omyl nahradila jednoduchá živoucí pravda. Pochopila jsem, že je to Syn Boží, který je zároveň Bohem a který byl ještě před stvořením světa vybrán, aby se stal naším Spasitelem. Rozuměla jsem nebo spíš pamatovala jsem si ho jako Stvořitele. Jeho po­sláním bylo sestoupit na Zem a učit lidi lásce. To po­znání nebyla otázka mých znalostí, ale spíše mých vzpomínek, které vyvstávaly z doby dávno předtím, než jsem žila na Zemi a které byly při mém porodu zá­měrně zakryty rouškou zapomnění.

Jak ze mě tryskaly další otázky, začala jsem si uvě­domovat jeho smysl pro humor. Skoro se smál, když mi navrhoval, abych zpomalila, protože se mohu do­zvědět všechno, po čem toužím. Ale já jsem chtěla znát všechno od začátku do konce. Svou zvědavostí jsem sko­ro mučila rodiče a manžela - a občas i sama sebe - ale teď se to stalo požehnáním a já jsem se celá chvěla svobodou poznání. Učil mě mistrovský učitel !  Díky své­mu chápání jsem se v okamžiku mohla naučit celé svaz­ky. Jako kdybych se podívala na knihu a hned ji celou pochopila, jako bych jenom nečinně seděla a kniha sama se mi ukázala do posledního detailu, zepředu, ze­zadu, zevnitř i zvenku, každý rozdíl či možný podnět. A to jedním rázem. Jakmile jsem pochopila jednu věc, kladla jsem si další otázky a získávala odpovědi, vše navazující na sebe a vztahující se k sobě, jako by všech­ny skutečnosti byly vnitřně propojeny. Slovo „vševě­doucí“ pro mě nikdy nemělo jasnější význam. Vědění mě prostupovalo. V jistém smyslu se stávalo mnou a ohromovala mě vlastní schopnost chápat všechny zá­hady Vesmíru jednoduše jen tím, že jsem o nich pře­mýšlela.

Chtěla jsem vědět, proč je na světě tolik církví. Proč nám Bůh nedá jen jednu církev, jedno ryzí náboženství ?  Odpověď jsem pochopila dokonale. Bylo mi řečeno, že každý z nás dosáhl ROZDÍLNOU úroveň duchovního roz­voje a znalostí. Proto je každá osoba připravena pro různou úroveň duchovního poznání. Všechna nábožen­ství na celé Zemi jsou důležitá, protože různí lidé potřebují právě to, co jednotlivé církve učí. Lidé jednoho vyznání zcela nechápou boží evangelium jiného, a ni­kdy je nepochopí, ale to je stupněm k dalšímu pozná­ní. Každá církev naplňuje duchovní potřeby, které by asi jiná nedokázala. Žádná církev nedokáže uspokojit požadavky všech na všech úrovních. Jakmile člověk do­sáhne vyšší úrovně chápání Boha a vnitřního rozvoje, může pociťovat nesoulad s učením své církve a pátrá po jiné filosofii nebo náboženství, jež by naplnily tuto prázdnotu. Když se to přihodí, znamená to, že dosáhl dalšího stupně vědění a že touží po další pravdě a vě­dění a po další příležitosti k rozvoji. A bude mu dána každá nová příležitost se učit, umožněn každý krok na této cestě.

Takže jsem pochopila, že nemáme vůbec žádné prá­vo kritizovat jakoukoli církev nebo náboženství. V jeho očích jsou všechny stejně drahocenné a významné. Vy­braní lidé s důležitým posláním byli vysláni do všech zemí, do všech náboženství, do každého místa, kde je život, aby mohli působit na druhé. V tom je úplnost evangelia, ale většina lidí toho nedosáhne. Abychom tu­to pravdu pochopili, potřebujeme naslouchat Duchu svatému a odpoutat se od svého já.

Chtěla jsem se dozvědět, proč existuje na Zemi život. Proč tady jsme ?  Jak jsem se koupala v Ježíšově lásce, nedokázala jsem si představit, proč by jediná duše dob­rovolně opustila ten nádherný ráj a vše, co nabízel ­slova na prozkoumání, myšlenky na vytvoření a znalos­ti na získání. Proč by chtěl kdokoliv přijít sem ?  Jako od­pověď jsem si vzpomněla na stvoření Země. Vlastně jsem je prožívala, jako by se bytí znovu ustanovovalo před mýma očima. To bylo důležité. Ježíš chtěl, abych si tu­to znalost zvnitřnila. Chtěl, abych věděla, jak jsem se cí­tila, když začalo stvoření. A jediný způsob, jak to udě­lat, bylo znovu mi to ukázat a nechat mě procítit to, co už jsem jednou cítila.

Všichni lidé v podobě duchů ve světě před smrtel­ností se podíleli na stvoření Země. Třásli jsme se na to, abychom se mohli účastnit. Byli jsme s Bohem, věděli jsme, že nás stvořil, že jsme opravdu jeho vlastní děti. Náš rozvoj ho těšil a byl naplněn naprostou láskou ke každému z nás. Byl s námi i Ježíš Kristus. Ke svému překvapení jsem pochopila, že Ježíš je jiná bytost než Bůh, má své vlastní božské poslání. Ale Bůh byl otcem nás všech. Moje protestantská výchova ve mně zakotvi­la, že Bůh Otec a Ježíš Kristus jedno jsou. Všichni jsme se shromáždili a Otec nám vysvětlil, že čas prožitý na Zemi ovlivní náš duchovní růst. Každá duše, která mě­la odejít na Zem, pomáhala při plánování podmínek na světě, včetně pravidel a smrtelnosti, které nás budou ovládat. Zahrnovalo to fyzikální zákony, jak je známe, hranice našich tělesných a duševních schopností, kte­rých bychom mohli dosáhnout. Pomáhali jsme Bohu při vytváření rostlin a živočichů. Vše bylo stvořeno z du­chovní podstaty dříve, než se to zhmotnilo - sluneční systém, měsíce, hvězdy, planety, život na nich, hory, ře­ky, moře atd. Viděla jsem ten proces. Abych tomu lépe porozuměla, Spasitel mi připomněl, že duchovní svět je jako jasný, ostrý obraz, a Země jako tmavý negativ. Ta­to Země je pouze stín krásy a slávy té duchovní, ale tu my potřebujeme pro svůj růst. Bylo důležité, že jsem pochopila, že na našich pozemských podmínkách jsme se všichni podíleli.

Velmi často jsou naše tvořivé myšlenky důsledkem neviditelné inspirace. Mnohé z významných vynálezů a dokonce i technický rozvoj se nejprve zrodily v du­chovním světě díky duchovním zázrakům. Jednotlivci na Zemi potom dostali inspiraci a vytvořili tyto vyná­lezy na Zemi. Pochopila jsem, že existuje velmi živé a dynamické spojení mezi duchovním a smrtelným svě­tem a že pro svůj pozemský rozvoj duchovní svět po­třebujeme. A také jsem viděla, že oni jsou velmi šťastní, když nám mohou všemožně pomáhat.

V předzemském životě známe své poslání a dokonce si je můžeme zvolit. Naše postavení v životě vychází z obsahu naší mise. Díky božskému poznání se může­me odpovídajícím způsobem na to, co nás čeká připra­vit. Spojujeme se s členy rodiny a přáteli, aby nám při plnění našeho poslání pomohli. Jejich pomoc potřebuje­me. Přicházíme dobrovolně, každý dychtí naučit se a zažít vše, co pro nás Bůh stvořil. Vím, že každý duch, který se rozhodl sem přijít, musí být chrabrý. Dokonce i ti nejzaostalejší z nás tady, jsou tam silní a odvážní.

Jednáme sami za sebe. Naše chování určuje, jakým směrem se náš život bude dále ubírat. Kdykoli může­me svůj život přesměrovat nebo změnit. Pochopila jsem, že to je rozhodující, neboť Bůh slíbil, že nebude do našich životů zasahovat, pokud ho o to nepožádáme. A díky své vševědoucnosti nám pomůže naplnit naše správné touhy. Byli jsme mu vděční za možnost vyjád­řit a procvičit si svobodnou vůli. To umožňuje každé­mu z nás zažít velkou radost nebo velký smutek, což je přímo ovlivněno našimi rozhodnutími.

Vlastně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že Země ne­ní naším přirozeným domovem, že z ní nepocházíme. Potěšilo mě, že Země je pouze dočasným příbytkem v průběhu našeho školení a že hřích není naší přiroze­ností. Duchovně jsme na různé úrovni světla, které zna­mená vědění, a díky našemu božskému duchovnímu charakteru nás naplňuje touha po dobru. Naše pozem­ské já je v neustálé opozici vůči tomu duchovnímu v nás. Viděla jsem, jak slabé je naše tělo, ale ten souboj nikdy nekončí. Ačkoliv naše duchovní tělo je plné svět­la, pravdy a lásky, musí nepřetržitě překonávat tělo fyzické. A právě to nás posiluje. Ti z nás, kteří jsou oprav­du vyspělí, nacházejí mezi svými těly DOKONALÝ SOULAD, který je požehnán klidem a dává jim schopnost pomá­hat ostatním.

Jako jsme se naučili dodržovat zákony stvoření, víme i to, jak využít tato pravidla pro vlastní užitek, jak žít v harmonii s tvůrčími silami kolem sebe. Bůh dal kaž­dému z nás nějaký talent, někomu vzhledem k indivi­duálním potřebám větší, druhému menší. Využíváme ho, učíme se pracovat se zákony, popřípadě je pocho­pit, a překonávat omezení tohoto života. Pokud tato pravidla pochopíme, dokážeme lépe pomáhat ostatním. Ač dosáhneme v lidském životě čehokoli, ztrácí to smysl, pokud motivem nebylo dobro druhých. Talent a schopnosti nám byly dány, aby nám pomáhaly slou­žit ostatním. Pomocí bližním duchovně rosteme.

Všemu vévodí fakt, že láska je tím nejvyšším. Bez lás­ky opravdu nejsme ničím. Jsme tu, abychom druhým pomáhali, starali se, chápali i odpouštěli a sloužili jim. Jsme tu, abychom milovali každého bez ohledu na to, jestli je bílý, žlutý, hnědý, hezký, ošklivý, hubený, tlustý, bohatý, chudý, inteligentní nebo hloupý, protože nesmí­me soudit podle zjevu. Každý duch má nadání naplnit se láskou a vnitřní energií. Na začátku vlastní určitou míru světla a pravdy, které mohou být dále rozvíjeny. Tyto jevy nedovedeme měřit. Pouze Bůh zná srdce člo­věka a pouze on dokáže dokonale soudit. Zná naše du­še, zatímco my vidíme pouze přechodnou sílu nebo sla­bost. Díky svým vlastním omezením zřídka umíme nahlédnout do lidského srdce.

Každý projev lásky má cenu, ať je to úsměv, slůvko povzbuzení, drobnost nebo oběť. Těmito činy rosteme. Ne všichni lidé jsou k pomilování, ale když se setkáme s někým, koho je těžké mít rád, je to často proto, že nám připomíná něco, co nám vadí na sobě samých. Mu­síme milovat své nepřátele - zbavme se zlosti, nenávis­ti, hořkosti, závisti a neochoty prominout. Tyto emoce ničí naši duši. Budeme hodnoceni podle toho, jak jsme se chovali k ostatním.

Boží tvůrčí plány nás naplňují potěšením a boží lás­kou. Máme radost ze svého osobního rozvoje, který nás na Zemi čeká, a ze šťastných vztahů, které si vytvoří­me k sobě navzájem.

Potom se díváme, jak vznikla Země. Sledujeme, jak naše duchovní sestry a bratři vstoupili do fyzických těl, aby se vrátili na Zem. Každý zažívá strasti a slasti, kte­ré mu pomáhají rozvíjet se. Přesně si pamatuji, jak jsem pozorovala průkopníky, kteří táhli přes americké pláně plni radosti z toho, že překonali těžké překážky a do­končili svoje poslání. Takový druh zkušenosti byl umožněn pouze těm, kdo ji potřebovali. Andělé se ra­dovali s těmi, kteří ve zkoušce obstáli, a trápilo je, že jiní neuspěli. Někteří zklamali díky své vlastní slabosti, další kvůli chybám druhých. Cítila jsem, že mnozí z nás, kteří tam nebyli, by se s těmito úkoly nevypořá­dali, že by se stali mizernými průkopníky, působícími ostatním mnoho utrpení. Na druhé straně mnozí lidé tohoto období by nedokázali překonat nástrahy přítom­nosti. Jsme tam, kde potřebujeme být.

Jak mi všechna tato fakta docházela, postupně jsem pochopila dokonalost plánu. Všichni dobrovolně pracu­jeme pro své postavení ve světě a každý z nás dostává víc pomoci, než dokáže vnímat. V bezpodmínečné bo­ží lásce, překonávající jakoukoli pozemskou lásku, se ocitají všechny boží děti. Viděla jsem anděly, kteří stáli blízko nás, připravení okamžitě přispěchat na pomoc. Těšily je naše úspěchy a radosti. Ale vše překonával Kristus, stvořitel a spasitel Země, můj přítel, nejbližší přítel, jakého jsem kdy měla. Jako bych se rozplývala štěstím, když mě držel v náručí a uklidňoval mě - konečně jsem doma. Dala bych veškeré své síly, všechno, co mám, za to, abych se znovu ocitla v záři jeho lásky, abych se ocitla v náruči jeho věčného světla.

(8)

Zákony

Stále jsem setrvávala u Hospodina a hřála se v jeho světle. Neměla jsem pocit, že jsem na určitém místě, ne­vnímala jsem žádný prostor kolem ani další bytosti.

Proud otázek a odpovědí dál pokračoval. Náš dialog se vlastně zrychloval a rozšiřoval, až se zdálo, že jsme probrali všechny stránky existence. V duchu jsem se vrátila k zákonům, které zde platí. Začaly do mě prou­dit boží znalosti a cítila jsem Pánovu radost z toho, že se se mnou o ně může podělit.

Existují mnohé zákony - duchovní, fyzické a všeobec­né. O mnohých z nich jsem měla pouze matné tušení. Všechny zákony byly vytvořeny, aby splnily svůj účel, a doplňují se navzájem. Když je poznáme a naučíme se, jak využívat jejich kladné a záporné síly, získáme moc překračující hranice našeho chápání. Pokud kterýkoli z nich porušíme, postupujeme proti přirozeným příka­zům, hřešíme.

Vše stvořila duchovní síla. Každou drobnost, každou částici obdařila vlastní inteligencí, duchem a životem. A tedy i schopností prožívat radost. Každý element je nezávislý a koná sám za sebe, odpovídá se zákonům a silám kolem sebe. Když k nim promluví Bůh, odpo­vídají a těší je, že ho mohou poslouchat. Prostřednic­tvím přírodních sil a zákonů stvoření vytvořil Hospo­din Zemi.

Když budeme žít v pravdě těchto zákonů, budeme opětovně požehnáni a získáme další vědomosti. Ale po­rušení zákonů, „hřešení“ nás oslabí a může zničit vše, čeho jsme do té doby dosáhli.

Pokud jde o hřích, platí příčina a následek. Díky své činnosti si vytváříme řadu vlastních trestů. Pokud na­příklad znečišťujeme životní prostředí, pácháme „hřích“ proti Zemi. Potom sklízíme přirozené následky poruše­ní zákona života. Můžeme tělesně zeslábnout nebo ze­mřít, můžeme totéž způsobit i druhým. Existují také prohřešky vůči tělu, kupříkladu přejídání, nedostatečná výživa, málo tělesného pohybu, zneužívání drog (to jsou všechny látky, které nejsou v souladu s uspořádá­ním našeho těla) a ostatní činnosti znehodnocující tělo. Žádný z těchto „hříchů“ není horší než druhý. Jsme za svá těla odpovědní.

Každý duch vlastní své tělo. Jsme smrtelní, ale NÁŠ DUCH je musí kontrolovat, ovládat chutě a vášně. Vše z duchovní sféry se projevuje na těle, které se snaží při­mět ducha, aby přestoupil pravidla. Duch v nás se roz­hoduje a vládne. Abychom se stali tak dokonalí, jak jen může smrtelná bytost být, potřebujeme dosáhnout har­monie mysli, těla a ducha. Abychom v duchovním svě­tě docílili bezchybnosti, musíme k této souhře přidat lásku, jakou byl nadán Ježíš, a smysl pro spravedlnost.

Chtěla jsem výskat radostí, když jsem to pochopila. Rozuměla jsem tomu a Ježíš věděl, že jsem se naučila všemu, co mi ukázal. Znovu otevřel mé duchovní oči a spatřila jsem mnohé vesmíry, které stvořil a v nichž ovládá každou jednotlivost. Vládne zákonům, energii i hmotě. V našem světě působí DOBRÁ i ŠPATNÁ ENERGIE a obě jsou podstatné pro stvoření a růst. Tyto síly mají VLASTNÍ INTELIGENCI a řídí se NAŠÍ VŮLÍ. Jsou to ochotní slu­žebníci. Ovšem Bůh nad nimi má absolutní moc. Klad­ná energie je v podstatě přesně tím, za co ji považuje­me: světlo, dobrota, laskavost, láska, trpělivost, dobro­činnost, naděje a další. A zápornou energii představují; temnota, strach (nejmocnější Satanův nástroj), nenávist, nelaskavost, netolerantnost, sobectví, beznaděj, zbabě­lost a podobně.

Kladná a záporná energie působí proti sobě. Pokud si je vezmeme za své, stanou se našimi sluhy. Kladná přitahuje kladné a záporná záporné. Světlo je lákáno světlem, temnota miluje temnotu. Když se navíc nabi­jeme kladně nebo záporně, začneme se spojovat se stej­ně orientovanými bytostmi, jako jsme sami. Ale MY SI VOLÍME, JACÍ BUDEME. Jednoduše, pokud myslíme a mluvíme pozitivně, přitahujeme kladnou energii. To je příklad. Viděla jsem, že lidi obklopuje různá ener­gie, že jejich slova vlastně ovlivňují silové pole kolem nich. Právě slova - chvění ve vzduchu - přitahují jeden nebo druhý druh energie. Lidské touhy účinkují stej­ně. V myšlenkách je síla. Vytváříme tak své okolí. Fy­zicky to trvá jistý časový úsek, ale duchovně vše pro­bíhá okamžik. Pokud pochopíme sílu svých myšlenek, budeme si je lépe hlídat. Když porozumíme strašlivé síle svých slov, budeme dávat PŘEDNOST TICHU. Myšlen­kami a slovy tvoříme svoji sílu nebo slabost. Naše nedostatky a štěstí začínají v našem srdci. Vždycky můžeme nahradit záporné kladným.

Protože myšlenky mohou tuto vnitřní energii ovliv­nit, jsou zdrojem stvoření. Každá tvůrčí práce začíná v srdci. První musí být myšlenka. Schopní lidé dokážou využít vlastní představivosti k vytváření nových věcí. Ať už nádherných nebo strašlivých. Někteří z nás při­cházejí na Zem se silně rozvinutou představivostí. Mno­zí ji ovšem zneužijí a využívají negativní energii k vy­tváření nebezpečných věcí. Ty a slova dokáží ničit. Jiní směrují představivost pozitivně ke zlepšení podmínek pro ostatní. Ti opravdu tvoří štěstí a jsou požehnáni. Ve výtvorech mysli je doslovně síla. Myšlenky jsou činy.

Pochopila jsem, že život žijeme nejplněji v předsta­vách, že ironicky je představivost klíčem ke skutečnos­ti, To bych nikdy nepředpokládala. Jsme sem posláni, abychom žili plně a bohatě a našli štěstí ve vlastní tvo­řivosti. Ať už jsou to myšlenky nebo věci, city či zku­šenosti. Máme si vytvořit vlastní život, procvičovat schopnosti a zažít jak neúspěch, tak úspěch. Jsme na­dáni svobodnou vůlí, abychom rozšířili a zvelebili svou existenci.

LÁSKA JE TO NEJVYŠŠÍ, MUSÍ VLÁDNOUT. Láska vždy ovlá­dá ducha, a toho je třeba posilovat, aby vedl mysl a tě­lo. Přirozený příkaz lásky nacházíme všude. Především musíme MILOVAT STVOŘITELE. To je ten nejvyšší cit, jakého jsme schopni (ačkoli to nemusíme vědět, dokud se s Ním nesetkáme). Je nevyhnutelné, abychom MĚLI RÁ­DI SAMI SEBE. Bez pocitu lásky k sobě by láska, kterou vrátíme k druhým, byla pouhou náhražkou. Když spat­říme světlo Krista v sobě, spatříme je i v druhých a nebudeme schopni nemilovat část Boha v nich.

Obklopená absolutní láskou Spasitele jsem vzpomína­la, jak jsem se ho jako dítě bála, a tak jsem se mu vlast­ně vzdalovala. Když jsem si myslela, že mě nemá rád, upírala jsem mu svou lásku. On se nikdy nepohybuje. Je jako Slunce v naší Galaxii. Tak jsem kolem něho krou­žila, někdy blíž a jindy dál. Ovšem jeho láska nikdy ne­ochabla.

Jistí lidé mi v tomto vzdalování pomáhali, ale necíti­la jsem vůči nim hořkost, ani jsem je neodsuzovala. Mu­ži a ženy, kteří nade mnou měli moc, se modlili k zá­porným silám a učili lásce k Bohu pomocí strachu. Vy­tknuli si kladné cíle, ale používali záporné nástroje. Kvůli svým obavám užívali hrůzu i k ovládání dru­hých. Dali slabším na srozuměnou, že budou věřit v Boha, budou se Boha bát - nebo půjdou do pekla. To mi bránilo Hospodina opravdu milovat. Strach je opa­kem lásky a Satanovým nejlepším pomocníkem. Dokud jsem se Boha bála, nemohla jsme ho opravdu milovat, nedokázala jsem čistou láskou milovat samu sebe ani druhé. Zákon lásky byl porušen.

Kristus se na mě stále usmíval. Těšila ho moje radost z učení a moje rozrušení z toho, co jsem zažívala.

Teď už vím, že Bůh existuje. Již nevěřím jen ve ves­mírnou sílu, protože jsem se setkala s tím, kdo je za tou silou. Viděla jsem milující bytost, která vytvořila vesmír a dala mu veškeré vědění. Vládne tomuto poznání a kontroluje jeho sílu. Naprosto jsem chápala, že Bůh chce, abychom se stali takovými, jaký je on sám, že nám dal božské vlastnosti jako schopnost lásky. Vlastně nás chce motivovat vidinou nebe a pokud věříme ve vlastní schopnosti, můžeme něco udělat.

(9)

Léčení a - umírání

V přítomnosti Spasitele proud poznání přirozeně ply­nul, krok za krokem, každá nová pravda prostupovala do další. Poté jsem poznala dvě hlavní vesmírné síly. Obě jsou podřízené Boží vůli a mohou nás fyzicky ovlivnit. Pamatovala jsem si, jak duše a mysl ohromně působí na tělo. Doslova disponujeme vlastní schopnos­tí ovlivnit své zdraví. Duch každého z nás je mocný, dá­vá tělu sílu bránit se nemoci a pokud už nemoc pro­pukla, přimět je k vyléčení. Duše ovládá mysl, mysl kontroluje tělo.

Naše myšlenky mají výjimečnou sílu přitahovat ne­gativní nebo pozitivní energii kolem nás. Výsledkem dlouhodobého působení záporné energie může být oslabení tělesné obranyschopnosti. Zvláště to platí, když se naše záporné myšlenky zaměří na nás samot­né. Nejvíc se zabýváme sebou, když podléháme depre­si. Nic nedokáže snížit naši přirozenou sílu a zdraví tak jako dlouhodobá deprese. Ale pokud se od sebe opros­tíme a začneme se soustřeďovat na potřeby druhých a pomoc ostatním, začneme se uzdravovat. Služba dru­hým působí jako balzám na duši i na tělo.

Proces uzdravování vychází zevnitř. Duše léčí tělo. Zkušené ruce lékaře sice provedou operaci a medicína poskytne dokonalé podmínky pro zdraví, ale je to du­še, která ovlivňuje uzdravování. Bez ní se tělo nedoká­že uzdravit, nemůže dlouho přežít. Buňky našeho těla byly vytvořeny tak, aby pracovaly nekonečně dlouho. Na počátku byly naprogramovány tak, aby se samy obnovovaly, nahrazovaly staré a nevýkonné nebo poško­zené. Ale cosi se změnilo. Nedozvěděla jsem se, čím to je, ale pochopila jsem, že „smrt“ začala existovat v rajské zahradě a nedovoluje nám žít pozemský život věčně. (Přesnou odpověď najde zájemce na 1300 stranách knih NOVÉHO ZJEVENÍ na internetu česky  www.universe-people.cz  nebo anglicky  www.universe-people.com  – pozn. zpracovatele).

Tělo musí zemřít, ovšem v nás je síla, která užívá ví­ru a kladnou energii, aby změnila naše buňky, aby se mohly uzdravit - pokud je to tak v pořádku. Nesmíme zapomínat, že Boží vůle je do léčení stále zapojena.

Mnohé z mých nemocí byly výsledkem deprese nebo pocitu, že mě nikdo nemá rád. Často jsem podléhala zá­porným myšlenkám typu: Ach, moje trápení a bolesti, jsem nemilovaná, to nedokážu překonat a tak dále. Ná­hle jsem uviděla sebe sama v okamžiku, kdy mě to napadlo. Moje sebestřednost mohutněla. A nejenže jsem tento negativismus přijímala, ale otevírala jsem mu dve­ře a zvnitřnila si ho. Mé tělo prožívalo naplňující se proroctví „běda mi“, které si překládalo jako „jsem nemocná“. Předtím jsem o tom nikdy nepřemýšlela, ale teď mi došlo, že jsem byla částí tohoto problému.

Kladným pojímáním vlastní osoby se startuje proces uzdravování. Jakmile určíme potíže nebo nemoc, musí­me začít s pojmenováváním léků. Potřebujeme odpou­tat svou pozornost od nemoci a soustředit se na léčbu. Potom toto léčení popíšeme a necháme naše slova, aby se připojila k síle našich myšlenek. Tak se nabudí ro­zum kolem nás, uvede ho to do pohybu a začne se po­dílet na našem uzdravování. Tato verbalizace je nejúčin­nější při modlitbě. Jestli se máme uzdravit, Bůh nám pomůže.

Nemůžeme odmítat nemoci nebo potíže, ale můžeme odmítnout jejich převahu nad naším božským právem odstranit je. Měli bychom žít podle víry, ne se řídit tím, co vidíme. Pohled se podílí na poznání, je součástí ana­lytické mysli. Racionalizuje a potvrzuje. Víře vládne duch. Je citový, přijímající a zvnitřňující. A stejně jako u jiných schopností získat víru znamená procvičovat je­jí užití. Když se naučíme tyto dary používat, vrátí se nám víc. To je duchovní zákon.

Rozvíjení víry je jako pěstování semínka. Dokonce i když některá zapadnou, stejně něco sklidíme. Každý projev víry je pro nás požehnáním. A čím obratnější bu­deme díky procvičování, tím větší bude naše úroda ví­ry. Všechno vytváří svůj vlastní duch. To je také du­chovní zákon.

Ted` už jsem opravdu začínala rozumět moci ducha nad tělem. Nicméně duchovní schopnosti většiny z nás jsou na takové úrovni, že si je neuvědomujeme. Samo­zřejmě jsem věděla, že moje mysl tvoří myšlenky a tě­lo vykonává pohyby, ale duše pro mě byla záhadou. Už vím, že je tajemstvím pro většinu lidí. Mysl si téměř ni­kdy neuvědomuje, jak duše pracuje. Duch komunikuje s Hospodinem. Přijímá od Boha znalosti a smysl pro podstatu. Bylo pro mě velmi důležité to pochopit. Před­stavovala jsem si duši jako trubici fluoreskující v našem těle. Když září, naše srdce je plné světla a lásky; je to ta energie, která dává tělu život a sílu. To světlo se mů­že tenčit a duch se oslabí díky záporným zkušenostem - nedostatku lásky, násilí, pohlavnímu zneužití nebo ji­ným zničujícím zážitkům. Tak se neoslabuje pouze duch, ale i tělo. Sice nemusí onemocnět, ale dokud se duše nezotaví, stává se citlivějším. Službou druhým můžeme pomoci duši, stejně vírou v Boha a jednodu­chým otevřením se vlivu kladné energie vyvolané po­zitivním myšlením. A my to kontrolujeme. Zdrojem energie je Hospodin, stále přítomný, ale my se musíme naladit. Musíme přijmout boží moc, pokud si chceme užít v životě její účinek.

Žasla jsem, že většinou si nemoci vybíráme. Někteří i takové, které končí smrtí. V mnoha případech léčení nepůsobí okamžitě a někdy vůbec, protože tak se roz­víjíme. Všechny zkušenosti jsou kladným přínosem, někdy i ta, kterou považujeme za negativní, pomáhá rozvoji našeho ducha. Před příchodem na Zem chceme, dokonce i toužíme přijmout všechny indispozice, nemo­ci a nehody, aby nám pomáhaly v duchovním růstu. Ve spirituálním světě je náš pozemský čas bezvýznamný. Bolest, jíž na Zemi trpíme, je jen okamžikem, pouhým zlomkem vteřiny vědomí v duchovní existenci. My ji překonáváme dobrovolně. Naše smrt je často vypočítá­na tak, aby nám pomohla rozvíjet se. Například umírá­ní na rakovinu představuje dlouhodobou zkušenost. Bolestivá smrt může poskytnout další možnost vyvíjet se. Takový prožitek nelze jinak získat. Moje maminka zemřela na rakovinu a já jsem pochopila, proč byla ke konci schopná chovat se k členům rodiny úplně jiným způsobem. Vztahy se vylepšily a uzdravily. V důsled­ku svého umírání vyrostla. Někteří lidé si volí smrt jako druh pomoci jiným.

Například smrt pod koly auta řízeného opilým řidi­čem. Zdá se nám to děsivé, ale duch ví, že vlastně ochránil řidiče před větším utrpením. Opilý by mohl najet o pár dní později do skupiny dětí, zmrzačit je nebo zapříčinit mnohem větší utrpení, než je nezbytně nutné. Ale již ho uvěznili za to, že usmrtil osobu, kte­rá tak ukončila svou pozemskou misi. Z vnitřní per­spektivy ušetřil mladé lidi zbytečné bolesti a řidič pro­žil zkušenost, která mu pomůže růst.

Děje se mnohem méně náhod, než si představujeme, zvláště v oblasti, která nás ovlivňuje vnitřně. Na cestě, kterou jsme si vybrali před příchodem sem, nás vede Bo­ží ruka při mnohém našem rozhodování a dokonce i k mnohým zdánlivě nahodilým zážitkům. Bezvýsledně bychom se snažili všechny určit, ale dějí se, a to důvod­ně. Vždyť i zkušenost, jako je rozvod, náhlá ztráta za­městnání či násilí na nás spáchané nám může poskyt­nout poznání a přispět k našemu duševnímu rozvoji. Ačkoli jsou to zážitky bolestné, mohou nám pomoci růst.

Pod vedením Spasitele jsem se naučila, jak je pro mne důležité chápat všechny zkušenosti jako skrytě kladné. Potřebovala jsem přijmout důvod své existence a posta­vení v životě. Špatné zážitky tak mohu jen brát, jak při­cházejí a snažit se překonat jejich účinek. Mohu odpus­tit svým nepřátelům, dokonce je i milovat, a tak zrušit veškerý jejich špatný vliv na mě. Mohu se snažit hledat dobré myšlenky a laskavá slova, a to bude na moji du­ši působit jako hojivá mast. Mohu se začít sama léčit, nejdříve duchovně, potom citově, duševně a tělesně. Mohu se ušetřit rozkladného působení zoufalství. Mám právo na plný život.

Viděla jsem zlo v podléhání největší Satanově zbrani - mému osobnímu cyklu viny a strachu. Pochopila jsem, že jsem ho měla v minulosti přetnout. Když jsem porušila zákon nebo zhřešila, potřebovala jsem se změ­nit v srdci, odpustit si a pak se pohnout vpřed. Když jsem někoho zranila, měla jsem si ho zamilovat - čest­ně - a vyžádat si jeho odpuštění. Pokud jsem ublížila své duši, měla jsem se přiblížit k Hospodinovi a zase cítit jeho lásku, jeho léčivou lásku. Pokání je tak jedno­duché, jak si je uděláme - nebo tak složité. Když pad­neme, musíme zase vstát, oprášit se a pokračovat v ces­tě. Padneme-li třeba milionkrát, musíme stále jít dál. Tak rosteme víc, než si myslíme. V duchovním světě se nepohlíží na hřích tak jako na Zemi. Všechny zkušenos­ti mohou být kladné.

(10)

Učíme se zkušenostmi

Nikdy nesmíme pomyslet na sebevraždu. Tento čin způsobí jen ztrátu příležitosti k dalšímu vývoji tady na Zemi. A navíc při pohledu zpět na tyto ztracené šance bychom cítili mnoho bolesti a smutku. Je důležité mít na mysli, že Bůh je soudcem každé duše a zvažuje ná­ročnost jejích zkoušek. Hledejme naději, aspoň jednu kladnou činnost, a můžeme zahlédnout záblesk světla, které nám předtím scházelo. Zoufalství nikdy není oprávněné, protože je nikdy nepotřebujeme. Jsme tu, abychom se učili, abychom experimentovali, abychom se mýlili. Nemusíme se přísně soudit; stačí jít životem krok za krokem, nestarat se o to, co si o nás lidé mys­lí, nepoměřovat se jejich metrem. Máme si odpouštět a být vděční za zážitky, které nám pomáhají ve vývoji. Naše nejbolestivější změny se jednoho dne ukáží být naším největším učitelem.

Každé tvoření začíná myšlenkou. To platí i pro náš hřích, vinu, zoufalství, naději i lásku. Všechno uzdravo­vání vychází z nás. Všechno utrpení pochází z nás. Mů­žeme vytvořit spirálu z vlastního zoufalství, trampolí­nu ze štěstí a dosažených cílů. Naše myšlenky mají úžasnou sílu.

Jsme jako hemžící se děti, jež se zkoušejí naučit, jak použít vlastní sily. Těmto mocným silám vládnou záko­ny, které nás ochraňují před námi samými. Ale jak do­spíváme a hledáme to kladné kolem nás, budou nám i tyto zákony vyjeveny. Bude nám dáno vše, co jsme připraveni přijmout.

(11)

Stavy a knihovna

Díky těmto informacím se můj vztah ke Spasiteli roz­vinul a vždycky mě bude těšit. Jeho zájem o moje po­city byl inspirující. Nikdy nechtěl udělat nebo povědět něco, co by mě ranilo. Věděl, jaké mám schopnosti, a starostlivě mě připravoval na to, abych mohla při­jmout všechny vědomosti, které jsem žádala. V duchov­ním světě se nikdo necítí nejistě, protože by musel dě­lat nebo přijímat něco, na co není připravený. Trpělivost je tam přirozenou vlastností.

Věčně si budu pamatovat Pánův smysl pro humor, který je tak rozkošný a svěží jako žádný jiný - a mno­hem víc. Nikdo by ho nedokázal předčit. Bůh je napl­něn dokonalým štěstím a dobrotou. Vyzařuje mírnost a milosrdenství, a neměla jsem pochyb, že je dokonalý. Znala jsem ho, jeho ducha, jeho city, jeho zájem o mě. Cítila jsem jeho spřízněnost, věděla jsem, že jsme jedna rodina. Náš vztah je jako vztah k otci a staršímu brat­ru zároveň. Přes naši velkou blízkost tu působil i prvek autority. Byl laskavý a přirozeně dobrý, ovšem i odpo­vědný. Věděla jsem stoprocentně, že by nikdy svou moc nezneužil, ani po tom nezatoužil.

Ježíš se na mě usmíval a cítila jsem jeho souhlas. Oto­čil se doleva a představil mě dvěma ženám, které se právě objevily. Na okamžik jsem zahlédla ještě třetí oso­bu, ale ta paní vypadala jako na pochůzce a zastavila se jenom na chviličku. Ježíš prvním dvěma vysvětlil, že mě mají doprovázet. Cítila jsem jejich uspokojení nad tím, že mohou být se mnou. Jak jsem se na ně podíva­la, poznala jsem je. Byly to mé přítelkyně !  Než jsem odešla na Zem, bývaly mými nejlepšími kamarádkami. Jejich nadšení z opětovného setkání bylo stejně velké jako moje. Jak nás Ježíš opouštěl, cítila jsem, že se ba­ví. Jako by zašeptal: Jdi a uč se. Pochopila jsem, že mo­hu vidět a zažít všechno, co chci. Rozrušilo mě, že je to­ho ještě tolik, co se mám naučit - ukázalo se, že mno­hem víc. Spasitel odešel a přítelkyně mě objaly. Láska tam zahrnuje vše; každý ji cítí. Každý je šťastný. Přes nesmírný rozdíl mezi světlem a silou těch žen a Krista byla jejich láska bezvýhradná. Milovaly mě z celého srdce.

Tu cestu jsem částečně zapomněla. Vzpomínám si na rozlehlou místnost, kde pracovali lidé. Nevím, jak jsem se tam dostala a jak ta budova vypadla zvenčí. Vnitřek byl nádherný, stěny ze zvláštního materiálu, snad jako z velmi tenkého mramoru, kterým pronikalo světlo. Mís­ty jsem viděla ven. Působilo to zajímavě a nádherně.

Jak jsme se přiblížily k těm lidem, viděla jsem, že tka­jí na starobylých velkých stavech. Hned mě napadlo, že je „zastaralé“ mít v spirituálním světě ruční stavy. Stá­ly u nich mužské a ženské duchovní bytosti a svorně mě s úsměvem zdravily. Měly radost, že mě vidí, a po­někud ustoupily stranou, abych lépe viděla na jejich práci. Moc chtěly, abych si jejich výrobky prohlédla. Při­stoupila jsem blíž a vzala do ruky kousek, který tkaly. Vypadalo to jako utkané ze směsi skla a cukru. Jak jsem s látkou hýbala, jiskřila a blýskala se skoro jako živá. Působilo to překvapivě. Tkanina byla z jedné strany ne­průhledná, ale když jsem ji otočila, viděla jsem skrz. Že fungovala jako dvoustranné zrcadlo, mělo nějaký dů­vod, ale nevysvětlily mi ho. Tkalci mi prozradili, že z té látky ušijí šaty pro ty, kteří přijdou ze Země do duchovního světa. Dělníky nepochopitelně těšila jejich práce a také můj vděk, že mi dovolili se na ni podívat.

Já a mé dvě přítelkyně jsme odešly od stavů a pro­cházely mnoha dalšími místnostmi, kde jsem spatřila mnoho úžasných věcí a nádherných lidí, ale nesměla jsem si toho moc pamatovat. Vzpomínám si na pocit, že jsem dny nebo týdny neúnavně cestovala. Překvapilo mě, kolik lidí tam má potěšení z manuální práce - ti, kteří chtějí pracovat. Mají radost z nápadů, které pomá­hají druhým - těm tady i tam. Uviděla jsem velký pří­stroj podobný počítači, ale mnohem dokonalejší a vý­konnější. I lidé, kteří ho obsluhovali, mi s radostí uka­zovali svou práci. Znovu jsem pochopila, že všechny důležité věci jsou nejprve vytvořeny duchovně a teprve potom fyzicky. O tom jsem předtím neměla ponětí.

Vzaly mě do další velké místnosti, která vypadala jako knihovna. Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to jako pokladnice vědomostí, ale nespatřila jsem jedinou knihu. Pak jsem si všimla, že do mé mysli proudí myš­lenky. Dozvídala jsem se o věcech, o kterých jsem něja­kou dobu nepřemýšlela - a v některých případech vů­bec ne. Pak jsem si uvědomila, že je to knihovna mys­li. Prostě jen myšlenka na nějaký námět, který mě na­padl předtím v Ježíšově přítomnosti, spustila příval znalostí, který zaplavil mou mysl. Mohla jsem se dozvě­dět všechny podrobnosti o každé historické osobnosti ­dokonce i z duchovního světa.

Nic mi nebylo zatajeno a nešlo nepochopit jakoukoli myšlenku, jakékoli tvrzení, každou podrobnost. Ne­mohlo nastat žádné nedorozumění. Vyprávění bylo do­konalé, porozumění naprosté. Dozvěděla jsem se nejen co lidé dělali, ale i proč a jak to ovlivnilo vnímání sku­tečnosti u ostatních lidí. Chápala jsem ze všech úhlů po­dobu toho, o čem jsem přemýšlela. To přinášelo celist­vost události, osobě nebo principu, jež jsem nedokáza­la na Zemi pochopit.

Ale šlo o víc než o mentální proces. Dokázala jsem cí­tit, co lidé prožívali. Rozuměla jsem jejich bolestem a ra­dostem či vzrušení, protože jsem je zažívala. Část z těchto znalostí mi byla odepřena, ale ne všechno. Uchovávala jsem si znalosti o jistých událostech a li­dech z naší historie, které mi byly poskytnuty, protože pro mne měly význam.

V tomto nádherném a neuvěřitelném světě jsem si žá­dala víc zážitků, a mé přítelkyně těšilo, že mi v tom mohou stále pomáhat. Jejich největším potěšením bylo dávat mi radost. S jistým vzrušením mě odvedly ven do zahrady.

(12)

Zahrada

Vyšla jsem do zahrady a uviděla v dálce hory, velko­lepá údolí a řeky. Směla jsem se procházet sama. Mož­ná proto, abych mohla dokonale vnímat krásu zahrady, aniž by mě kdokoli rušil. Zahrada byla plná stromů a květin. Vypadalo to, jako by byly záměrně umístěny přesně tam a tak, jak jsem je viděla. Šla jsem chvíli po trávě, která byla křehká, chladná, zářivě zelená a živá. Nicméně intenzita barev ve mně vyvolávala úplně po­svátnou hrůzu. Něco takového tady nemáme.

Když na nějaký předmět dopadne světlo, objeví se ti­síce odstínů. Světlo se nemusí bezpodmínečně odrážet. Vychází zevnitř a vypadá jako živoucí látka. Mohou existovat miliony, miliardy barev.

Například květiny jsou tak živé a září barvami, že ne­vypadají jako stvořené z pevného materiálu. Protože každou rostlinu obklopuje intenzívní aura, lze jen vel­mi těžko určit, kde kvítí končí a kde začíná. Je nabíle­dni, že každý kousek rostliny, každá mikroskopická čás­tečka je nadána vlastní inteligencí. To je nejlepší výraz, jímž to mohu popsat. Každá drobounká součást se mů­že spojit s dalšími a vytvořit nový život. Co teď sídlí v květině, může se později stát kouskem něčeho jiného - a stejně živého. Není v tom duch jako v nás, ale má to inteligenci a uspořádání, může to reagovat na boží vůli a na ostatní univerzální pravidla. Je to zcela jedno­značné, pokud vidíte proces tvoření, a zvlášť to platí i pro květiny.

Nedaleko mě tekla nádherná řeka, k níž mě to silně táhlo. Napájel ji velký stupňovitý vodopád té nejčistěj­ší vody. Reka vtékala do rybníka. Voda se třpytila - čis­tá a živá.

Život byl i ve vodě. Každá kapka měla vlastní inteli­genci a smysl. Nádherná hudba vodopádu naplňovala zahradu a spojovala se s dalšími melodiemi, jež jsem sotva vnímala. To zpívala voda sama, její inteligence. Každá kapka vydávala svůj vlastní zvuk, který se mísil s ostatními a navzájem na sebe působily. Voda se mod­lila k Bohu za svůj život a radost. Celkový dojem pře­sahoval možnosti jakékoli symfonie nebo hudebního skladatele na Zemi. Při srovnání by naše nejlepší hud­ba zněla jako hra dítěte na plechový bubínek. Jednodu­še nemáme schopnosti vnímat šíři a sílu té hudby, ne­dokážeme ji stvořit. Jak jsem se přibližovala k řece, napadlo mě, že to je možná „živá voda“, o které se zmi­ňuje bible. Chtěla jsem se jít vykoupat.

Cestou k řece jsem si všimla růže, která rostla stra­nou od ostatních. Zastavila jsem se, abych si ji mohla prohlédnout. její krása brala dech. Žádná z ostatních rostlin mě tak nezaujala. Lehce se kývala podle slabé melodie, ve sladkých nápěvech zpívala modlitby k Bo­hu. Uvědomila jsem si, že ji vlastně vidím růst. Když se před mým zrakem rozvíjela, dojalo mě to a chtěla jsem zakusit její život, vstoupit do ní a cítit jejího du­cha. Jakmile mě to napadlo, jako bych mohla vidět do­vnitř. Jako bych se zmenšila a pronikala do jejích nej­hlubších částí. Ale bylo to mnohem víc než jen zrako­vý zážitek. Růže mě obklopila, jako kdybych se ocitla uvnitř. Stala jsem se květinou. Cítila jsem, jak se růže hý­bá podle hudby všech ostatních květin a vytváří vlast­ní nápěv, který dokonale ladí s melodií dalších tisíců rů­ží. Pochopila jsem, že hudba mé květiny vychází z je­jích jednotlivých částí, že každý korunní plátek zpívá vlastní tóny. Inteligence každého z nich přidává skvělé noty, každá pracuje pro celkový harmonický účinek, jímž byla radost. Moje potěšení bylo zase dokonalé! Cí­tila jsem Boha v té květině, v sobě, jeho láska do nás proudila. Všichni jsme se stali jedním celkem.

Nikdy nezapomenu na růži, jíž jsem byla. Tento zá­žitek byl pouhým zábleskem nejskvělejšího potěšení, které je v duchovním světě k dispozici. Být spolu se vším ostatním jedním stvořením je tak úžasné, že mě to bude navždy těšit.

(13)

Slavnost na uvítanou

Do zahrady vešla skupina duchovních tvorů. Mnozí měli roucha v jemných pastelových barvách, vyjadřují­cí možná postavení stejně jako příležitost. Tušila jsem, že se shromáždili, aby pro mě uspořádali jakousi osla­vu ukončení studia. Zemřela jsem (nebo skončila školu, jak asi říkali oni) a přišli mě pozdravit. V obličejích jim zářila radost a tvářili se jako děti, které právě poprvé okusily něco neuvěřitelně chutného. Uvědomila jsem si, že si je všechny pamatuji z doby před pozemským ži­votem. Přiběhla jsem k ním, objímala je a líbala. Moji strážní andělé - moji drazí mniši - se tu zase objevili a já každého políbila.

Jak jsem se do nich vciťovala, pochopila jsem, že při­šli, aby mi pomohli. Moji ochránci, kteří se stále chova­li jako moji průvodci, mi oznámili, že jsem zemřela předčasně a že toto není opravdová oslava. Jen mi uká­ží, co mě čeká, až se vrátím v pravý okamžik. Měli vel­kou radost, že mě zase vidí a mohou mi pomáhat, ale věděli, že se musím vrátit. Vysvětlili mi smrt velmi po­drobně.

Když „zemřeme“, říkali, nezažíváme nic jiného než přechod do jiného světa. Duch vyklouzne z těla a pře­jde do duchovní říše. Pokud je náš skon bolestivý, duch opustí tělo rychle, občas dokonce i dřív, než nastane smrt. Například při neštěstí nebo požáru duch odchází předtím, než zakusí příliš mnoho bolesti. Tělo vlastně může ještě chvíli vypadat jako živé, ale duch už bude pryč a bude ve stavu klidu.

Během umírání máme možnost vybrat si, zda zůsta­neme na Zemi až do vlastního pohřbu, nebo postoupí­me dál, jako jsem udělala já, na úroveň, na niž náš duch vyspěl. Jsou mnohé stupně vývoje a my vždycky jde­me tam, kde se cítíme nejlépe. Většina duchů dává přednost krátkému pobytu na Zemi, během něhož uklidňují své milované; rodiny prožívají mnohem více zármutku než ti, kdož odcházejí. Pokud je milovaná by­tost zoufalá, duch u ní zůstává a pomáhá při duchov­ním léčení pozůstalého.

Naše modlitby mohou přinést užitek jak duchu, tak osobě na Zemi. Pokud máme důvod obávat se o osud odcházející osoby nebo jsme přesvědčeni, že přechod bude složitý či nechtěný, můžeme se modlit a zajistit jí duchovní pomoc.

Říkali mi, že je pro nás důležité získat znalosti o du­chu, dokud pobýváme v těle. Čím víc vědomostí tady získáme, tím větší a rychlejší bude náš rozvoj tam. Kvů­li nedostatku znalostí nebo víry se některé duše stáva­jí skutečnými vězni Země. Ti, kteří umírají jako ateisté nebo se připoutají ke světu díky hltavosti, tělesným choutkám a jiným pozemským nešvarům, se jen těžko dokážou pohnout a zůstávají přikováni k Zemi. Často jim schází víra a sta k dosažení energie a světla, které k nám Bůh vysílá. A někdy je nedokážou rozpoznat vů­bec. Tyto duše na Zemi zůstávají, dokud se nenaučí při­jímat významnější silu kolem sebe. Teprve potom smě­jí opustit tento svět. Když jsem se ocitla v temnotě předtím, než jsem se začala přibližovat ke světlu, cítila jsem přítomnost takových visících duchů. Zůstávají tam obklopeni láskou a vřelostí a přijímají léčivý vliv, až se nakonec naučí dosáhnout a přijmout větší vřelost a bez­pečí od Boha.

Přes veškeré vědění není nic podstatnějšího než znát Ježíše Krista. On je těmi dveřmi, kterými se všichni vrá­tíme. Je jedinou branou, kterou můžeme projít. Ať se učíme o Ježíši Kristu tady nebo v duchovním světě, mu­síme ho nakonec přijmout a přihlásit se k jeho lásce.

Moji přátelé v zahradě stáli kolem mě a překypovali láskou. Pochopili, že se ještě nechci vrátit, protože chci vidět víc. V touze mě potěšit mi ukázali mnohem víc.

(14)

Mnohé světy

Paměť se mi otevřela hlouběji než dosud a dosáhla jsem až za stvoření Země do pradávné věčnosti. Vzpo­mněla jsem si, že Bůh vytvořil mnohé světy, galaxie a říše přesahující naše chápání. Chtěla jsem je vidět. Jak­mile mě to napadlo, myšlenky mi poskytly sílu a vy­táhly mě ze zahrady. Tentokrát mě provázely jiné dvě bytosti. Naše duchovní těla odplouvala od mých přátel do temnoty vesmíru.

Zvýšili jsme svou rychlost, let mě rozjařoval. Mohla jsem dělat, cokoli jsem chtěla, jít, kamkoli jsem toužila, pohybovat se rychle - neuvěřitelně rychle - nebo se loudat. Takovou svobodu jsem milovala. Vstoupila jsem do rozlehlého vesmíru, abych objevila, že není pustý, ale plný lásky a světla - hmatatelné přítomnosti božího ducha. Slyšela jsem v dálce měkké, příjemné zvuky, uklidňující a naplňující mě štěstím. Jednalo se vlastně jen o tón, podobný jedné notě, ale byl všestranný a naplňoval celý prostor okolo mne. Následoval další tón v jiné poloze a za okamžik jsem si všimla jakési melo­die. Nesmírná kosmická píseň mě konejšila a uklidňo­vala. Její jemné vibrace na mě působily a měly v sobě léčivou moc. Vše, čeho se tyto tóny dotkly, se díky je­jich účinku vyléčí; byly jako duchovní pozdrav, vyjád­ření lásky, která zahojí poraněnou duši. Moji průvodci mi vysvětlili, že ne všechny tóny léčí. Některé v nás vy­tvářejí záporné citové odezvy. Když jsem žila na Zemi, Satan využíval těchto záporných tónů v hudbě a vlast­ně tak ve mně vyvolával vznik nemocí duše i těla.

Některé podrobnosti událostí, které následovaly, mi z paměti zmizely, ale mnohé dojmy zůstaly. Zdálo se mi, že jsem pryč týdny, dokonce měsíce a navštěvuji všechny boží výtvory. Během cesty jsem stále vnímala uklidňující přítomnost Hospodinovy lásky Cítila jsem, že jsem „zpátky“ ve svém rodném prostředí a dělám věci sobě přirozené. Cestovala jsem do mnoha jiných světů, vypadajících jako Země, ale mnohem nádherněj­ších, a ve všech žili milující inteligentní lidé. Všichni jsme Božími dětmi, a on pro nás vyplnil nezměrný Ves­mír. Překonala jsem úžasné vzdálenosti, viděla hvězdy, které nelze ze Země spatřit. Cestovala jsem ke galaxiím snadno, téměř okamžitou rychlostí, navštěvovala světy a setkávala se s dalšími dětmi našeho Pána, našimi du­chovními bratry a sestrami. Všechno jsem si pamatova­la a znovu si to uvědomovala. Vždyť jsem v těchto mís­tech kdysi již byla.

Mnohem později, po návratu do svého smrtelného tě­la, jsem se cítila podvedená, protože jsem si nedokáza­la vzpomenout na podrobnosti tohoto zážitku. Ovšem po nějaké době mi došlo, že jsem toto zapomnění po­třebovala pro své blaho. Kdybych si pamatovala ty nád­herné a dokonalé světy, které jsem navštívila, byla bych neustále znechucená a zmařila bych poslání, jež mi Bůh dal. Mé pocity, že jsem byla obelhaná, ve mně nakonec vyvolaly posvátnou úctu a hlubokou vděčnost za tuto zkušenost. Bůh mi nemusel ukázat další světy a nemu­sel mi dovolit, abych si něco pamatovala. Díky svému milosrdenství mi stejně dal mnoho; spatřila jsem světy, které naše nejvýkonnější dalekohledy nikdy neuvidí, a poznala jsem lásku, jaká existuje pouze tam.

(15)

Výběr těla

Vrátila jsem se do zahrady a setkala se se svým pů­vodním doprovodem. Viděla jsem, jak se lidé rozvíjejí ve světech, které jsem navštívila, pracují na tom, aby se podobali našemu Otci. Byla jsem zvědavá, jak je to s na­ším vývojem na Zemi. Jak rosteme ?

Moje průvodce tato otázka potěšila. Odvedli mě na místo, kde se duše připravují na smrtelný život. Byli to dospělí duchové - neviděla jsem za celou dobu jediné dítě. Všichni hrozně toužili po odchodu na Zem. Brali život tady jako školu, v níž se mohou naučit spoustě věcí a rozvíjet ty schopnosti, kterých mají nedostatek. Dozvěděla jsem se, že všichni toužíme po zdejším světě a vlastně si vybíráme spoustu svých slabostí a potíží, které nás v životě čekají, abychom se mohli rozvíjet. Občas je nám také dán nedostatek, který nám může prospět. Pán nám podle své vůle určuje také nadání a talenty. Nikdy bychom neměli porovnávat svoje schopnosti a slabostí s druhými lidmi. Každý má to, co potřebuje. Úroveň duševních slabostí nebo nadání není důležitá.

Plocha před a pode mnou se svinula a jako by se ote­vřelo okno, zahlédla jsem zeměkouli. Teď jsem viděla fy­zický i duchovní svět. Někteří z nejlepších duchovních dětí našeho Otce na nebesích si nezvolili odchod na Zem. Vybrali si, že zůstanou s Bohem a stanou se stráž­nými anděly lidí na Zemi. Existují různé typy andělů, včetně válečníků. Jejich posláním je bojovat za nás pro­ti Satanovi a jeho andělům. Ačkoli každý z nás má své­ho anděla - ochránce, průvodce a pomocníka, občas na­stane situace, kdy potřebujeme pomoc bojovníků. Mů­žeme je přivolat modlitbou. jsou to obrovití, velmi sval­natí muži a vyzařují úžasnou duševní rovnováhu. Jsou to skvělí duchové. Pouhým pohledem jsem pochopila, že boj proti nim by byl naprostou zbytečností. Vlastně i oblečení prozrazovalo, že jde o válečníky, měli helmi­ci a brnění a pohybovali se mnohem rychleji než ostat­ní andělé. Ale nejvíce je asi vyčleňovala jejich aura se­bevědomí. Byli si naprosto jisti svými schopnostmi. Nic ďábelského by je nedokázalo zastrašit a oni to věděli. Když náhle spěchali pryč za nějakým posláním (které jsem neznala), dojal mě jejich výraz účasti; chápali vý­znam své mise a věděli, že se nevrátí, dokud ji nesplní. Satan nás touží získat, a když občas šikuje své oddí­ly proti někomu z nás, potřebuje tato osoba zvláštní ochranu. Každého z nás proti Satanovi chrání, a on ne­dokáže číst naše myšlenky. Přesto se vyzná v našich vý­razech, což může znamenat skoro totéž. Naše aura i vý­raz odrážejí pocity a emoce naší duše. Bůh to vidí, také andělé to vidí, Satan to vidí. Dokonce i velmi citliví li­dé to mohou vidět. Můžeme ochraňovat sami sebe, po­kud budeme ovládat své myšlenky a dovolíme světlu Kristovu, aby vstoupilo do našich životů. Když tak uči­níme, bude jeho světlo zářit skrze nás a vlastně bude vidět ve výrazu našeho těla i tváře.

Znovu jsem se podívala na duchy, kteří ještě nepřišli na Zem. Někteří z nich se vznášeli nad smrtelníky. Je­den mužský duch se pokoušel dát dohromady muže a ženu - své budoucí rodiče. Vzal na sebe úlohu Amo­ra, ale měl hodně starostí. Zdálo se, že se ti lidé chys­tají vydat opačným směrem. Nevědomky hatili jeho plány. Duch je připravoval, promlouval k nim, snažil se je přesvědčit, aby k sobě přilnuli. Ostatní duchové s ním cítili a ve snaze mu pomoci se pokoušeli ty dva mladé lidi „pochytat“.

Říkali mi, že v duchovním světě jsme spojeni s urči­tými duchovními bratry a sestrami. Cítíme k nim obzvláštní náklonnost. Můj doprovod mi vysvětlil, že se zavazujeme, že s těmito duchy odejdeme na Zem jako rodina nebo přátelé. Toto duchovní pouto je výsledkem lásky, kterou jsme si vytvořili během věčnosti, již jsme spolu prožili. Také si z hlediska naší práce vybíráme určité spolupracovníky. Někteří se chtějí spojit, aby ně­co určitého na Zemi změnili. Nejlépe toho můžeme do­sáhnout za určitých okolností, které si přineseme s se­bou výběrem rodičů a dalších osob. Někteří z nás jed­noduše chtějí vylepšit již daný směr a vydláždit cestu pro ty, kteří je následují. Známe vliv, který budeme mít na ostatní ve svém životě a fyzické a sociální znaky, které získáme od své rodiny. Uvědomujeme si genetic­ké vybavení smrtelného těla a určité tělesné rysy, které budeme mít. To všechno chceme a potřebujeme.

Chápeme, že v buňkách našeho nového těla budou obsaženy vzpomínky. Tato myšlenka byla pro mě na­prosto nová. Poučila jsem se, že všechny myšlenky a zá­žitky našeho života jsou uloženy v nevědomí. Ovšem jsou také uchovány v našich buňkách, takže ty neobsa­hují jen genetický kód, ale i všechny zkušenosti, které nás kdy potkaly. A navíc - tyto vzpomínky jsou pro­střednictvím genů předávány našim dětem. Tyto zázna­my také vytvářejí v některých rodinách po generace cha­rakteristický rys, jako je tendence k závislostem, ustra­šenost, síla a podobně. Život na Zemi nemůžeme zopa­kovat; pokud si „pamatujeme“ minulý život, vlastně jen přivoláváme vzpomínky, uložené v našich buňkách. Rozumíme všech změnám našeho složitého fyzické­ho uspořádání a jsme rozhodnuti přijmout tyto okol­nosti.

Jsou nám také dány duchovní rysy, které budeme potřebovat při svém poslání, mnohé z nich vytvořené jen pro naše potřeby. Naši rodiče mají své povahové vybavení, a to se částečně přenese na nás. Pozorujeme je, jak tyto schopnosti využívají. Během dozrávání zís­káme i další znaky. Tak dostaneme vlastní duchovní nástroje a můžeme pokračovat v učení, jak tyto schop­nosti využívat nebo je nepoužít vůbec. Bez ohledu na svůj věk můžeme dostávat stále nové duchovní rysy, které nám mohou posloužit ve stávající nebo nové si­tuaci. Máme vždycky možnost výběru. Stále máme ty správné nástroje, jimiž si můžeme pomoci, přestože jsme je třeba ještě nepoznali nebo jsme se nenaučili, jak s nimi zacházet. Musíme nahlédnout do sebe. Musíme věřit svým schopnostem; správný duchovní nástroj je vždy při ruce.

Přestala jsem pozorovat duchy pokoušející se sehnat dohromady ty mladé lidi, protože mě zaujali další du­chové, kteří se připravovali k odchodu na Zem. Jeden výjimečně nadaný a dynamický duch právě vstoupil do mateřského lůna. Rozhodl se, že přijde na náš svět mentálně postižený. Tato možnost ho velmi vzrušovala a uvědomoval si, jakého rozvoje může spolu s rodiči dosáhnout. Ti tři si byli velmi blízcí a dlouho toto uspo­řádání plánovali. Vybral si, že začne svůj smrtelný ži­vot v okamžiku početí. Dívala jsem se, jak jeho duch vklouzl do dělohy a vstoupil do nově stvořeného živo­ta. Dychtil po tom, aby prožíval obrovskou lásku svých smrtelných rodičů.

Duch může svobodně vstoupit do matčina těla v kte­rékoli fázi těhotenství. Jakmile je uvnitř, okamžitě začne prožívat svou smrtelnost. Potrat je proti této přirozenos­ti. Duch, který do plodu vstoupil, cítí odmítnutí a smu­tek. Ví, že to tělo mělo být jeho, i kdyby bylo zplozeno mimo manželské lože, nebo postižené, či mělo sílu žít jen pár hodin. Ale duch také soucítí se svojí matkou, protože se rozhodla na základě svých vědomostí.

Viděla jsem mnoho duchů, kteří přišli na Zemi na okamžik a žili po porodu pouze několik hodin nebo dní. Prožívali stejné vzrušení jako ostatní, protože zna­li úkol, který měli splnit. Jejich smrt byla dohodnutá před jejich narozením - stejně jako nás všech. Tito du­chové nepotřebovali vývoj, který by byl výsledkem del­šího pozemského života. Jejich úmrtí poskytne změny, které pomohou vývoji jejich rodičů. Zármutek, který přichází, je intenzívní, ale krátký. Když se zase sejdeme, všechna bolest bude spláchnuta a budeme se radovat z našeho rozvoje a z pocitu vzájemnosti.

Překvapilo mě, jak mnoho plánů a rozhodnutí dělá­me pro užitek druhých. Chceme se obětovat pro ostat­ní. Všechno má za cit duchovní růst - každá zkušenost, všechny schopnosti a slabostí jsou zaměřeny na náš roz­voj. Věci tohoto světa tam neznamenají téměř nic. Na všechno pohlížíme duchovním zrakem.

Každému byl vyměřen čas tak, aby ukončil své po­zemské vzdělání. Někdo se jen narodí, umožní ostatním zážitky s tím spojené a potom rychle odchází z tohoto světa. Další budou žít do vysokého věku, nejen aby sta­čili splnit svoje úkoly, ale aby poskytli druhým užitek, když jim budou moci sloužit. Jiní přicházejí, aby se sta­li našimi vůdci nebo stoupenci, našimi vojáky, našimi bohatci či chuďasy, a přicházejí hlavně proto, že se tak vytvoří situace a vztahy, které nám dovolí naučit se milovat. Všichni, kdo vstoupí na naši cestu, nás přivedou až k naprostým úspěchům. Za měnících se podmínek probíhá zkouška, zda dokážeme žít podle nejdůležitěj­šího příkazu - milovat se navzájem. My všichni na Ze­mi jsme propojeni dohromady, spojeni kvůli prvořadé­mu úkolu - naučit se milovat jeden druhého.

Předtím, než se tato scéna z předzemského života uza­vřela, upoutal moji pozornost jiný duch. Bylo to jedno z nejroztomilejších a nejrozkošnějších stvoření, jaké jsem kdy viděla. Nadnášelo se jakoby nadýchnuté energií a na všechny kolem přenášelo své radostné veselí. Jak jsem na ně v údivu zírala, pocítila jsem naši vzájemnou blízkost a lásku, kterou ke mě cítilo. Většinu vzpomínek na ten okamžik mám zablokovanou, ale vím, že na ně nikdy ne­zapomenu. Nebylo pochyb o tom, že kamkoli půjde, pro někoho se stane andělem - důvěrníkem.

Při pohledu na předsmrtelné bytí mě zaujala krása a dokonalost každého ducha. Vím, že i já a my všichni jsme tam již byli a že jsme byli světlem a krásou. Pak mě napadla myšlenka vztahující se na všechny: Kdyby­ste se mohli vidět, jací jste byli předtím, než jste se na­rodili, žasli byste nad vlastní inteligencí a dokonalostí. Porod je spánek a zapomnění.

(16)

Opilý muž

Příchod na Zemi je podobný výběru vysoké školy a volbě studijního zaměření. Každý z nás dosáhl různé úrovně duchovního vývoje a přicházíme sem ve stavu, který nejlépe vyhovuje našim duchovním potřebám. V okamžiku, kdy soudíme druhé za jejich chyby nebo nedostatky, ukazujeme podobné nedostatky u sebe. Ne­máme dostatečné znalosti, abychom tady mohli lidi správně soudit.

Jako pro ilustraci tohoto principu se nebesa otevřela a já zase uviděla zeměkouli. Tentokrát si moje oči vy­braly roh ulice ve velkém městě. Na chodníku nedale­ko domu ležel muž opilý do němoty Jeden z mých prů­vodců se zeptal: „Co vidíš ?“

„Proč ?  Válí se tam nějaký opilý pobuda,“ odpovědě­la jsem a nechápala jsem, proč se na to mám dívat. Mí průvodci začali být rozčilení. „Teď ti ukážeme, kdo to opravdu je,“ slíbili mi.

Duše toho alkoholika se ke mně blížila a já jsem spatřila úžasného muže plného světla. Vyzařovala z něj láska a došlo mi, jak velmi ho v nebi obdivují. Tento skvostný tvor sestoupil na Zem jako učitel, aby

pomohl svému příteli, se kterým byl duchovně spo­jen.

Jeho přítel byl významným právníkem a měl kance­lář pár bloků od toho rohu. Ačkoli teď opilec neměl nej­menší tušení o dohodě se svým přítelem, jeho posláním bylo připomínat mu potřeby ostatních. Pochopila jsem, že ten právník je sice od přírody soucitný, ale když uvi­dí toho opilce, podnítí ho to k větší aktivitě ve prospěch těch, kteří potřebují jeho prostředky. Až se setkají, práv­ník pozná duši toho pijana - muže v muži - a udělá mnoho dobrého. Tady se nikdy nedozví, že se domlu­vili a rozdělili si role, ale své poslání rozhodně splní. Alkoholik obětuje svůj pozemský život pro blaho ostat­ních. Jeho rozvoj bude pokračovat a další věci, které bude potřebovat pro další postup, dostane později.

Vzpomněla jsem si, že jsem se také potkala s lidmi, kteří se mi zdáli povědomí. Už při prvním setkání mi byli blízcí a známí, ale nevěděla jsem proč. Teď už vím, že mi byli záměrně posláni do cesty a vždycky pro mě byli jedineční.

Můj doprovod znovu promluvil a vytrhl mě z mých myšlenek. Prohlásili, že nemám nikdy nikoho soudit, neboť nemám dost ryzích znalostí. Lidé procházející ko­lem opilce na rohu neznali jeho vznešeného ducha a po­suzovali ho podle zevnějšku. Také jsem se tím provini­la, protože jsem v duchu soudila lidi podle jejich bo­hatství a vzhledu. Teď jsem viděla, jak jsem byla ne­spravedlivá, protože jsem neměla ponětí, jaký je jejich život, natož to ještě podstatnější - jaká je jejich duše.

Napadlo mě: Mějte chudé stále na paměti a kdykoli můžete, udělejte něco pro jejich dobro. Ale hned mě za­čaly trápit pochybnosti. Proč musíme mít mezi sebou chudáky ?  Proč nemůže Pán všechno zařídit ?  Proč pros­tě nepřiměje právníka, aby se s ostatními o své peníze rozdělil ?  Průvodci přerušili mé myšlenky a řekli: „Jsou to andělé, kteří chodí mezi vámi, aniž o nich víte.“

To mě zmátlo. Průvodci mi tedy pomáhali porozu­mět. Všichni máme potřeby, nejen chudí. A všichni jsme v duchovním světě slíbili, že si navzájem budeme po­máhat. Ale dohody uzavřené tak dávno příliš nedo­držujeme. Proto k nám Pán posílá anděly, aby nás po­strčili a pomohli nám dostát svým závazkům. Nechce nás nutit, ale může nám připomínat. Nevíme, kdo jsou ty bytosti - vypadají jako obyčejní lidé - ale jsou s ná­mi mnohem častěji, než si myslíme.

Nezdálo se mi, že by mě kárali, ale věděla jsem, jak hrozně jsem nepochopila a podcenila boží pomoc lidem. Poskytuje nám všechnu pomoc, kterou může, aniž za­sahuje do našeho osobního poslání a svobodné vůle. Musíme chtít pomáhat si navzájem. Musíme být ochot­ní vidět, že chudí jsou stejně hodni naší úcty jako bo­hatí. Musíme mít dobrou vůli a přijímat všechny ostat­ní, dokonce i ty, kteří se od nás liší. Všichni stojí za na­ši lásku a laskavost. Nemáme právo být netolerantní, nahněvaní nebo „otrávení“. Nemáme právo dívat se na jiné „spatra“ nebo je ve svých srdcích zavrhovat. Jedi­né, co si můžeme vzít s sebou z tohoto světa, je dobro, které jsme poskytli druhým.

Viděla jsem, že všechny naše dobré činy a laskavá slova se nám po smrti stokrát vrátí jako požehnání. Sí­lu najdeme ve vlastní dobročinnosti.

Můj doprovod i já jsme na chvilku zmlkli. Opilec mi zmizel z očí. Moje duše překypovala pochopením a lás­kou. Ach, kdybych jen dokázala pomoci druhým tak jako ten pijan svému příteli ! Kéž bych se stala požeh­náním pro ostatní !  Mou duší zněla ozvěna slov: Sílu na­jdeme ve vlastní dobročinnosti.

(17)

Modlitba

Když jsem se dozvídala o lidskosti a o nebeském vý­znamu každé duše, cítila jsem zahanbení. Žíznila jsem po dalším světle a poznání. Nebesa se opět svinula a já jsem uviděla zeměkouli kroužící ve vesmíru. Ze Země vystřelovala světla jako z majáku. Některé bylo zřetel­né a řítilo se k nebi jako jasný laserový paprsek. Jiné připomínalo slabé blikání kapesní svítilny a další byla pouhá jiskřička. Velmi mě překvapilo, že ty záblesky energie představovaly modlitby lidí.

Dívala jsem se na anděly pospíchající na modlitby odpovědět. Pomáhali ze všech sil a při svém poslání doslova pluli od osoby k osobě, od modlitby k modlit­bě, naplněni láskou a radostí z práce. Těšilo je, že nám mohou pomáhat a zvláště se radovali, když se někdo modlil tak intenzívně a s dostatkem víry, že směli rea­govat okamžitě. Vždy odpovídali nejdřív na jasné a zá­řivé prosby a potom postupně na jednu za druhou, až žádná nezbyla. Postřehla jsem, že opakující se pokrytec­ké modlitby vydávají jen velmi málo světla nebo vůbec žádné a mnohé z nich jsou němé.

Řekli mi jednoznačně, že všechny modlitby obsahují­cí prosbu dojdou vyslyšení. Když máme nějakou obrov­skou potřebu nebo se modlíme pro dobro ostatních lidí, paprsky letí přímo a jsou hned vidět. Neexistuje vý­znamnější modlitba než matky za své děti. To jsou nej­ryzejší prosby, protože v sobě mají velkou naléhavost a občas i pocit zoufalství. Matka má schopnost dát své srdce svým dětem a neodvolatelně zapřísahat Boha, aby pro ně něco udělal. Nám všem je dána schopnost při­blížit se svými modlitbami k Bohu.

Jakmile vyslovíme prosbu, musíme se od ní odpou­tat a věřit, že Bůh má tu moc a odpoví na ni. Všechny naše potřeby zná a jen čeká, kdy ho požádáme o po­moc. Disponuje veškerou silou, díky níž může modlit­by vyplňovat, ale omezují ho jeho vlastní zákony a na­še vůle. Musíme mu věřit. Pokud ho o něco požádáme a nebudeme mít pochybnosti, dočkáme se.

Naše modlitby za ostatní mají obrovskou moc, ale mohou být splněny, jestliže neomezují svobodnou vůli druhých - nebo na tak dlouho, dokud nepoškozují je­jich potřeby. Bůh nás musí nechat jednat samostatně, ale také nám chce všemožně pomoci. Pokud víra našich přátel slábne, síla našeho ducha je může doslova po­zvednout. Když někdo onemocní, naše modlitby plné víry mu často mohou poskytnout sílu k uzdravení ­jestliže ta nemoc nepatří mezi zážitky potřebné k jeho růstu. Pokud se zdá, že se jeho konec blíží, nesmíme za­pomenout požádat o vykonání boží vůle, jinak bychom osobě, která prochází přerodem, mohli ublížit konflik­tem zájmů. Dosah naší pomoci druhým je nezměrný. Dokážeme udělat pro své rodiny, přátele a ostatní lidi mnohem víc, než si vůbec umíme představit.

Vše vypadá tak jednoduše - zpočátku na můj vkus až příliš. Vždy jsem považovala modlitbu za cvičení, které musí trvat hodiny. Myslela jsem si, že Pána otra­vujeme a musíme v modlení pokračovat tak dlouho, až se něco stane. Vytvořila jsem si vlastní systém. Požáda­la jsem o něco, co jsem považovala za nutné. Potom jsem se uchýlila k podplácení, narážkám na to, že mi má pomoci ve svém vlastním zájmu. Pokud jsem ne­uspěla, začala jsem prosit, nabízet mu zvláštní důkazy poslušnosti nebo obětování, abych si získala jeho po­žehnání. Zoufale jsem škemrala; a když jsem zase ne­měla úspěch, rozzuřila jsem se. Tento postup způsobil, že jsme získala mnohem méně odpovědí na své mod­litby, než jsem doufala. Teď už chápu, že tento způsob byl ukázkou pochybností. Tyto triky pramenily z nedo­statku víry v jeho ochotu, byly založené na samotné hodnotě mých potřeb. Pochybovala jsem, jestli je spra­vedlivý nebo vůbec schopný a dokonce jsem si nebyla ani jistá, jestli mi naslouchá. Všechny tyto pochybnosti vystavěly mezi mnou a Bohem překážku.

Bůh nejenže naše modlitby slyší, ale ví o našich po­třebách velmi dobře a daleko dříve než my. On a jeho andělé ochotně odpovídají na naše prosby. Bůh má ne­dosažitelnou výhodu. Zná naši minulost, budoucnost i vnitřní potřeby. Ve své bezbřehé lásce reaguje na na­še požadavky v souladu s touto vnitřní a vševědoucí perspektivou. Splňuje dokonale všechny modlitby. Teď už vím, že nemusím své prosby opakovat stále dokola, jako bych předpokládala, že mi nerozumí. Potřebuji pouze víru a trpělivost. Dal nám svobodnou vůli a my necháváme na jeho vůli, jak bude zasahovat do našeho života, pokud ho přizveme.

Je důležité poděkovat Bohu za vše, co dostáváme. Vděčnost je věčná ctnost. Musíme pokorně žádat a má­me vděčně přijímat. Čím víc vděku za jeho požehnání cítíme, tím šířeji otevíráme cestu pro další požehnání. Překypuje touhou obdařit nás. Jestliže otevřeme svoje srdce a mysl, abychom mohli přijímat jeho požehnání, budeme i my naplněni až po okraj. Budeme vědět, že žije. Můžeme se podobat andělům a pomáhat potřeb­ným. Při modlitbách a službě bude naše světlo vždycky zářit. Služba je tím olejem v našich lampách, který se vytváří soucítěním a láskou.

(18)

Shromáždění mužů

Mí průvodci stále čekali na zahradě a jakmile jsem si opět uvědomila své okolí, výhled na zeměkouli se uza­vřel. Odvedli mě do velké budovy. Když jsme do ní vstoupili, zapůsobila na mě vybranou krásou. Domy tam jsou vskutku dokonalé; každá křivka, každý úhel a detail dokonale doplňuje vnitřní strukturu, vytvoře­nou a procitovanou celistvost či správnost. Každá stav­ba, každý výtvor je uměleckým dílem.

Odvedli mě do nádherné místnosti, v níž u delší stra­ny ledvinovitě tvarovaného stolu seděla skupina lidí. Přivedli mě k nim a postavili do výřezu ve stole. Téměř okamžitě mě praštilo do očí, že tam sedělo dvanáct osob - mužů - ale žádná žena.

Jako poměrně nezávisle přemýšlející člověk jsem cit­livá na postavení ženy ve světě. Zajímala jsem se o rov­noprávnost a poctivé jednání a měla jsem velmi vyhra­něné názory na schopnost soutěžit s muži a na rovno­právně postavení žen ve většině situací. Mohla bych na tento koncil mužů reagovat nelaskavě, kdybych se ne­naučila novému pohledu na rozdílné role muže a ženy. Začala jsem to chápat již předtím, když jsem se stala svědkem stvoření Země. Viděla jsem rozdíly mezi Ada­mem a Evou. Adam byl mnohem spokojenější s pod­mínkami v rajské zahradě, ale Eva byla neklidná. Tou­žila po mateřství tak silně, že byla ochotná riskovat smrt, aby toho dosáhla. Eva nepodlehla pokušení, spíš se vědomě rozhodla, čímž vytvořila podmínky nezbyt­né pro svůj další rozvoj. Nakonec využila svých sil, aby Adama přiměla ochutnat ovoce ze stromu poznání. Tak přivedli lidstvo ke smrtelnosti, nutné pro plození dětí ­ale také pro smrt.

Viděla jsem Ducha svatého, jak spočívá nad Evou a pochopila jsem, že role ženy ve světě bude vždycky jedinečná. Emocionální struktura ženě umožňuje větší vnímavost k lásce. Role matky jí dovoluje zvláštní vztah s Bohem, neboť oba jsou stvořitelé.

Ženy čelí nebezpečí pocházejícímu od Satana. Ten ve světě užívá stejná pokušení jako v rajské zahradě. Svá­děním žen ničí rodiny a díky tomu i lidskost. To mě zneklidnilo, ale je to pravda. Jeho plán je zřejmý - na­padat ženy prostřednictvím jejich nepokojnosti, využít síly jejich emocí - stejných, které daly Evě sílu pohnout s příliš spokojeným Adamem. Napadá vztahy mezi manžely, vzdaluje je od sebe, využívá přitažlivosti me­zi pohlavími i nenasytnosti, aby je zničil. Rozbité rodi­ny ničí děti, a ženy klesají pod tíhou strachu a snad i pocitu viny za to, že se jejich manželství rozpadají a ze strachu před budoucnosti. Satan potom užívá strach a vinu, aby zničil božské poslání žen na Zemi. Když Sa­tan získá ženu, muž ji bude jednoduše následovat. Tak jsem začala chápat rozdíl mezi úlohou ženy a muže a pochopila nezbytnost i krásu těchto rolí.

Díky tomuto novému úhlu pohledu ve mně sněm složený pouze z mužů nevyvolával žádnou reakci. Při­jala jsem skutečnost, že oni i já máme vlastní role. Z mužů vyzařovala láska ke mně a měla jsem mezi ni­mi okamžitě pocit klidu. Jeden z nich ke mně promlu­vil. Konstatoval, že jsem zemřela předčasně a musím se tedy vrátit na Zem. Vnímala jsem, že je důležité, abych se vrátila a splnila své poslání, ale z hloubi srdce jsem tu myšlenku odmítala. Zde je můj domov a žádné dů­vody mě nepřesvědčí, abych ho opustila. Ten muž se mě zeptal, jestli chci vidět svůj život. Ten dotaz zněl spíš jako rozkaz. Váhala jsem. Nikdo totiž nechce, aby se v tomto prostředí dokonalé čistoty a lásky promíta­la jeho smrtelná minulost. Radili mi, že je to pro mě dů­ležité. Nakonec jsem souhlasila. Na jedné straně zazá­řilo světlo a cítila jsem Spasitelovu lásku.

Ustoupila jsem doleva, abych se mohla dívat. Na mís­tě, kde jsem předtím stála, se odvíjel můj život ve for­mě, kterou bych mohla nazvat dokonalým hologramem, ale řítil se neuvěřitelně rychle. Vyrazilo mi to dech, pro­tože jsem dokázala v momentě přijímat spoustu infor­mací. Vnímala jsem mnohem víc, než jsem si pamato­vala, že by se při každé příležitosti událo. Nejenže jsem znovu prožívala všechny své emoce, ale zažívala jsem i pocity ostatních lidí kolem sebe. Věděla jsem, co si o mně mysleli a co ke mně cítili. Takže jsem nyní vidě­la události jasně a v novém světle. „Ano,“ říkala jsem si. „Teď to chápu. Ale koho by to napadlo ?  A samozřej­mě, to dává smysl.“ Ovšem, jaké jsem způsobovala dru­hým rozčarování !  Hrbila jsem se pod jejich pocity zkla­mání, jež mě naplňovaly a míchaly se s mojí vinou. Ro­zuměla jsem všemu utrpení, které jsem způsobila a pro­žívala je na vlastní kůži. Začala jsem se třást. Moje špat­ná povaha zavinila spoustu bolesti. Dívala jsem se na své sobectví a mé srdce volalo po úlevě. Jak jsem jen mohla být tak bezohledná ?

Uprostřed bolesti jsem ucítila lásku, kterou ke mně rada chová. Dívali se na všechno s pochopením a účas­tí. Brali v potaz, jak jsem vyrůstala, co mě učili, jak mě druzí zraňovali, jaké příležitosti jsem dostala, nebo ne­dostala. Sněm mě nesoudil. Soudila jsem, se sama. Jejich láska a milosrdenství byly absolutní. Úcta, kterou ke mně chovali, byla neotřesitelná. Zvlášť když začala dal­ší část mého života, cítila jsem vděk za jejich lásku.

Ukázali mi „efekt čeření“, jak to nazývali. Často jsem udělala lidem něco špatného a oni pak v mnoha přípa­dech opláceli dalším stejnou mincí. Řetězec pokračoval od oběti k oběti jako kruh padajících kostek domina, až se nakonec vrátil na začátek - ke mně, k útočníkovi. Vlny se vracely nazpátek. Napadla jsem mnohem víc lidí, než jsem si myslela a moje bolest narůstala až k ne­vydržení.

Přistoupil ke mně Spasitel překypující účastí a láskou. Jeho duch mi dodával sílu. Prý se hodnotím příliš

přís­ně. „Jsi na sebe příliš tvrdá,“ řekl. Pak mi ukázal obrá­cenou stranu efektu čeření. Když jsem byla laskavá, když jsem učinila něco nesobeckého, zase jsem způso­bila čeření. Přítel, ke kterému jsem se hezky zachovala, se choval stejně k dalšímu člověku a řetěz se opakoval. Díky tomu drobnému činu se rozrostla láska a štěstí v životě druhých. Jejich štěstí mohutnělo a kladně ovlivňovalo jejich životy, někdy i významně. Radost na­hradila mou bolest. Cítila jsem lásku a štěstí, které pro­žívali. A to vše kvůli prosté laskavosti. Napadla mě mocná myšlenka a opakovala jsem si ji pořád dokola: „Láska je opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je opravdu jediná věc, na které záleží. Láska je radost !“

Vypadalo to tak prostě. Když budeme laskaví, budeme šťastní. Náhle mě napadlo: Proč jsem to nevěděla už dřív ?  Ježíš nebo někdo z mužů promluvil a jeho odpo­věď mě hluboce oslovila. Pronikla do nejhlubší části mé duše, změnila navždy můj názor na překážky a proti­venství: „Potřebuješ záporné zkušenosti stejně jako klad­né. Abys mohla prožít štěstí, musíš poznat smutek.“

Všechny moje zážitky nyní získaly nový význam. Vlastně jsem v životě neudělala žádnou opravdovou chybu. Každý zážitek byl prostředkem k dalšímu růs­tu. Každá nepříjemnost mi umožnila získávat více zna­lostí o sobě, dokud jsem se nenaučila, jak se omylům vyhýbat. K mému rozvoji přispěla i schopnost pomá­hat druhým. Mnoho událostí zařídili i moji strážní andělé. Některé věci byly smutné, jiné radostné, ale všechny vypočítané tak, aby mne přivedly na vyšší úro­veň poznání. Během všech potíží mě mí strážci ne­opouštěli, naopak snažili se ze všech sil pomoci mi. Podle potřeby mě obklopovala jednou spousta, jindy jen pár andělů. Při zpětném pohledu na svůj život jsem si uvědomila, jak často jsem chybovala opakovaně, zno­vu a znovu zraňovala, než jsem se konečně ponaučila. Čím víc jsem se dozvěděla, tím více se přede mnou ote­víralo dveří k dalším příležitostem, a to doslova. Mno­hé z toho, co jsem považovala za vlastní aktivitu, jsem dokončila díky božské pomoci.

Tak se přehled mojí smrtelné existence změnil z ne­příjemného zážitku ve velmi kladnou zkušenost. Můj názor na sebe samu se úplně změnil, dívala jsem se na své hříchy a přestupky v mnohorozměrném světle. Ano, byly bolestné pro mě i pro ostatní, ale jejich pro­střednictvím jsem se dále učila, napravovala své myš­lení a chování. Hříchy se odpouštěním smazávají. Jako­by je překrylo nové porozumění, nový životní směr. To nové chápání mě dovede k tomu, že se hříchům přiro­zenou cestou vyhnu. Ačkoli hřích mizí, vzdělávací část zážitku zůstává. Proto mi odpuštěné hříchy pomáhají růst a zlepšují schopnosti pomáhat druhým.

Tato rozšířená znalost mi opravdu dala novou per­spektivu, kterou jsem potřebovala, abych odpustila sa­ma sobě. V tomto bodě začíná schopnost odpouštět druhým. Pokud nedokážu promíjet sobě, nedokážu skutečně promíjet druhým. A já musím druhým promí­jet. Co poskytuji, to získávám. Když chci získat odpuš­tění, musím je i dát. Také jsem viděla, že chování, kte­ré u ostatních nejvíc kritizuji - a nejméně toleruji - je téměř vždycky moje vlastní chování; nebo se bojím, že by být mohlo. Děsila jsem se dalších příkladů svých skutečných nebo skrytých slabostí.

Přesvědčila jsem se, že světské žádosti působí oprav­du rozkladně. Skutečný rozvoj se odehrává v duchovní sféře a lidské záležitosti, jako jsou vášně a nezřízené chutě, duši dusí. Stanou se naším božstvem, které nás poutá k tělu, a tak ztrácíme volnost k prožívání růstu a štěstí, které nám Bůh přeje.

Znovu mi bylo řečeno, tentokrát ne slovy, avšak přes­to srozumitelně, že nejdůležitější věc, kterou mohu v ži­votě udělat, je milovat druhé jako sebe samu. Ale mi­lovat druhé znamená nejdřív milovat sebe. Jsou ve mně Kristův charakter a světlo - on to viděl ! - a také já je v sobě musím nalézt. Ten příkaz jsem poslechla a obje­vila jsem, že jsem v duši potlačovala svoji přirozenou schopnost lásky. Musela jsem ji nechat zase rozzářit.

Přehled mého života skončil. Muži seděli naprosto ti­še a vyzařovali ke mně svou lásku. Spasitel tu stál, usmíval se a radoval se nad mými pokroky. Muži se na mě znovu obrátili: „Ještě jsi nenaplnila své poslání na Zemi. Musíš se vrátit. Ale nebudeme tě nutit. Rozhod­nutí je na tobě.“

Ani jsem nezaváhala a odpověděla jsem: „Ne, ne. Ne­mohu se vrátit. Patřím sem. Tady jsem doma.“ Stála jsem tam odhodlaně a věděla jsem, že mě nic a nikdy nedokáže přimět, abych odešla. Jeden z mužů promluvil, také zarputile: „Neskončila jsi svoji práci. Bude nejlepší, když se vrátíš.“ NehodIaIa jsem jít zpátky. Jako dítě jsem se naučila vy­hrávat takové souboje, takže jsem teď použila všech svých zbraní. Vrhla jsem se na zem a rozplakala se.

„Nepřijdu tam,“ vzlykala jsem, „a nikdo mě k tomu nedonutí !  Zůstávám přesně tam, kam náležím. Se Zemí jsem skončila !“

Ježíš stál napravo ode mne a stále z něj vyzařovalo jasné světlo. Přistoupil blíž a já cítila jeho účast. Ale mí­chalo se do ní i pobavení. Stále měl ze mě radost a chá­pal mé rozpoložení. Cítila jsem jeho pochopení pro mo­ji touhu zůstat. Vstala jsem. Promluvil k radě: „Ukaž­me jí, v čem spočívá její poslání.“ Pak se ke mně obrá­til: „Poznáš svoje úkoly, aby ses mohla rozhodnout. Ale potom se už musíš vyjádřit, jestli se na Zem vrátíš. V tom případě zapomeneš své úkoly i většinu toho, co jsme ti ukázali.“

Váhavě jsem souhlasila. Pak jsem se dozvěděla vše o své misi.

Nakonec jsem pochopila, že se musím vrátit. Ačkoli jsem nenáviděla skutečnost, že odejdu z tohoto nádher­ného světa lásky a světla do těžkostí a nejistoty, nezbyt­nost mého poslání mě k návratu donutila. Ale nejprve jsem od všech přítomných včetně Ježíše získala slib. Museli se zavázat, že v okamžiku, kdy svůj úkol splním, mě vezmou domů. Nemínila jsem trávit na Ze­mi ani minutu navíc. Můj domov byl u nich. Souhlasi­li s těmito požadavky a začali připravovat můj návrat.

Spasitel ke mně přišel, aby mi pověděl, jak ho moje rozhodnutí potěšilo. Připomněl mi, že si na Zemi nebu­du pamatovat nic z toho, co se týká mého poslání. „Bě­hem pobytu na Zemi se nesmíš zabývat obsahem své mise,“ upozornil mě. „Všechno má svůj čas“.

Ach, jak dobře mě zná !  Věděla jsem, že kdybych své úkoly znala, splnila bych je co nejrychleji a asi neúspěš­ně. Spasitelova slova se naplnila. Podrobnosti mého po­slání se mi vypařily z paměti. Nezbyla ani stopa, a po pravdě řečeno, ani jsem se tím nechtěla zaobírat.

Vzhledem k Pánově slibu, že mě k sobě vezme v oka­mžiku, kdy budu se vším hotová, mi stále znějí v uších jeho poslední slova: Dny na Zemi jsou krátké. Nebudeš tam dlouho a zase se vrátíš.

(19)

Rozloučení

Náhle mě obklopily tisíce andělů. Překypovali rados­tí a byli nadšení mým rozhodnutím vrátit se. Volali slá­va, dodávali mi odvahu a podporovali mě svou láskou.

Jak jsem se rozhlížela kolem, srdce se mi rozplývalo láskou, kterou jsem od nich přijímala. Začali zpívat. Žádná hudba, kterou jsem kdy slyšela (ani zpěv v za­hradě), se k tomu nedal přirovnat. Bylo to nádherné, mohutné, plné úcty a jen pro mě. Zpívali spontánně, ne to, co se naučili, ale co v tom okamžiku věděli a cítili. Měli čisté hlasy a každý tón zněl jasně a sladce. Nepa­matuji si tu píseň, ale řekli mi, že je zase uslyším. Pla­kala jsem, ponořila se do jejich lásky a božské hudby ­těžko jsem mohla uvěřit, že tak nevýznamná duše jako já se může stát předmětem takového zbožňování. Vím, že na věčnosti není nikdo bezvýznamný. Každá duše má nekonečnou cenu. Jak můj duch kypěl pokorou a vděčností, naposled jsem se dívala na zeměkouli.

Miliardy lidí se rvaly o život. Všichni chybovali, za­žívali příjemné chvíle, hledali lásku, truchlili nad smrtí. Nad nimi se vznášeli andělé, znali lidi podle jména a pečlivě je hlídali. Těšili se z vykonaného dobra a chy­by jim způsobovaly žal. Vznášeli se nad lidmi, aby jim mohli pomoci, ukázali jim směr a chránili je. Skutečně můžeme přivolat tisíce andělů, pokud o to požádáme s vírou. Všichni jsme si v jejich očích rovni, velcí nebo malí, nadaní či postižení, vůdci nebo přívrženci, svatí či hříšníci. Všichni jsme pořádně a starostlivě hlídaní. Je­jich láska nás nikdy neopouští.

Výhled se uzavřel a já jsem se naposled podívala na svoje věčné přátele, dvě ženy, které mě provázely, tři věr­né anděly strážné a na mnohé další, které jsem znala a milovala. Byli vznešení, úžasní, nádherní - a to jsem pouze nahlédla do jejich duší. Bylo mi dovoleno uvidět jen předsálí ráje, pouhou část nebeského domova. Zna­losti sahající za hranice naší nejbujnější fantazie jsou i v srdcích těch, kteří tam přebývají. Očekávají nás tam plány, cesty a pravdy, některé starší než svět a další, kte­ré teprve stvoříme. Ukázali mi jen záblesk nebes a já si to navždy uchovám jako poklad. Věděla jsem, že zpíva­jící andělé, kteří mi naplnili srdce láskou, budou posled­ním nebeským zážitkem. Jak stále vyjadřovali svoji lás­ku a podporu, rozplakala jsem se. Odcházela jsem domů.

(20)

Můj návrat

Nerozloučili jsme se; prostě jsem se zase ocitla v ne­mocničním pokoji. Dveře byly stále pootevřené, světlo nad umyvadlem blikalo a na posteli pod prostěradlem leželo mé tělo. Zůstala jsem ve vzduchu a dívala se na ně. Narůstal ve mně odpor. Vypadalo studené a těžké a připomínalo mi starou kombinézu protaženou blátem a špínou. Pro srovnání, cítila jsem se, jako bych si mu­sela po dlouhé a osvěžující koupeli obléknout těžké, studené a špinavé oblečení. Ale já jsem věděla, že to musím udělat - slíbila jsem to - a musela jsem spěchat. Kdybych o tom přemýšlela ještě o vteřinu déle, ztratila bych odvahu a utekla. Můj duch rychle vklouzl do tě­la. Hotovo; šlo o přirozený proces, nad kterým jsem neměla téměř žádnou kontrolu.

Nepohodlná tíha a chlad těla jsou nesnesitelné. Zača­la jsem se uvnitř chvět jako zasažená elektrickým prou­dem. Opět jsem cítila tělesnou bolest a slabost. Propad­la jsem neutišitelné depresi. Po radostné duchovní svo­bodě jsem se opět stala vězněm těla.

Jak jsem tam ležela uvězněná v těle, objevili se ved­le postele mí tři pradávní přátelé. Mí drazí mniši, mí

strážní duchové přišli, aby mě potěšili. Byla jsem tak strašně slabá, že jsem je nemohla pozdravit, jak bych chtěla. Byli posledním poutem k prostředí lásky a čis­toty, odkud jsem se vrátila, a z hloubi srdce jsem jim chtěla jít naproti a poděkovat za jejich věčné přátelství a lásku. Chtěla jsem znova říci: Miluji vás. Ale dokáza­la jsem jen upřeně na ně hledět očima plnýma slz a doufala jsem, že mi porozumí.

Nebylo potřeba mluvit, vše pochopili. Stáli tiše ved­le mne, dívali se mi do očí, vysílali ke mně svoji lásku a naplňovali mě odvahou, která překonávala všechnu bolest. Několik nádherných vteřin jsme si hleděli do očí a komunikovali ze srdce k srdci. V těchto okamžicích mi předali poselství, které budu navždy uchovávat jako svaté znamení našeho věčného přátelství. Jejich přítom­nost a slova mě úžasně uklidňovaly. Věděla jsem, že znají nejen mé pocity, ale i cesty mého nového života, bolest ze ztráty jejich lásky, kterou budu muset překo­nat, nespokojenost z návratu, obtíže na pouti, která mě čeká. Moje rozhodnutí je těšilo. Vybrala jsem si správ­ně. Ale teď říkali, „si na chvilku odpočiň.“ Vyzařo­vali uklidňující a utišující pocity, které mě zaplavily. Okamžitě jsem upadla do hlubokého ozdravného spán­ku. Cítila jsem, že mě obklopuje krása a láska.

Nevím, jak dlouho jsem spala. Probudila jsem se ve dvě hodiny v noci. Od mé smrti utekly víc než čtyři hodiny. Nevím, kolik času jsem strávila v duchovním světě, ale čtyři hodiny se nezdály dost dlouhé na to, co všechno jsem zažila. Netušila jsem, jestli se mě mezitím pokoušeli oživit, dokonce ani to, jestli se na mě byl ně­kdo podívat. Cítila jsem se odpočinutá, ale pořád jsem ze sebe nemohla setřást hlubokou depresi. Připomínala jsem si své zážitky, všechno jsem si nechávala proběh­nout hlavou a udivovalo mě, že jsem navštívila Stvoři­tele světa a spočinula v jeho náruči. Vzpomínka na vě­domosti, které jsem v jeho přítomnosti nabyla, mě posi­lovala. Věděla jsem, že jeho světlo mi bude neustále do­dávat silu a uklidňovat mě, když to budu potřebovat.

Právě jsem zavírala oči a chtěla usnout, když jsem za­znamenala u dveří nějaký pohyb. Vzepřela jsem se na lokti, abych lépe viděla. Nějaké stvoření strčilo hlavu do místnosti. Strachy jsem se přikrčila. Pak se objevilo dal­ší. Vypadalo tak ohyzdně a podivně, že si to nedokáže­te představit. Vešlo jich celkem pět. Byla jsem úplně ochromená hrůzou. Byli to napůl lidé, napůl zvířata ­malé svalnaté bytosti s dlouhými drápy nebo nehty a divokými, a přece lidskými tvářemi. Jak se ti tvorové blížili, bručeli, vrčeli a syčeli. Sálala z nich nenávist a věděla jsem, že mě chtějí zabít. Pokoušela jsem se vy­křiknout, ale byla jsem buď moc slabá, nebo příliš vy­děšená. Přiblížili se asi na dva metry, ale já jsem byla naprosto bezmocná.

Náhle mě přiklopila veliká kupole světla skoro jako ze skla a ty stvůry prudce vyskočily, snad že poznaly, co jim hrozí. Zuřivě mlátily do toho poklopu a snažily se na něj vyšplhat, aby získaly výhodnější postavení. Ale kupole mě chránila, protože byla příliš vysoká, aby se na ni mohly vydrápat. To je pouze víc rozběsnilo. Je­čely, vřískaly, klely a prskaly. Cítila jsem se v posteli jako v pasti, a to mě hrozně děsilo. Příšery byly ne­oblomné a já jsem nevěděla, jestli moje ochrana vydrží. Vždyť jsem ani netušila, co to je.

Když už jsem si myslela, že to déle nesnesu a strach mě málem udolal, objevili se moji tři zbožňovaní andě­lé. Mniši vstoupili dovnitř a obludy uprchly. Andělé mi řekli, abych se nebála, protože jsem pod ochranou. Vy­světlili mi, že ďábla rozzuřilo mé rozhodnutí vrátit se na svět. Proto poslal mocné démony, aby mě zničili. Ku­pole mě bude obklopovat až do konce mého pozemské­ho života. Démoni se prý asi objeví znovu. Možná je uvidím a uslyším, ovšem poklop mě bude ochraňovat. „Také věz,“ prohlásili, „že jsme pořád blízko tebe, aby­chom tě chránili a dodávali ti odvahu.“ Za okamžik, k mému zármutku, byli pryč.

Tehdy mě navštívili naposled. Láskyplně jim říkám mniši, ale jsou to mí tři nejlepší přátelé na věčnosti.

Dychtivě jsem toužila po dni, kdy se znovu obejmeme a obnovíme naše věčné přátelství.

Příšery se vrátily poté, co andělé odešli, ale kupole je držela stranou. Natáhla jsem se po telefonu a zavolala manželovi. Začala jsem mu vysvětlovat, že jsou tady v pokoji démoni. Myslel si, že mám halucinace, a pře­dal sluchátko jedné z dcer, aby si se mnou povídala, za­tímco spěchal do nemocnice. Za deset minut Joe vešel do dveří. Nemohl ty obludy vidět, ale přistoupil k mé posteli a držel mě za ruku, když jsem se mu snažila po­vědět, co se stalo. Potvory to za chvilku otrávilo a opět odešly. Té noci se už neobjevily. Ulevilo se mi a postup­ně jsem se uklidňovala. Pokusila jsem se Joeovi vyprá­vět něco málo o své zkušenosti ze smrti. Nezacházela jsem příliš do podrobností, ale pochopil, že se událo co­si významného. Překypoval láskou a účastí. Andělé si­ce odešli, ale zůstal tady Joe, aby mě uklidňoval a chrá­nil. Jeho cit nebyl tak mocný jako láska andělů či Kris­ta, ale i tak to bylo nádherné a velmi povzbuzující. Na­še pozemská láska je snad nedokonalá, ale přesto má velkou schopnost léčit a pomáhat.

Joe zůstal u mě, nicméně během té doby můj duch cestoval mezi oběma světy, jako by návrat nebyl trvalý. Pamatuji se, že mě lékaři a sestry ošetřovali; nevím, co dělali, ani jak dlouho to trvalo. Cítila jsem v jejich úsi­lí napětí a znepokojení. Stále jsem odcházela do du­chovní říše a viděla jsem v obou světech mnoho krás­ných věcí. Pak jsem zažila další úžasnou zkušenost, ne však ve formě vize, ale návštěvy.

Do pokoje vstoupila překrásná holčička. Byly jí tak dva až tři roky a bylo to jediné dítě, se kterým jsem se v duchovním světě setkala. Obklopovalo ji zlatavé svět­lo, které zářilo všude tam, kam šla. Zdálo se, že ji sil­ně přitahuje Joe. Když lékaři a sestry na chvilku ode­šly, zeptala jsem se ho, zda ji vidí. Neviděl. Měla pů­vab baletky, chodila skoro po špičkách a její něžná ges­ta připomínala tanec. Okamžitě mě dojala její přiroze­nost a štěstí. Přistoupila k Joeovi a stoupla si na špičku jeho boty. Balancovala na jedné nožičce, druhou zano­žila jako tanečnice a nahnula se dopředu, aby dosáhla do boční kapsy jeho kalhot. Ten pohyb mě fascinoval. Zeptala jsem se jí, co dělá. Otočila se a rozpustile se smála. Pochopila jsem, že mě slyšela. Ale neodpovědě­la. Vnímala jsem její vnitřní radost a zaplavil mě pocit ryzího a obrovského štěstí. Potom mi zmizela z očí a už se neukázala, ale byla jsem si jistá, že na ni nikdy ne­zapomenu.

Dalších několik hodin mi lékaři a sestry věnovali mno­hem víc péče než minulou noc. Joe ani já jsme jim ne­řekli o mém zážitku jediné slovo. Ráno mi jeden doktor povídá: „Opravdu jste prožila včera v noci těžké chvíle. Můžete mi říci, co jste cítila ?“ Nedokázala jsem se o své zážitky podělit, tak jsem odpověděla, že jsem měla noč­ní můry. Bylo pro mě těžké mluvit o cestě za hranice svě­ta. Vždy jsem víc nechtěla svěřit ani Joeovi. Povídáním jako by se zkušenosti ředily. Ten zážitek byl pro mě po­svátný. Během dalších pár týdnů jsem o tom vyprávěla Joeovi a starším dětem. Od začátku mě chápali a rozptý­lili všechny mé obavy. Měla jsem se v příštích letech na­učit spoustu nového. Po pravdě řečeno, následujících pár let bylo nejtěžším obdobím v mém životě.

(21)

Zotavování

Propadla jsem hluboké depresi. Nemohla jsem zapo­menout na krásu a klid duchovního bytí a hrozně jsem se tam chtěla vrátit. Svět se kolem mě točil a já jsem se děsila života, občas se mi i hnusil a modlila jsem se, abych zemřela. Prosila jsem Boha, aby mě vzal domů, aby ze mě sňal povinnost žít tady a plnit neznámé po­slání. Trpěla jsem agorafobií, takže jsem se bála vyjít z domu. Pamatuji se, jak jsem se dívala z okna na poš­tovní schránku a přála si, abych měla dost odvahy k ní dojít. Uzavírala jsem se do sebe a pomalu zmírala. Tře­baže mě Joe a děti úžasně podporovali, unikala jsem od nich pryč.

Nakonec to byla právě láska k rodině, která mě za­chránila. Uvědomila jsem si, že ve své sebelítosti jsem k nim nespravedlivá. Musela jsem mít zase radost ze ži­vota. Donutila jsem se nechat duchovní svět za sebou a pohnout se vpřed. Přiměla jsem se vyjít ven a postup­ně jsem se zapojila do práce pro děti - aktivity ve ško­le, dobročinná činnost, církevní skupina, táboření, ro­dinné dovolené a tak dále. Neudálo se to naráz, ale po­stupně jsem zase chtěla žít. Ačkoli moje srdce nikdy úplně neopustilo duchovní svět, láska k světskému by­tí opět rozkvetla a stala se silnější než kdy předtím.

Pět let po zážitku smrti jsem zatoužila vrátit se do ne­mocnice a dozvědět se, co se mi asi přihodilo z medi­cínského hlediska. Lékaři mi nikdy nic neřekli, a já se ani neptala. Vyprávěla jsem o svých zkušenostech pár přátelům a všichni reagovali téměř totožně: „Ale vědě­li lékaři, že jsi zemřela ?“ Nepotřebovala jsem jejich po­tvrzení, že jsem zemřela - řekl mi to Ježíš sám - ale moji blízcí se chtěli dozvědět víc. Domluvila jsem si schůzku se svým operatérem. Čekárna byla přeplněna ženami a sestra mi řekla, že pan doktor přijde později. Cítila jsem se zahanbena tím, že zneužívám jeho dra­hoceného času, protože ostatní ho potřebují víc než já. Ale stejně jsem zůstala a nakonec mě uvedli dovnitř.

Když jsem vešla, hned mě poznal a zeptal se, jak mi může pomoci. Připomněla jsem mu operaci. Odpově­děl, že se na ni pamatuje. Vysvětlila jsem mu, že potře­buji znát pravdu o všech komplikacích, které nastaly tu noc po zákroku. Chtěl vědět proč. Začala jsem vyprá­vět svůj zážitek. Uběhlo pětačtyřicet minut. Čekárna by­la přeplněná čekajícími pacientkami, ale lékař se ani ne­hnul. Skončila jsem tím, že nechci žádný soudní pro­ces; jen se chci dozvědět, co se stalo, protože to pro mě hodně znamená. Beze slova přistoupil ke skříni se spi­sy. Když se otočil, měl v očích slzy. Tehdy v noci oprav­du nastaly nějaké komplikace; na chvilku mě ztratili, ale řekli si, že bude lepší, když mi nic nepovědí. Během operace jsem krvácela a zdá se, že další krvácení se objevilo v průběhu noci. V době mé smrti se právě měnily směny, a protože jsem zůstala bez dozoru, ne­vědí přesně, na jak dlouho jsem zemřela. Lékař a sest­ry mě začali oživovat, ráno mi dali injekci, léky a trans­fúze. Lékařova slova mě potěšila, vždyť se zdravotní personál snažil ze všech sil.

Zeptala jsem se ho, proč pláče. Prý to jsou slzy štěstí. Nedávno ztratil milovanou bytost a můj příběh mu dal novou naději. Mé vyprávění o světě za naším mu po­skytlo útěchu. Také si pamatoval podobný dávný záži­tek jiné své pacientky, mnoho podrobností se shodova­lo. Uklidnilo ho, že život nekončí smrtí a že se znovu setká se členy své rodiny. Ujistila jsem ho, že existuje zá­sadní důvod k naději na úžasný posmrtný život - život mnohem nádhernější, než si dovedeme představit.

Opustila jsem jeho ordinaci a cítila se svobodná. Mo­hu na podrobnosti mého tělesného skonu navždy za­pomenout. Ostatně mohu říci to, co jsem vždycky vě­děla: „Ve skutečnosti jsem zemřela a vrátila se.“

(22)

Můj neobyčejný anděl

Rok po návštěvě operatéra, šest let po operaci, tele­fonovala moje sestra Dorothy a vyprávěla mi neobvyk­lý příběh. Řekla mi o těhotné ženě, jíž bude dítě odňa­to k  adopci. Ona i její manžel jsou alkoholici a jedno dítě jim už odebrali. Naneštěstí má rodina, která si vzala to první, příliš mnoho potomků, takže už nemů­že přijmout další. Protože miminko je původní Ame­ričan, chtějí je umístit v indiánské, nejlépe ve velké ro­dině.

Dorothy věděla o mé depresi a napadlo ji, že péče o další dítě – to by bylo osmé – aby mi mohla pomoci vrátit se do normálního života. Řekla mi, že potřebují někoho, kdo by se o dítě několik měsíců staral. Probra­la jsem to s Joem a rodinou a ačkoli jsem se právě za­psala ke studiu na vysoké škole, ta nabídka mě zauja­la. Dcera Cheryl byla těhotná a slíbila, že mi bude chodit každý den pomáhat, čímž si také zvykne na pé­či o novorozeně. Joe poznamenal, že mu nebude vadit zase chovat v  náruči miminko - našemu nejmladšímu bylo dvanáct. Souhlasila jsem, a sociální pracovnice za­nedlouho přivezla sladkou holčičku. Všechno jsem pro ni připravila. Našli jsme starou kolébku, kterou jsme schovávali pro vnoučata, a další drobnosti po našich dětech. Okamžitě jsem k  ní přilnula a vytvořila tak pouta, která je nesmírně těžké rozlomit. Stále jsem si připomínala, že nás brzy opustí. Ale to, co mi velel ro­zum, srdce odmítalo.

Byla veselá, bystrá a neustále se chtěla chovat. Když se necítila dobře nebo chtěla potěšit, zavrtala si nosík do mého krku a nechala si dýchat na obličej. To ji čas­to uklidnilo, když už nic jiného nepomáhalo. Ráno ji naši chlapci, kterým bylo dvanáct a čtrnáct let, brali z kolébky, odnášeli do obývacího pokoje a hráli si s ní.

V deseti měsících začala chodit a její olivová plet‘ by­la zdravá a lesklá jako u žádného jiného dítěte. Každé ráno jsem ji natírala pleťovým mlékem, až byla její ků­že jemná jako hedvábí. Moc ráda jsem si k ní během dne voněla. Milovala jsem ji stále víc a víc a brzy jsem zapomněla, že není moje.

Když jí bylo deset a půl měsíce, zavolala nám sociál­ní pracovnice, že pro ni našli v jiném státě novou rodi­nu. Adoptivní rodiče si ji za několik dní vyzvednou. Omráčilo mě to. Joe a já jsme předtím podepsali smlou­vu, že nebudeme usilovat o osvojení, ale teď jsem byla zoufalá. Po celou dobu jsme věděli, že nemůže být na­še, nicméně i tak jsem prožívala nejhorší utrpení, jaké může matku postihnout. Ztrácela jsem dítě.

Strnule a nepřítomně jsem balila její věci. Lidé na mě mluvili, ale neslyšela jsem je. Kladla jsem si otázky, na které jsem nenalézala odpovědi. Nikdy by mě nenapad­lo, že mohu k někomu tak citově přilnout – tolik milo­vat. Jak jsem to mohla dovolit ?  Kam se poděla moje odvaha nechat ji jít ?

Přijeli její noví rodiče a já jsem ji nesla k autu. Nej­dřív si myslela, že někam jedeme. Šťastně se ke mě tu­lila a říkala zbytku rodiny „pa-pa“. Byli stejně ohrome­ní jako já. Adoptivní rodiče mlčky čekali ve voze. Byla jsem jim za to vděčná. Nikdo nedokázal najít slova, kte­rá by mě utěšila. Když k ní její nová matka vztáhla ru­ce, cítila jsem srdce až v krku. Chtěla jsem s malou utí­kat, běžet a nikdy se nezastavit, ale nohy mi zdřevěně­ly. Podlamovala se mi kolena.

Malá si uvědomila, že ji berou pryč ode mne a zača­la křičet. Srdce mi pukalo. Auto odjíždělo a já jsem se nemohla pohnout. V duši mě pálil pohled na moji ma­lou holčičku, která plakala a vztahovala ke mně ručič­ky. S nářkem jsem vběhla do domu. Ten obraz mě spa­loval. Mučil mě celé následující měsíce.

Celý dům mi ji připomínal. Piano, u něhož ráda se­dávala a předstírala, že je maminka, ohrádka plná hra­ček, dětská postýlka s prázdnou lahví. A nejvíc ticho.

Po třech měsících jsem to už nevydržela a poprosila jsem Boha, aby mi ji vrátil. Vzpomínky na ni byly pří­liš hluboké, příliš čerstvé, příliš bezútěšné. Nikdo o ní nemluvil, ale celá rodina trpěla; všichni jsme ji potřebo­vali. Jednou v noci, když jsem byla úplně na dně, pro­tože jsem si uvědomila, že se nevrací, jsem se modlila za její novou rodinu. Žádala jsem Otce na nebesích, aby je obdařil schopností udělat ji šťastnou. Chtěla jsem, ať jí požehná, aby dokázala přijmout nové prostředí i na­jít klid v  uši a štěstí. Z hloubi srdce jsem se modlila za tu rodinu a jejich půvabnou dcerku. Nakonec jsem s  ocitem, že je vše v Božích rukách, usnula.

V noci mě probudil posel stojící u mé postele. Vědě­la jsem, že přišel z duchovního světa. Oznámil mi, že záležitosti kolem mého děcka nejsou v pořádku a že se mi vrátí. Prozradil mi, že mi někdo zavolá a řekne: Mám pro tebe dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy. Zbytek noci jsem probděla.

Příští dva týdny jsem neopouštěla dům. Kdykoli za­zvonil telefon, skočila jsem po něm v očekávání, že je to ten hovor, na který čekám. Pověděla jsem o poslovi Dorothy, ale nedokázala jsem to prozradit zbytku rodi­ny, natož Joeovi. Měla jsem pocit, že jsem pokoušela je­jich trpělivost až dost. Dokonce i Dorothy o mně začí­nala pochybovat.

Jednou ráno zazvonil telefon a zřetelně jsem slyšela slova: „Betty, tady Ellen. Mám pro tebe dobré zprávy a mám pro tebe špatné zprávy“. Posadila jsem se a za­křičela: „Počkej !  Počkej minutku !“ Myslela jsem si, že sním. Vyběhla jsem z postele, podívala se do zrcadla, abych se ujistila, že nespím. Pak jsem popadla sluchát­ko a řekla: „Dobrá, poslouchám.“ Srdce mi bušilo tak prudce, až mi tepaly ušní bubínky. Hlas pokračoval a oznámil mi, že moje dítě je v nemocnici. „Nemohla si na novou rodinu zvyknout,“ vysvětlovala mi Ellen, „a stále plakala. Byla jsi její maminka deset měsíců a ona tě hledala.“

Ellen pokračovala a sdělila mi, že jak dítě pořád pla­kalo, nervozita rostla a jednou v noci se její rodiče v alkoholickém opojení rozzuřili, zbili ji a shodili ze schodů. Potom ji nechali odvézt do nemocnice a opus­tili ji. Leží v kritickém stavu už dva týdny. Nereaguje na léčení a lékaři usoudili, že v tomto citovém rozpolo­žení by se nikdy nemusela uzdravit. Nakonec Ellen řekla: „Betty, jsi naše poslední naděje. Vím, že po tobě chceme hodně, ale mohla bys ji vzít na chvíli zpátky, aspoň dokud se jí nepovede lépe ?“

Cítila jsem, že omdlím, nemohla jsem popadnout dech. Zeptala jsem se: „Můžu ti zavolat zpátky ?“ A za­věsila jsem. Bylo půl osmé a Joe už odešel do práce. Bě­žela jsem po schodech a křičela na děti. Řekla jsem jim, že mám nádhernou novinu, ale pak jsem nedokázala pokračovat. Stáhlo se mi hrdlo a nevydala jsem ani hlásku. Děti mě následovaly k telefonu a poslouchaly, když jsem volala Joeovi a snažila se mu povědět, co se stalo. Řekl, že bude hned doma. Mluvil klidněji než já, a to mě upokojilo. Trochu jsem ožila a uvědomila jsem si, že jsem Ellen neodpověděla, v tom rozčilení jsem vlastně jen zavěsila. Vytočila jsem její číslo. Propadla jsem panice, že jsem jí špatně rozuměla. Co když to všechno byl omyl ?  Jakmile se ohlásila, požádala jsem ji, aby mi všechno ještě jednou zopakovala. Pověděla mi to znovu a dodala, že poletí do města, kde to opuštěné dítě leží. Chtěla jsem cestovat s ní, ale odmítla to. Prý by to nebylo vhodné. Mám počkat doma. Ale prozradi­la mi, kde malá je. Takže hned jak zavěsila, zavolala jsem cestovní kancelář a zařídila si letenku na stejný let. Zatelefonovala jsem Ellen ještě jednou a oznámila jí, že letím s ní. Neochotně souhlasila, že se sejdeme na letiš­ti. Jiný sociální pracovník se s námi setká na tamním letišti a přinese dítě s sebou. Cesta byla nekonečná. Jakmile nás nechali vyjít z letadla, běžela jsem do od­bavovací haly a začala v davu hledat svoji malou.

Hledala jsem muže s děckem, ale nemohla jsem je na­jít. Začínala jsem šílet. Věděla jsem přesně, jak holčička vypadá, tak proč jsem ji nemohla objevit ?  Pak jsem je zahlédla, ovšem dítě v jeho náruči se vůbec nepodoba­lo tomu obrazu, který jsem uchovávala v paměti. Ale stejně jsem věděla, že je to ona. Slyšela jsem svůj křik, jak jsem k nim běžela a natahovala po ní ruce.

Dítě bylo úplně holohlavé, až na pár chomáčků vla­sů. Měla oteklé oči, roztržené obočí a modřinu na oku. Okamžitě mě poznala a těsně mě obemkla jak ručička­ma, tak nožkama. „Co ti to udělali ?  Co ti to udělali ?“ naříkala jsem. Sociálního pracovníka ta cizí plačící že­na, která mu vytrhla dítě z náruče, překvapila. Mezitím přišla Ellen a ujistila ho, že je všechno v pořádku, že jsem matka dítěte.

Joe a všech šest dětí nás při návratu čekalo na letiš­ti. Oči se jim rozšířily údivem a naplnily slzami, když spatřily ten malý uzlíček v mém náručí. Holčička je po­znala a šla ochotně ke každému z nich, jak se nataho­vali, aby ji mohli pochovat. Ale zůstala u každého jen chviličku a mezitím jsem ji vždy musela vzít k sobě. Přilnula ke mně, jako by její život závisel na mé exis­tenci.

Příštích pár měsíců mě nespustila z očí. Uvědomova­li jsme si, jak moc utrpěly její křehké city Nemluvila, odmítala chodit a její obličej zůstával bez výrazu. Vy­dávala zvuky pouze tehdy, když jsem ji opustila. To plakala tak dlouho, dokud jsem se nevrátila. Nakonec jsem ji zabalila do osušky a připevnila si ji k tělu, abych mohla vykonávat domácí práce. Takto svázané jsme strávily několik měsíců, Postavila jsem její postýlku vedle své postele a brzy uléhala, protože odmítala jít spát, když jsem neležela vedle ní. Zpočátku postýlka stála těsně vedle mého lůžka a rukou prostrčenou me­zi příčkami jsem ji držela za ručičku, dokud neusnula. Každou noc jsem postýlku odsunula kousek dál, až za pár měsíců nakonec dokázala spinkat na druhé straně pokoje.

Najali jsme si s Joem advokáta, aby okamžitě podnikl kroky k adopci. Objevili jsme, že vedle zjevných pora­nění a podlitin utrpěla zlomeninu ruky, byla dehydro­vaná, podvyživená a místa, kde jí vyrvali chumáče vla­sů, se jí zanítila, Její duševní stav se dal jen odhadnout, ale její zoufalá závislost na mně a odpor k ostatním svědčil o hluboké nedůvěře. Lékaři prohlásili, že její zdraví závisí na trvalém a stálém rodinném zázemí, kte­ré jsme jí poskytli.

Soud prošel případ a zvážil všechny důkazy. Rozhod­nutí přišlo brzy. Byla naše. Joe jí chtěl změnit jméno, dá jí prý to nejhezčí, které zná. Ačkoli jsem protesto­vala, rodina mě přehlasovala. Nemohli si nevšimnout podoby našich osobností a našeho hlubokého vztahu. Oficiálně dostala jméno Betty Jean, podle mě, své nové matky.

Malá Betty se plně tělesně a duševně zotavila, když jí bylo dva a půl roku. Zase se z ní stalo nejmilejší a nej­hravější dítě v domě. Neustále nás překvapovala svým bystrým smyslem pro humor. Jednou odpoledne při­běhla k Joeovi. Rozpustile se usmívala, zatímco se po­stavila na špičku Joeovy boty, jednu nožičku zanožila a udržovala rovnováhu jako baletka. Natáhla se, aby se dostala do boční kapsy jeho domácích kalhot. Zamrazi­lo mě, jak se mi vybavila ta vzpomínka. Betty se smá­la a já jsem po letech zase slyšela hlas malé holčičky, která mi dělala společnost v nemocničním pokoji, když mi nebe a země splynuly v jedno. Pak jsem uviděla a pochopila víc. Vybavil se mi obraz mladé ženy, vzpo­mínka na nádherného a rázného ducha čekajícího na odchod na Zem. Pamatovala jsem si ji jako mladou du­ši, ke které jsem měla v minulém životě silná pouta, jednu z těch, jež mě v duchovním světě zaujaly nádhe­rou a energií. Chtělo se mi plakat z toho, jak všechno, co se týkalo toho nádherného anděla, do sebe zapada­lo. Směla jsem ji vidět jako dětského ducha. Vím, proč jsem jí byla ukázána jako dospělý duch připravený k návratu na svět. Také chápu, že když jsem ji vinou operace dělohy nemohla porodit, našla si jinou cestu, jak vstoupit do mého života. A také rozumím tomu, proč jsem si vynutila, že si ji vezmu jako dítě. Jsme na­vždy ty nejbližší přítelkyně, o věky zkušeností za námi a věky před námi.

Mezitím děti dospěly a většina z nich opustila do­mov. Založily si vlastní rodiny, vykročily po svých vlastních cestách. Joe i já se jim stále snažíme v bolest­ných okamžicích pomáhat, ale víme, že nikdy nemůže­me a ani nechceme - žít jejich životy. Chápeme, že jsou nebeská stvoření jako my a jsou tady, aby prožily své pozemské zkušenosti. Nemůžeme odžít jejich starosti, ani plánovat jejich radosti. Jediné, co můžeme dělat, je být jim rodinou. Vše, co dokážeme, je milovat.

Od 18. Listopadu 1973 jsem si vybavila víc zážitků, ale odmítám se o ně podělit. Potřebovala jsem osmnáct let a mnoho podnětů, než jsem dokázala své zkušenosti sdělit v této knize. Všechno má svůj čas, pro tuto kni­hu nastal právě teď.

Občas bych chtěla vědět, co je mým posláním, ale po­chopitelně žádné poznání nepřichází, nedostanu žád­nou odpověď. Bylo mi prostě vštípeno, že mám žít ve světle Ježíše Krista a po celý život přijímat jeho lásku. Předpokládám, že když tak budu činit, dokážu všech­no, co se po mně žádá.

Existujeme, abychom se navzájem milovali. Jsme, abychom byli laskaví, tolerantní a šlechetně si pomáha­li. Vím, že největší štěstí získáme jedině díky lásce. Vi­děla jsem nádhernou a skvělou odměnu. Podrobnosti mého zážitku jsou důležité jen do té míry, že nám po­máhají milovat. Zbytek jsou jen dodatky. Je to prostě otázka následování Spasitelova poselství, kterou vyslo­vil naprosto jasně: „Nad vším je láska k druhým.“

Budu se o to stále pokoušet.

(23)

Americký bestseller o dvojnásobném zážitku klinické smrti

Poprvé prožila autorka tento tajemný, krásný oka­mžik v dětství a už tehdy pochopila, že ji potkalo cosi mimořádného, co ovlivní její další život. Jako dítěti se jí nedostávalo lásky a pocitu bezpečí ani v rodinném prostředí, ani ve škole, a snad právě proto tak silně toužila po vlastní harmonické rodině. Po rozvodu zůstala sama se čtyřmi dětmi, ale nakonec se jí podařilo nalézt nového partnera, který jí pomohl uskutečnit její sen o šťastné rodině. Za něko­lik let - po obtížné operaci - prožila Betty J. Eadieová klinickou smrt podruhé. I tentokrát šlo o podivu­hodnou zkušenost, která jí přinesla pochopení smyslu života a jistotu o Boží lásce. Právě tento dru­hý prožitek natrvalo pozměnil a obohatil její myšle­ní a osobnost, a v důsledku toho i její osud.

Ve své knize V náruči světla se čtenáři dělí o po­znání, že pouze láska, porozumění, laskavost, péče o druhé a pokora dávají našemu pozemskému živo­tu smysl. Žijeme proto, abychom milovali, rozdávali radost, chápali druhé a nesoudili je.

Poznámka zpracovatele na internet:

Když nějaký nakladatel knihy dává copyright na knihu, kde spoluautory jsou Bůh a Vesmírné bytosti světla, znamená to pro každého pozemšťana, že TEXT TÉTO KNIHY MÁ ŠÍŘIT BEZ JAKÉHOKOLIV OMEZENÍ. Nejedná se o šíření stejné originální (původní) knihy. Tedy, Bůh a bytosti světla coby rozhodující spoluautoři si PŘEJÍ, aby tyto texty byly šířeny bez jakéhokoliv omezení  ! ! !

Přes 7000 stran a 3000 obrázků o Vesmírných lidech najdete na internetu:

www.vesmirni-lide.cz

www.vesmirnilide.cz

www.andele-svetla.cz

www.andelesvetla.cz

www.universe-people.cz

www.universe-people.com

www.cosmic-people.com

www.angels-light.org

www.angels-heaven.org

www.ashtar-sheran.org

www.himmels-engel.de

www.angeles-luz.es

www.angely-sveta.ru

www.anges-lumiere.fr

www.angelo-luce.it

www.anioly-nieba.pl

www.feny-angyalai.hu

(snadno získáte také v knihovnách a internetových kavárnách)