HLEDÁNÍ  SMYSLU

S EMANUELEM SWEDENBORGEM

 

 

 

Lenka Máchová

 

Zamyšlení nad učením

Emanuela Swedenborga

 

 

 

1999

 

 

www.andele-nebe.cz

www.vesmirni-lide.cz

 

 

 

 

 

 

 

HLEDÁNÍ SMYSLU

 

Lenka Máchová

 

Zamyšlení nad učením

Emanuela Swedenborga

 

 

 

 

Emanuel Swedenborg

 

— švédský mystik, vědec, teologa filozof osmnáctého sto­letí. Byl jedním z nejučenějších polyhistorů své doby dobře známý svými spisy z oblasti kosmologie, fyziologie, ana­tomie, krystalografie, vědecké filozofie a dalších vědních oborů. Své poslední obsáhlé dílo o lidském mozku však nechává nedopsané, neboř cítí, že je povoláván k většímu úkolu. Začínají se u něj projevovat mystické a vizionářské zkušenosti, které později popisuje a vysvětluje ve svých teologických dílech. Swedenborg tvrdí, že mu byl Bohem otevřen duchovní zrak a bylo mu umožněno nepřetržitě po období mnoha let pobývat v duchovním světě, roz­mlouvat s jeho obyvateli a zkoumat jej tak, jak vědec po­zoruje a zkoumá svět přírodní, a to za tím účelem, aby mohl lidem předat učení o duchovních skutečnostech a o životě, jak jej vést dle pravých principů Lásky a Pravdy.

 

 

Veškeré náboženství se vztahuje k životu a životem náboženství je konat dobro.

 

 

Emanuel Swedenborg, Nauka o životě 1

 

 

 

 

ÚVOD

 

 

Tato kniha je určena všem, kteří hledají odpovědi na otázky, které si lidé kladou od nepaměti: Otázky o Bohu, o Jeho charakteru, o tom, co z toho plyne pro náš život ... — hledají však takové odpovědi, kterým by také ro­zuměli, nejenom věřili.

 

Myšlenky popsané v této knize jsou založené na teologickém systému Emanuela Swedenborga, švédského vědce, mystika a teologa 18. století. Otázku, kdo je jediným opravdovým zdrojem těchto idejí, necháme na čtenářově vlastním zvážení. Uvedenými myšlenkami nabízíme především smysl, kterým rozumíme:

 

- soulad náboženského učení a rozumového poznání — skutečnost, že lidé mohou principy náboženství pochopit svým vlastním rozumem

 

- vnitřní i vnější soudržnost — vnitřní logika, ucelenost a soulad mezi všemi složkami náboženství, souhlas s poznáním vědy apod.

 

- univerzálnost — všeobecná platnost základních principů náboženství pro všechny lidi každého zvláštního vyznání, kultury či tradice

 

- spojení se životem — skutečnost, že náboženství vede k dobru života účinné lásky pro druhé, a nikoli k pouhé víře odtržené od života.

 

Jak vyplyne z následujících stránek, náboženství popsané v této knize zdůrazňuje racionalitu a svobodu jako základní charakteristiky, které činí člověka člověkem. Racionalitou člověk zkoumá a posuzuje věci kolem sebe a člověk pomocí ní zakládá svou duchovní svobodu, která je svobodou přijmout či odmítnout cokoliv, co souhlasí či nesouhlasí s jeho vnitřním přesvědčením. To platí také — a především — o věcech náboženství.

 

Náboženství vždy bylo a bude tou nejvyšší a nejposlednější věcí člově­ka. Ve dnešní zmatené době, kdy předlouhá historie náboženského vývo­je ukazuje, jak se nejrůznější náboženská přesvědčení mohou od sebe lišit a často být i zneužita k různým světským cílům, je spousta lidí pone­chána v pochybnostech, co náboženství skutečně znamená.

 

Úvahami o náboženstvích se zabývá jedna z následujících kapitol. Úvo­dem si řekněme, že náboženstvím nemáme na mysli žádnou soustavu pouček či dogmat, jejichž znalost zakládá spasení těch, kteří vně uvěřili. Naopak — Bůh, jediný pravý zdroj každého skutečného náboženství, je zde pro všechny a usiluje být přijat všemi; a způsob, jak může být přijat, spočívá v opětování Jeho Lásky tím, že lidé žijí život podle Jeho přikázání, která tvoří jádro všech pravých náboženství. Náboženstvím takto můžeme rozumět soustavu univerzálních principů, které člověk přijímá od Boha a které jej vedou k užitečnému životu lásky a pravdy.

 

Není proto důležité, - kdo a za jakých okolností dané náboženství před­kládá — důležité jsou ony principy, které pocházejí pouze od Něj. Nábo­ženství popsané v knihách Emanuela Swedenborga je zvláštní tím‘ že tyto Božské principy, vedoucí člověka na jeho cestě k nebi, nejen obsahuje, ale obsahuje jev takové formě, že člověk má možnost jim i porozumět —člověk smí nejen vědět, co je Boží vůlí pro člověka, ale i proč tomu tak je. Duchovní skutečnosti a zákony jsou odkryty způsobem, umožňujícím člo­věku se svou racionalitou poprvé proniknout za závoj zdánlivostí do ta­jemství víry.

 

 

Lenka Máchová

 

 

 

1.

 

VĚŘIT ?

 

 

Spasitelná víra vychází z vnitřního přijetí. Nemůže existo­vat u nikoho jiného než u těch lidí,  kteří žijí užitečný život vzájemné péče o druhé.

O víře 242*

 

*) U citátů, kde není uveden autor, se vždy jedná o zkratku názvu díla Emanu­ela Swedenborga, jejichž seznam naleznete v závěru. Číslo za názvem odpoví­dá indexaci, kterou Swedenborg použil pro označení obsahu svých spisů.

 

Mít víru neznamená pouze věřit, ale také chtít a dělat to, čemu člověk věří.

Poslední soud 3

 

 

Člověk dosáhne osvícení, jestliže je v lásce k pravdám pro pravdy samé, a ne pro sebe a pro svět.

Nebeská tajemství 9424

 

 

Víra je pravda přijatá srdcem.

Objasněná Apokalypsa 813

 

 

Vyslovíme-li slovo náboženství, spoustě lidí se nejspíše vybaví slovo víra. Náboženství a víra jsou pojmy v mysli lidí úzce spojené. Avšak po-pravdě řečeno, často je to dnes právě ona uvíra“, která mnohé od pravého náboženství odrazuje. Vírou je však možné rozumět přinejmenším dvě různé věci — a proto i náboženstvím.

 

Věříme-li něčemu, musíme mít v prvé řadě důvod, proč jsme dané věci uvěřili. Je-li jediným důvodem naší víry skutečnost, že nám z této víry vyplý­vají určité výhody (např. pocity bezpečí ze sounáležitosti ke skupině lidi či z víry ve vlastní spasení), nebude se jednat toliko víru jako spíše o osobní přesvědčení. Chceme-li něčemu věřit, budeme tornu věřit, ať už nám naše zkušenosti či rozum s logikou říkají cokoliv.

 

Existuje však i jiná víra, která je nerozlučně spojena s vnitřní touhou poznat pravdu. Jsme-li motivováni něčím vyšším než našimi osobními potřebami a žádostmi, pak předtím, než uvěříme, potřebujeme vědět, že to, čemu máme věřit, je skutečné, že to není pouze nějaký trik, který na nás hrají naše vlastní smysly nebo naše nerozpoznané mentální procesy. Záleží-li nám na věci opravdově, je pro nás naše víra příliš vážná věc, než abychom se spokojili se.skutečností, že nám jiní lidé říkají, že něco je tak či onak.

 

S tím však souvisí základní otázka, se kterou se filozofové trápili odne­paměti: jak víme, že něco víme ?  Problém je v tom, že rozum samotný nemůže dokázat svou vlastní platnost. Chceme-li něco dokázat, vždy mu­síme předmět dokazování vztáhnout k něčemu jinému jako ke standardu či prostředku srovnání Rozum má dva takové standardy — intuitivní víru (vyciťování) a zkušenost. A proto nejlepším způsobem, jak můžeme něco vědět — včetně toho, zda naše víra v Boha je skutečná — je nalezení sou­držnosti mezi vírou, rozumem a zkušeností.

 

Náš systém víry bude proto stát na pevných základech pouze tehdy, bude-li soudržný a v souhlasu jaks naším rozumovým chápáním a pozná­ním, tak s naší Životní zkušeností.

 

Víra: Ve všech oblastech zkoumání existují určité pravdy, axiomy, kte­ré jsou průkazné samy o sobě: nelze je odvodit z žádné jiné skutečnosti. Tyto skutečnosti zkrátka přijímáme jako platné — věříme jim. V nábožen­ství je takovouto nejdůležitější pravdou, že Bůh je a že je Dobrý.

 

Lidé nikdy v historii nenalezli způsob, jak s konečnou platností doká­zat existenci Boha. Filozofové vytvořili škálu nejrůznějších a často myš­lenkově výjimečných systémů, přinášejících „důkazy“ o Boží existenci. Žádný z nich však není takový, aby nemohl být jiným systémem vyvrácen.

 

Poznání: Přijmeme-li základní axiom náboženství — že Bůh je a že je dobrý, všechna další specifičtější učení mohou být z tohoto předpokladu logicky odvozena. Je to podobné jako v matematice: z geometrických axiomů můžeme odvodit konkrétní matematické vzorce a poučky. Stejně tak i v náboženství můžeme ze základních předpokladů, kterým věříme intuitivně, postoupit k racionální víře zahrnující mnohé specifické myš­lenky. Takto vytvořený nábožensky systém je soudržný a logicky: jedna skutečnost logicky navazuje na druhou a je v souladu s našimi ostatními znalostmi o světě.

 

Zkušenost: Náboženství však není pouze záležitostí rozumu — je to především záležitost našeho Života, a tedy naší vůle. Na začátku této kapitoly jsme poznamenali, že hodnověrnost víry je odvozena od motivace, tedy od vůle člověka. Pouze máme-li upřímnou a nesobeckou snahu poznat pravdu a nechat se jí vést ve svém životě, pravda nám může být zjevo­vána a můžeme ji tak opravdu poznat. To platí nejen o pravdách duchov­ních, ale i o zjevnějších skutečnostech: Jsme-li plni předsudků a skrytých zájmů, nevidíme věci tak, jak skutečně jsou.

 

Náboženství, které prezentují tyto stránky, je uceleným a logickým náboženským systémem, což může vidět každý, kdo má nezaujatou touhu po poznání. To je však pouhý začátek. Pouze snaha žít podle ideálů, které tyto principy představují, způsobuje hlubší změny v motivaci člověka a tak jej připravuje pro vnitřní přijetí dalších pravd. Vnitřním přijetím, které přesahuje přijetí pouze vnější, rozumové, se tyto pravdy stávají předmětem nejen víry a rozumu, ale i zkušenosti člověka. Je řízením Božské moud­rosti, že takto jsou pravdy člověku zjevovány pouze postupně, až pokud je s to je nezneužít, ale naopak použít je k dobrému účelu — neboť zna­lost duchovních pravd v rukou špatného člověka ohrožuje nejen druhé lidi, ale zejména jeho samého.

 

Víra je očima lásky.

Nebeská tajemství 3864

 

 

Pravda nezáří sama od sebe, protože v ní samotné není nic, co by hořelo. Avšak pravda září od dobra, protože dobro je jako plamen, který dává světlo.

Nebeská tajemství 4742

 

 

Člověk, který zná všechna dobra a všechny pravdy, jaké jen člověk může znát, avšak který neodpírá zlu, nezná nic.

 

Objasněná Apokalypsa 1180

 

 

 

2.

 

PODSTATA ZJEVENÍ,

prorok Emanuel Swedenborg

 

 

V kapitole Věřit ? se zamýšlíme nad otázkou, jak můžeme vědět, že něco opravdu víme, a nabízíme jako řešení myšlenku, že základem pro naše vědění by mělo být nalezení soudržnosti mezi vírou, rozumovým poznáním a zkušeností.

 

Tato myšlenka však v sobě skrývá i další otázku: Věříme-li něčemu, poznáváme-li něco, máme-li s něčím zkušenost, odkud ono něco přichá­zí ?  Podvědomě předpokládáme, že ono něco má objektivní realitu nezá­vislou na nás a našich smyslech — že existuje objektivní pravda. V opač­ném případě, bylo-li by vše pouze námi vytvářenou subjektivní realitou, nejenom že by nemělo smysl hovořit o víře, náboženství a Bohu, ale i náš život a jakékoliv poznání by ztratilo základnu a smysl. Připustíme-li však, že absolutní, objektivní Pravda existuje, můžeme ji přisoudit jako atribut Bohu. Tato Pravda potom musí být jediným pravým zdrojem všech pravd, které se jeví v tomto světě a které člověk poznává.

 

A zde se dostáváme k myšlence zjevení. Jsou-li veškeré pravdy od Boha, v nejširším slova smyslu je zjevením vše, co pravdivě poznáváme — ať již přímo, nebo zprostředkovaně druhými lidmi: na konci každého pravého poznání stojí vždy jeho zdroj, Bůh.

 

Slovo zjevení však obvykle používáme v užším slova smyslu. Máme jím na mysli určité významné pravdy, které Bůh v určené době sděluje lidstvu prostřednictvím k tornu vybraných a připravených lidí. Takovýmito lidmi byli například prorokové, o nichž se dočítáme v knihách Starého Zákona. Těmto lidem bylo zjevení předáváno různými způsoby— např. ve snech či ve vytržení ducha, kdy jejich tělo zůstalo po určitou dobu bezživotně le­žet, zatímco jejich duch byl ve stavu schopném přijímat zjevované pravdy. Tito lidé si nemuseli být nutně vědomi duchovního dosahu a smyslu po­selství, které jim bylo předáváno.

 

Byla-li zjevení používána Bohem jako prostředek vedení lidstva v dávnově­ku, není důvod pro domněnku, že Bůh nemůže —je-li to nadále účelné —něco obdobného zopakovat v dnešní době. Opět se však dostáváme k otázce: máme možnost nějakým způsobem posoudit a ověřit pravost zje­vení? Tyto stránky hovoří o náboženství, které — jak samo tvrdí — bylo umožněno zjevením, uskutečněným prostřednictvím k tornu vybraného služebníka, švédského vědce, myslitele a teologa 18. století, Emanuela Swedenborga. V následujících odstavcích vám nabízíme stručné zamyšle­ní nad jeho autenticitou.

 

Zjeveními Bůh předkládá lidem to, co vdané době duchovně potřebu­jí. V dnešní moderní době je to zejména možnost racionálního porozu­mění Bohu a Jeho záměrům pro člověka, jehož prostřednictvím je mu umožněno jít cestou stále užšího spojení se svým Stvořitelem. Lidé, kteří se vyvíjejí cestou neustále se prohlubujícího poznání přírodního světa a jeho zákonů, chtějí také porozumět zákonům stojícím nad přírodními zákonitostmi, zákonům, které tento přírodní svět řídí a dávají mu smysl a řád. Jinými slovy: kromě přírodního, viditelného světa chtějí porozuměti světu duchovnímu atomu, jak se oba tyto světy k sobě vztahují.

 

To vyvolalo, jak tvrdí popisované náboženství, nutnost zjevení, které by se lišilo od všech předcházejících. Člověk, který měl toto zjevení zpro­středkovat, musel být schopen vědomého vnímání v obou světech záro­veň, v duchovními přírodním: tuto schopnost, kterou někteří lidé zažíva­jí jako výjimečný okamžik v mimořádných situacích, mu Bůh musel po­skytnout trvale.

 

Jelikož podstata tohoto zjevení spočívá v racionálním pochopení a objasnění zákonitostí obou světů, tento člověk musel být schopen poro­zumět všemu, co mu bylo zjevováno. Na jedné straně musel mít veškeré potřebné znalosti, schopnost logického myšlení a osvojené metody vě­deckého pozorování, získané zkoumáním světa přírodního, a na druhé straně musel být schopen tyto metody a schopnosti uplatnit při pozoro­vání skutečností světa duchovního.

 

18. století, doba, ve které žil Emanuel Swedenborg, byla dobou osví­cení a počátku rozvoje moderních vědeckých objevů. Při bližším pohledu do historie se dozvíme, že tato doba nezaznamenala vzdělanějšího a uče­nějšího muže, než byl E. Swedenborg. Byl jedním z polyhistorů své doby a proslul svými spisy a objevy z oblasti kosmologie, fyziologie, anatomie, psychologie, metalurgie, politiky, ekonomiky i dalších oblastí. Jeho inteli­gence a rozumové schopnosti byly však pouze nezbytným předpokladem pro jeho misi. Můžeme z nich usoudit na schopnost neobvykle obsáhlého poznání přírodního světa, o pravosti jeho poselství ze světa duchovního nám však neříkají nic. K tomu, aby někomu mohl být svěřen tak grandi­ózní úkol, jako je poznání a popsání zákonů a skutečností z duchovního světa, musí být splněny i další podmínky.

 

K poznání přírodního světa člověku stačí inteligence a vhodné pro­středky. K poznání vyšších stupňů reality je nezbytným předpokladem také pravost vůle. Zjevení, které je od Boha, předpokládá zásadní a ne­zbytnou podmínku: člověk, který je přináší, musí být prost všech sobec­kých lásek, musí být služebníkem svého Pána, konajícím s pokorou jeho vůli. V žádném z jeho konání se nesmí objevovat nic z obvyklých lidských pohnutek, jako je ctižádost, touha stát se známým či získat své následov­níky a obdivovatele. Jeho jediným cílem musí být vůle vykonat co nejlépe to, k čemu jej Bůh povolal.

 

Podívejme se opět na život Emanuela Swedenborga. Po svém povolání ve věku 57 let zanechává svá rozepsaná vědecká díla a místo úspěšné kari­éry vědce se počíná věnovat intenzivnímu studiu Bible a jejích původních jazyků, hebrejštině a řečtině. Otevírání jeho duchovních schopností je doprovázeno intenzivními duševními zápasy, během kterých se z člověka, spoléhajícího se právem, ale poněkud příliš na své rozumové schopnosti, měl stát člověk oproštěný od sebe sama atak připravený k vykonání svého úkolu.

 

A tak jej nalézáme — uznávaného vědce a filozofa, respektovaného hosta královských dvorů — jak se vzdává svých životních a světských ambi­cí a v temnotě noci, cizinec v cizí zemi, noří svou duši do modliteb k Bohu a zpívá prosté písničky ze svého dětství: „Ježíš je můj nejlepší přítel ...“

 

Při četbě něčeho tak neobvyklého se nám však vnucuje další otázka: nejsou to vše pouze halucinace a fantazie člověka, který ztratil smysl pro realitu, duševně se pominul? Opět zde máme několik vodítek, jak k otáz­ce přistupovat. Jedním z nich je život člověka, jak jej známe z historických záznamů a výpovědí jeho současníků, a druhým je dílo samotné.

 

Pokud se z Člověka smysluplně zapojeného do společnosti náhle stane podivínský samotář stranící se lidí, těžko navazující vztahy ke svému oko­lí, můžeme se právem domnívat, že něco není v pořádku. Jinými slovy, integrita života a vztahy k okolí nám poví mnoho o duševním zdraví a rovnováze člověka, a tedy i o důvěryhodnosti jeho svědectví.

 

Emanuel Swedenborg zůstal i po svém povolání nadále velmi otevře­ným a přátelským Člověkem, oblíbeným společníkem svých současníků. Nadále se účastní veřejného života a přispívá ke správě veřejných záleži­tostí ve Švédsku (např. v oblasti ekonomiky). „EmanueI Swedenborg vlastnil nejzdravější a nejšířeji se rozprostírající intelekt své doby“ , tvrdí americký filozof Henry James. Skromnost jeho života, anonymita jeho děl (až do doby, kdy jeho autorství vyšlo veřejně najevo), jeho cíl reformovat stávají­cí církev namísto zakládání nové, absence obdivovatelů (kromě několika osobních přátel) apod. vypovídají výmluvně o jeho životě a hodnotách.

 

Vnitřní i vnější soudržnost jeho obsáhlého teologického díla, obsahu­jícího přibližně 15 000 tištěných stránek a vytvářeného v průběhu téměř 30 let, jsou další indikací jeho božského zdroje. Pokud by někdo vytvářel takovéto komplikované dílo na základě své vlastní fantazie, byl by stěží schopen tuto soudržnost po tak dloubou dobu udržet.

 

Dalším důkazem pravosti díla je samotná Bible, jejíž vnitřní smysl spi­sy E. Swedenborga vykládají. Výklad Písma, podepřený desítkami a desít­kami pasáží podporujících každé tvrzení, je nejdůkladnější a vzájemně nejpropojenější expozicí Bible, jaká byla kdy provedena. Tento výklad je nejenom sám o sobě vnitřně soudržný, ale navrací vnitřní soudržnost i Písmům samotným, která jinak — při doslovné interpretaci jejich sdělení — není možná.

 

A konečně, důležitou podmínkou pravosti díla je skutečnost, že musí významným způsobem přispívat k lepšímu životu těch, kdo je čtou. Je-li tato podmínka splněna, není nakonec ani tak nutné zkoumat, kdo a za jakých podmínek zjevení přinesl. To vše jsou druhořadé záležitosti. Swedenborg nechtěl, aby se věřilo v něj, ale v pravdy, o kterých psal. Tyto pravdy a dobro života, ke kterému mají vést, jsou tím, čemu máme věřit.

 

 

 

3.

 

NÁBOŽENSTVÍ VE SVĚTĚ

 

 

Kdyby se jen všechna odvětví křesťanství mohla shodnout na jednoduchém, oddaném, etickém učení, kterým Swe­denborg tak jasně a přesvědčivě vyjádřil, že pravé křes­ťanství je plnění Božích zákonů v duchu lásky !

K. C. F. Kraus

 

 

Lidé si kladou otázku: proč na světě existuje tolik různých církví? Je-li pouze jeden Bůh, a tedy jen jedna Pravda, nenaznačuje existence mnoha nejrůznějších vyznání lidí po celém světě, že se všichni mýlí, anebo ales­poň že Bůh je nepoznatelný a náboženství jsou postavená pouze na lidských domněnkách ?

 

Důvody pro rozdílnost náboženských náhledů jak mezi církvemi, tak i v rámci samotného křesťanství však nemusíme hledat v Bohu samotném ale v rozdílech mezi lidmi a jejich uzpůsobení pro přijetí Božských pravd.

 

Otázka potom může znít: je jedno náboženství lepší než druhé ?  A co je toho měřítkem ?

 

Jednu z nejlepších odpovědí na tento problém nabízí ekumenicky pří­stup. Ekumenickou ideou je, že konkrétní náboženské vyznání je dobré pro toho člověka, který mu věří — pro daného člověka by nebyl stejně dobrý žádný jiný způsob porozumění Bohu a Jeho vůle pro lidi, avšak jiný způsob víry může být velmi vhodný pro někoho jiného.

 

Teologie popsaná Emanuelem Swedenborgem tento náhled rozšiřuje. Ačkoliv je Bůh uctíván po světě různými způsoby — z onoho prostého důvodu, že lidé jsou různí — neznamená to, že všechna náboženství jsou stejně dobrá. Náboženství je dobré do té míry, do které vede své přízniv­ce k lásce k Bohu a klidem. Různá náboženství, zdůrazňující různé způ­soby, jak postupovat na cestě k těmto ideálům, jsou vhodná pro lidi růz­ného uzpůsobení, avšak čím efektivněji každé jednotlivé náboženství vede své příznivce k lásce k Bohu a k dobrému konání pro druhé, tím více dobra má v sobě.

 

Existuje-li popsaným způsobem měřítko dobra každého náboženství, musí potom existovat jedna forma náboženství, která je nejlepší, protože vede obecně nejefektivněji k těmto cílům, přibližuje a dovoluje nejvíce se přiblížit k ideálům, které představuje. Křesťanství může být z tohoto hle­diska považováno za lepší než jiná náboženství, neboť se ideálu přibližuje těsněji než jiná náboženství, a to ze dvou důvodů:

 

Za prvé, křesťanství představuje Boha lidem v Jeho vtělené lidskosti, a tak umožňuje hlubší znalost a hlubší lásku k Němu než veškerá jiná nábo­ženství. Za druhé, křesťanství nejdůrazněji vyzývá k aktivnímu životu dob­ra a užitečného jednání.

 

Jak mezi křesťany, tak mezi příznivci ostatních náboženství však ideál života lásky k Bohu a klidem doposud nebyl naplněn. Učení přinesené v dílech Swedenborga tvrdí, že o tomto naplnění náboženství a doby mluvil Ježíš, když řekl: „Mám ještě mnoho věcí co říci, ale nyní byste to neunes-11.“ Mluvilo čase, kdy již ke Svým následovníkům nebude mluvit v přirovnáních, ale přímo (Jan 16,JZ 13,25). Tento druhý příchod Pána je spojen s rostoucím duchovním uvědoměním v mysli a srdci lidí.

 

Po dlouhých staletích vývoje tak lidé mohou dospět k bodu, kdy již budou schopni odpovědět na požadavky náboženství v jeho vrcholné for­mě. A to jednak univerzálně, v rámci svých vlastních tradičních nábožen­ských forem a představ— tím, že je budou schopni stále více otevírat Jeho vlivu všeobecných principů lásky a porozumění. A rovněž specificky, při­jetím tohoto nově vyloženého křesťanského učení, které obsahuje princi­py náboženského života v přímé a racionální formě.

 

Toto křesťanské učení usiluje o ideál lásky k bližnímu, jehož obrazem je Svaté město sestupující od Boha z nebe do života lidí — a proto název města Nový Jeruzalém bývá někdy používán k popisu této náboženské víry. Tento ideál je prezentován formou, která může být přijata lidmi, kte­ří vyrostli a byli vychováni ve věku rozumu a vědeckých poznatků a kteří proto k posuzování skutečností používají své racionality. Ačkoli tento pří­stup nemusí být nejvhodnější pro všechny, teologie nové osvětleného křesťanství zve ke zkoumání ty, kteří nejsou zcela spokojeni s vysvětlení­mi doposud poskytnutými ostatními náboženskými systémy.

 

Pravé křesťanství spočívá vtom, že by lidé měli žít v lásce k bližnímu. To znamená, že by měli pracovat na svém růs­tu v upřímnosti, spravedlivosti, poctivosti, a tyto hodnoty by měli praktikovat pro ně samé. Tyto hodnoty by měly být ctěny jako Božské, protože Božství Pána je v nich a pochází od Něj. Praví křesťané tuto pravdu uznávají, když říkají, že v nich samých není nic dobrého kromě toho, co přichází seshora, tedy od Boha. Otázka, zda lidé jsou či nejsou křesťané, by měla být zodpovězena podle toho, jaký Život žijí.

Duchovní deník 5063

 

Pánova církev není zde nebo tam, ale je všude. Je uvnitř v místech, kde se církev nachází, stejně tak jako vně, kde je život formován podle zákonitostí účinné lásky. Tímto způ­sobem je Pánova církev rozšířena po celé zemi, avšak pře­sto je jen jedna; neboť když je založena na životě, a ne na naukách odtržených od života, je církev jen jedna. Pánova církev je rozšířena po celém světě, ale ve své specifické podobě se nalézá pouze tam, kde je uznáván Pán a kde lidé mají Slovo.

Nebeská tajemství 8152 a 10765

 

 

Pánova Církev je rozšířena po celé zeměkouli, a je proto univerzální. Jsou v ní všichni, kteří žijí dobrý život podle své vlastní náboženské víry.

Nebe a peklo 328

 

 

 

4.

 

VÝROKY ZNÁMÝCH OSOBNOSTÍ

 

 

Je docela pravděpodobné, že většině lidí, kteří se poprvé setkají se Swedenborgovými popisy duchovních světů a jejich obyvatel, musí připa­dat některá jeho svědectví zarážející a podivná. Jakkoli obtížné však tyto texty jsou, před vytvořením předčasných závěrů si vždy můžeme položit otázku: „Jak je možné, že se lidé takového jasného myšlení a vnitřní inte­grity, jako D. T. Suzuki, nebo literární velikánové jako Jorge Luis Borges a Czeslaw Milosz, odmítli poddat požadavkům obecného smyslu pro to, co je „normální“, a pokračovali v četbě tohoto autora?“ Snad to byla jejich připravenost k uznání velikosti života samotného —jeho velikosti a tajem­ství — která jim dovolila přiznat Swedenborgem popsanému světu, přesa­hujícímu při prvém pohledu náš pevně vymezený svět, svá vlastní práva...

 

Swedenborgova teologie je vznešená (...) on jediný umož­ňuje člověku dotknout se Boha.

 

Vrátil jsem se ke Swedenborgovi po rozsáhlém studiu všech náboženství (...) Swedenborg nepochybně shrnuje všech­na náboženství — nebo spíše jedno náboženství — lidstva.

Honore de Balzac, francouzský spisovatel

 

 

Swedenborgovy vize (...) jsou zřídlem těch nejvyšších věcí.

William Blake, anglický básník, malíř a rytec

 

 

Swedenborg (...) Nikdo nepřijal život plněji, nikdo jej nezkoumal s větší vášní, s takovou intelektuální láskou, s takovou netrpělivostí se o něm dozvědět víc.

Jorge Luis Borges, jihoamericky básník a prozaik

 

 

Velký švédský věštec, Emanuel Swedenborg, vyslovil ně­která tvrzení, která jsou otcem našich nových znalostí o nadpřirozených věcech. Když prvé paprsky vycházejícího slunce duchovních znalostí dopadaly na zem, osvětlily největší a nejvyšší lidskou mysl, předtím než svůj svit vyli­ly i na menší postavy lidstva. Vrcholem této vysoké hory lidské mentality byl tento velký náboženský reformátor.

Arthur Conan Doyle, britsky spisovatel

 

 

Nejpozoruhodnější krok v historii náboženství nové doby byl učiněn Swedenborgovým géniem.

Ralph Waldo Emerson, americký filozof

 

Pro mě je Swedenborgova literatura vysvětlením života —jeho významu a účelu — které uspokojuje něco v nás, co již víme, a k čemu se můžeme obrátit pouze pravdou.

Amelita Galli-Curci, italská sopranistka

 

 

Emanuel Swedenborg měl nejzdravější a nejširší intelekt, jaký jeho doba poznala (...) S jasnou a intelektuální vizí uchopil plodné principy věcí.

Henry James, Sr., americký filozof

 

 

Tak jako každý i já tíhnu k tomu, věřit ve svět za hranicemi viditelna, a mám dostatek poetických sklonů a hnací síly k životu, že dokonce i mé vlastní omezené já se rozpíná, aby zakoušelo Swedenborgův duchovní svět.

Johann Wolfgang Goethe, německý básník a dramatik

 

 

Obdivuji Swedenborga jako velkého vědce a zároveň vel­kého mystika. Jeho života práce mě vždy velmi zajímaly a přečetl jsem sedm objemných knih jeho spisů, když jsem byl studentem medicíny.

Carl G. Jung, švédský psycholog a psychoanalytik

 

 

Jsem Emanuelu Swedenborgovi hluboce vděčná za to, že mi poskytl bohatší interpretaci Bible, hlubší porozumění křesťanství a vzácný smysl pro božskou přítomnost ve svě­tě. Swedenborgovo poselství přineslo barvu a skutečnost a jednotu do mých myšlenek o příštím životě; povzneslo mé myšlenky o lásce, pravdě a užitečnosti; je mým největ­ším povzbuzením k překonání mých vlastních omezení.

Dr. Helen Kellerová, slepá a hluchá americká autorka

 

 

Veškeré mé učení je postaveno na Hahnemannovi a Swe­denborgovi; jejich učení si perfektně odpovídají.

James Tyler Kent, lékař a proponent moderní homeo­patické teorie a praxe

 

 

Nechte mě vysvětlit, proč si Swedenborg zasluhuje zkou­mání. Je skutečností, že největší poetové a spisovatelé si od něj volně vypůjčovali. Seznam je dlouhý: nejdříve Bla­ke, jako jeho přímý duchovní následovník; potom Goe­the, horlivý čtenář Swedenborga (tak jako i Kant); za nimi následují Edgar Allan Poe, Baudelaire, Balzac, Mickiewicz, Slowacki, Emerson, Dostojevskij...

 

V historii rebelie člověka proti Bohu a řádu přírody stojí Swedenborg jako lékař, který chtěl rozbít pečeť na sva­tých knihách, a proto učinit rebelii nepotřebnou.

Czeslaw Milosz, polský básník a prozaik

 

 

Shoda toho, co Swedenborg píše o některých svých du­chovních zkušenostech, s tím, o čem vyprávějí ti, kteří se vracejí z místa, kam byli voláni, je úžasná.

Raymond Moody, autor Života po životě

 

 

Lidé, kteří mají zážitky z blízkosti smrti, nahlížejí dveřmi vedoucími do života po Životě, ale Swedenborg prozkou­mal celý dům.

Kenneth Ring, autor a zakladatel Mezinárodní Asociace pro studium zážitků z blízkosti smrti

 

 

Ve světě, ve kterém hlas svědomí se často zdá tichý a nevý­znamný, vyvstává potřeba duchovního vedení, jehož byl Swedenborg obzvláštním příkladem.

Franklin Roosevelt, 32. president U.S.A.

 

 

Pro vás, lidi ze západu, to je Swedenborg, kdo je vaším Buddhou, koho byste měli číst a následovat !

D. T. Suzuki, učenec zen-budhismu

 

 

 

5.

 

PRINCIPY SWEDENBORGOVY TEOLOGIE

 

 

„Kdyby lidé jenom věděli, že jsme všichni stvořeni pro nebe“, čteme na stránkách spisů E. Swedenborga spolu s ujištěním: „Jsme přijati do nebe, když přijmeme nebe do sebe. “Jak velké je to ujištění v naší zmatené a odvrácené době !

 

Účelem Swedenborgova teologického přínosu bylo pomoci lidem v je­jich usilování stát se opravdovějšími a skutečnějšími lidskými bytostmi, přesvědčit nás, že máme ducha — že jsme duchovní bytosti — nyní i navě­ky, a pomoci nám k tornu‘ abychom se stali duchovně vědomějšími.

 

 

DUCHOVNÍ REALITA

 

Jedním ze základních kamenů teologie popsané Emanuelem Sweden­borgem je učení, že duchovní realita je svým vlastním způsobem stejně skutečná a pevná jako hmotná realita. Zdrojem této reality je nekonečná Láska-a-Moudrost. Láska je energií, která tvoří podstatu veškerého stvoře­ní, a moudrost je řád nebo plán, kterým se láska projevuje a který je všu­de ve stvoření přítomen. Bůh, ve kterém je láska a moudrost v dokonalé jednotě, je takto původcem a zdrojem vesmíru: ne však neosobním, ale naopak ze své podstaty osobním, tedy např. milujícím, moudrým a tvoři­vým.

 

Cokoli by se oddělilo od jediného zdroje bytí, okamžitě by se rozpadlo v nic. Stvoření musí být rozlišitelné od svého Stvořitele a zároveň s ním být spojeno — musí být v rozlišitelné jednotě. Tyto dvě skutečnosti — jednota a rozlišitelnost — v sobě skrývají paradox, který můžeme pozoro­vat např. na poli subatomární fyziky: Paradox vlnového charakteru, kte­rým je každý elektron jako neohraničené pole energie spojen s vesmí­rem, a mnohosti, kterou je hmota rozdělena na diskrétní částice.

 

Swedenborg popisuje, na základě své vlastní zkušenosti, rozdílné stup­ně reality, které jsou ve své posloupnosti stále vzdálenější od Boha, a proto Jej odrážejí stále mlhavěji a neurčitěji. Každá úroveň je přímo závis­lá na bezprostředně předcházející (pojem inlluru — vtékání: Příkladem mohou být naše nemateriální záměry a myšlenky, které dávají za vznik materiálním akcím a slovům, jež jsou příliš pomalé a hrubé na to, aby mohly plně vyjádřit jemnost a pružnost našich vnitřních procesů.

 

 

LIDSKÁ FORMA A PROCES

 

Realita ducha je také charakteristikou každého individuálního člově­ka. Rozlišitelná jednota lásky a moudrosti se odráží v naší vlastní podstatě — lidská mysl je jejich přijímací schránou a je jimi tvořena. Podstata lidské bytosti spočívá ve svobodě, která je záležitostí lásky, a racionalitě, která je záležitostí moudrosti. Láska mák moudrosti vztah jako substance k formě — jsou rozeznatelné, avšak nerozdělitelné — a substance je tím, co více než forma určuje základní kvalitu charakteru.

Lásky mají vnitřní hierarchickou strukturu — naše základní lásky na­cházejí svá vyjádření ve specifických cílech a náklonnostech. Základní orien­tace našich nejvnitřnějších lásek může být směrována ven jako láska k Bohu a k druhému člověku, nebo dovnitř jako sebeláska a láska ke světu. Sebe­láska a láska ke světu nejsou špatnými láskami, jsou-li podřízeny a slouži­li láskám vyšším. Zlo vstupuje do hry pouze tehdy, když nižší úrovně za­čnou vládnout nad vyššími.

Často se zdá, že nejstálejší věcí v našich životech je změna. Sweden­borgova teologie nás vyzývá, abychom v našem vnitřním vývoji vědomě směřovali k cíli a dbali o směr, kterým se duchovně ubíráme. Odmítá tra­diční učení o prvotním hříchu, které tvrdí, že se rodíme vinni a jsme pro­to zatraceni. Tvrdí však, že se rodíme se zděděnými náklonnostmi ke zlu: jsme narozeni v převráceném pořádku, vnímavější k nižším láskám než k vyš­ším, k vlastním radostem a bolestem než radostem a bolestem druhých lidí. Hlavním úkolem našeho pozemského života je proto vykonat naši část práce při převracování této hierarchie. To je celoživotním procesem znovuzrozování

 

Zde se dotýkáme dalšího radikálního tvrzení tohoto křesťanského teo­logického systému: tvrdí, že v osobě Ježíše Krista se Božství natolik odělo lidskou přirozeností, že prošlo - v nesrovnatelně širším měřítku - stejným procesem, který je požadován od nás.

Život, pro který jsme určeni, je život žitý dole na zemi - život uvážlivé a produktivní spoluúčasti v lidské společnosti. Nebe je takovouto realitou aktivní služby, a základ pro život v nebi si vytváříme aktivníma užitečným konáním již zde a nyní. Kvalita vnitřní motivace je však absolutně nejdůle­žitější — pouze služba konaná z nezištných důvodů proměňuje člověka, který ji koná, vytvářejíc pevné základy jeho nebeského charakteru.

 

 

SOUVZTAŽNOSTI

 

Kromě horizontálních vztahů mezi láskou a moudrostí existují i verti­kální vztahy mezi jednotlivými stupni reality. Podstata tohoto druhého typu vztahů je pojmenovaná jako souvztažnosti. Filozoficky vzato je sou­vztažnost spojením mezi duchem a hmotou, myslí a tělem. Exegeticky vzato je vztahem mezi doslovným smyslem Písma a duchovním poselstvím uvnitř. Zkušenostně je tím, co spojuje náš fyzicky život s naším věčným duchovním životem.

 

Tyto vztahy nejsou alegorií, ve které vnitřní význam může být vnějším jevům přiřazen libovolně, ale jsou to organické vztahy založené na sku­tečných paralelách funkcí. Teplo jev souvztažnosti s láskou proto, že koná pro fyzicky svět to, co láska pro svět duchovní.

 

 

BŮH

 

Zakončeme tento stručný přehled tím‘ čím jsme jej začali, naukou o Božství a jeho vtělení v lidství Ježíše Krista. Božství takové, jaké je Samo o Sobě, nemůže lidská mysl žádným způsobem obsáhnout, avšak Ono Samo se Svou vlastní vůlí přizpůsobuje lidskému chápání. To nejpřesnější, co se svým omezeným rozumem můžeme o Božství říct, je, že to je — jak jsme již uvedli— nekonečná Láska-a-Moudrost.  Swedenborgem osvětlené křes­ťanství učí, že z této nekonečné lásky k celému lidskému pokolení se Bůh rozhodl narodit na zemi jako obyčejný člověk. Ježíš vykonal Svým životem na zemi pouť neustálých bojů a vítězství nad silami pekla, které měly pro své útoky základ v Jeho lidství, které zdědil se všemi slabostmi a pozem­skými náklonnostmi od Své matky. Vítězstvími nad nimi postupně dosa­hoval stále těsnějšího spojení své přírodnosti s Božstvím, které v Něm bylo přítomno již od početí jako Božská duše. Tento proces oslavení byl dovršen posledním pokušením na kříži, po kterém došlo k dokonalému sjednocení Ježíšova oslaveného Lidství s Božstvím.

 

Tímto způsobem Pán Ježíš Kristus vykoupil lidské pokolení tím, že odstranil duchovní překážky, které oddělovaly lidstvo od vlivu nebe a hro­zily jeho úplným zničením, a obnovil duchovní svobodu, ve které každý jednotlivec rozhoduje sám za sebe o svém vlastním duchovním směřová­ní a cíli. Ve svém oslaveném Lidství je Pán neustále přítomen a umožňuje tak každému nastoupit cestu směřující k životu nebe.

 

Člověk nemůže porozumět duchovním pravdám, dokud nezná následující univerzální principy:

 

1. Vše ve vesmíru se vztahuje zpět k dobru a k pravdě a k jejich vzájemnému sjednocení za účelem, aby se staly něčím. To znamená, že vše se vztahuje zpět k lásce a k víře a k jejich sjednocení.

 

2. Lidé mají schopnosti rozvažování a vůle. Rozvažování je přijímací schránou pravdy, a vůle přijímací schránou dobra. Vše se v nás vztahuje zpět k těmto dvěma věcem a jejich sjednocení, tak jako vše (ve vesmíru) se vztahuje zpět k pravdě a dobru a jejich sjednocení.

 

3. Existuje vnitřní a vnější osoba, rozlišitelná jedna od druhé jako nebe od země. A přesto, pokud se člověk má stát pravým člověkem, musí se obě osoby stát jednou.

 

4. Nebeské světlo je světlem, ve kterém je vnitřní osoba, a světlo světa je světlem, ve kterém je vnější osoba. Světlo nebe je skutečnou Božskou Pravdou, která je zdrojem in­teligence

 

5. Mezi elementy vnitřní a vnější osoby existují souvztaž­nosti. Proto věci z obou stran se mohou jevit rozdílně, tak rozdílně, že nemohou být rozpoznány, dokud člověk není informován o souvztažnostech.

Nebe a peklo 356e

 

 

 

6.

 

SLOVO

 

 

Že Bůh je Sám Sebou, Jediný a Prvý, který může ván Esse a Existere v Sobě, zdroj všeho, co má bytí a exis­tenci — přírodní člověk svým rozumem nemůže naprosto nijak zjistit; protože svým vlastním rozumem přírodní člo­věk může pojmout pouze to, co patří přírodě, neboť to souhlasí s podstatou jeho rozumu, a od svého dětství nic jiného do svého rozumu nepřijímá. Avšak protože člověk byl stvořen, aby se stal nejenom přírodním, ale i duchov­ním, neboť bude ve svém životě pokračovat po smrti a žít s těmi, kteří jsou duchovní ve svém světě, Bůh poskytl Slovo, ve kterém zjevil nejenom sebe, ale také, že existu­je nebe a peklo a že v jednom nebo druhém člověk bude žít po věčnost, podle svého života a víry. A co více, Bůh zjevil ve Slově, že On je JÁ JSEM nebo Esse, a Sám Sebou a Jediný, který v Sobě Je, a proto Prvý nebo Začátek, zdroj všech věcí. (...) Tímto zjevením je přírodnímu člověku umožněno povznést se nad přírodu, a tedy nad sebe, a vidět věci, které pronikají k Bohu, I když pouze jako zpo­vzdálí, ačkoliv Bůh je každému velmi blízko, neboť je Svou esencí ve člověku. A protože je takto ve člověku, je velmi blízko těm, kteří Ho milují; a milují Ho ti, kteří žijí podle Jeho přikázání a věří v Něj; a ti Jej jakoby vidí. Neboť co jiného je víra než duchovní vnímání, že On je ?

Pravé křesťanské náboženství 22

 

Křesťané věří ve svatost Písma. Věří, že Písmo pochází od Boha a že Bůh Sám prostřednictvím zaznamenaných slov a vět promlouvá k lidem Své pravdy.

 

Tato skutečnost nebyla zpochybňována až do doby, kdy věda začala přinášet poznatky, které uvrhly na biblická tvrzení světlo pochybností. Nejvíce kontroverzí je spojeno zřejmě s biblickým příběhem o stvoření světa v šesti dnech. Byly napsány knihy, snažící se šest dní stvoření zkoor­dinovat s různými věky popsanými paleontology. Jiné knihy se snaží pří­rodní historii země přepsat tak, aby lépe odpovídala prvé kapitole knihy Genesís. Dále byla učiněna spousta pokusů o kompromisy mezi oběma přístupy. Žádný z těchto pokusů o sjednocení vědy a Bible však nedoká­zal problém s konečnou platností vyřešit. Naopak; jelikož převážná větši­na lidí dnes věří v platnost vědeckých přístupů a poznatků, poselství Bible se lidem jeví stále méně věrohodné.

 

Avšak i bez zřetele ke zjevným rozporům s vědou se Bible zdá na mno­ha místech odporovat i zdravému selskému rozumu a logice. Např. v prvé kapitole knihy Geneze se píše, že světlo bylo stvořeno dříve než slunce. Píše se zde, že člověk byl stvořen předtím, než měl na zemi cokoliv, rost­liny či živočichy, k obživě. Dozvídáme se, že Kain se obával, že jej všichni budou chtít zabít, ale pod Boží ochranou založil město — přestože on se svou matkou a otcem byli jediní tři lidé na zemi! Podíváme-li se pečlivě, najdeme podobné nesrovnalosti od začátku Bible až do jejího konce.

 

Podívejme se nyní na problém z jiné stránky. Kdybychom o Bibli a jejím obsahu nevěděli vůbec nic, jen to, že to je Slovo od Samotného Boha, kterým nám On chce něco sdělit, co bychom zde očekávali, že na­lezneme ?  Co bychom se domnívali, že nám v něm Bůh bude chtít dát vědět ?  Neočekávali bychom, že zde uslyšíme o Bohu Samotném — O tom, jakým Bohem On je, jakým způsobem nás vede a co od nás očekává ?  Nepředpokládali bychom, že zde najdeme učení o tom, jaký život máme žít — pokyny, jak máme svým životem ctít Boha, jak se chovat k druhým, jaké principy v životě zachovávat ?  Nedoufali bychom, že zde uslyšíme o ~nebi~, ke kterému nás Bůh vede, a o způsobu, jak tam můžeme přijít ?

 

Na stránkách Swedenborgových spisů nalezneme tvrzení, že Slovo učí právě tyto věci. Čteme:

 

Beze Slova by nikdo nemohl mít duchovní inteligenci, která spočívá ve znalosti Boha, nebe a pekla a Života po smrti; ani by nemohl vědět cokoliv o Pánu, o víře v Něj a lásce k Němu, ani cokoliv o vykoupení, jehož prostřed­nictvím přichází spasení.

Nauka o Písmu Svatém 114

 

Podíváme-li se však opět na Bibli a na způsob, jak byla sepsána, kromě nalezení již zmíněných rozporů zjistíme, že tyto duchovní pravdy zde ne­vidíme. Většinu obsahu Bible tvoří historie života, putování a bojů lidí, kteří žili před tisíci lety — Abrahama, Mojžíše, Daniele, Eliáše, Petra, Jana a spousty dalších lidí. Opět čteme:

 

Slovo, díváme-li se na ně doslovně, se jeví jako každá jiná obyčejná kniha, napsaná v podivném stylu, který není ani vytříbený, ani brilantní, jaký se zdají mít některé světské knihy. Proto člověk (...) může snadno upadnout do omy­lu při posuzování Slova a pohrdnout jím. Když jej Čte, může se sám sebe ptát: „Co je to? A co je tohle? Může toto být Božské? Mohl by Bůh, jehož moudrost je nekonečná, mlu­vit takovýmto způsobem? Kde je v tom něco svatého, a odkud tato „svatost přichází ?“ 

Nauka o Písmu Svatém 1

 

 

Rozpory s logikou a se zdravým selským rozumem, rozpory s vědou, popisy líčící nepodstatné detaily ze života nejrůznějších lidí starých časů — to vše by nám již mělo naznačovat, že hledat musíme někde jinde. Již na základě těchto skutečností můžeme předpokládat, že pravé duchovní poselství musí ležet jinde než pouze v povrchovém, doslovném znění Bible. Swedenborgem popsaná teologie Učí: „Slovo je jako tělo, které má uvnitř duši“ (Nebeská tajemství 1408). Touto duší je vnitřní, symbolický smysl, kte­rým Pán promlouvá — prostřednictvím doslovných výrazů a obrazů — o Svých duchovních, nebeských a Božských pravdách.

 

Vraťme se např. k příběhu o stvoření světa v šesti dnech. Doslovný smysl hovoří o stvoření přírodního světa — přírodního prostředí pro člo­věka. Duchovní smysl však má co dočinění s duchovní realitou. Ve vnitřní, duchovní úrovni příběhu nacházíme nové, netušené a úžasné hloubky pojednání o stvořování duchovního světa — nového duchovního prostře­dí — každého znovu se rodícího člověka.

 

Tak jako Darwinova teorie evoluce pokládá za hlavní účel života aktiv­ní přizpůsobování se přírodnímu prostředí, tak Písmo ve svém vnitřním smyslu hovoří o znovuzrozování — o aktivním přizpůsobování se našemu duchovnímu prostředí. Šest dnů symbolicky znázorňuje šest etap — šest rozdílných stavů duchovního vývoje jedince, postupujícího od symbolic­ké noci, beztvarosti a prázdnoty, až po stvoření člověka, který je duchov­ním obrazem a podobou Boží.

 

Způsob, jakým jsou doslovný a vnitřní smysl Písma propojeny, však není nahodilý. Swedenborg hovoří o vědě souvztažností,  která má základ v poznání vazeb mezi skutečnostmi duchovního a přírodního světa. Tato věda a její znalosti byly známy našim předkům ve starých časech, avšak postupně byly zapomenuty.

 

Souvztažnosti jsou, jak jsme se již zmínili, založeny na skutečných pa­ralelách funkcí, jako mají např. teplo ve svém přírodním významu a láska v duchovní realitě. Obdobné paralely nacházíme např. mezi světlem a prav­dou, a mezi všemi ostatními objekty a jevy přírodního a duchovního svě­ta. Bible je unikátním dílem proto, že byla psána pouze prostřednictvím čistých souvztažností (aniž si to její pisatelé, vedení samotným jejím Auto­rem, uvědomovali). Obsahuje kontinuální vnitřní poselství od počátku až do svého konce — a proto je Božím poselstvím lidem a Bůh je v ní živý a přítomný.

 

Vnitřně je Slovo duchovní a nebeské. Je psáno pouze pro­střednictvím souvztažností, které v sobě skrývají anděl­skou moudrost. (...) Styl Slova je takový, že v každé větě, v každém slově, a na některých místech dokonce v samot­ných písmenech, je svatost.

Nauka o Písmu Svatém 3, 8

 

 

Neměli bychom se však proto domnívat, že doslovný smysl Písma je zbytečný. Doslovný smysl by byl mrtvý, kdyby jej neoživoval vnitřní smysl. Takto čteme, že doslovný smysl je základnou Písma, která v sobě nese a pod­pírá duchovní a nebeský obsah, a Božská pravda takto vyjádřená je zde ve své plnosti, svatosti a síle (Nauka o Písmu Svatém káp. 3, 4).

 

Kromě toho hloubka vnějšího doslovného smyslu je na různým mís­tech Písma různě silná. Na mnoha místech (zejména Starého zákona) se bez znalosti souvztažností, které vysvětlují díla E. Swedenborga, neobe­jdeme. Jsou však i pasáže, zejména v Novém zákoně, kde vnitřní poselství je zřejmé i bez jakýchkoliv dalších znalostí. Na jiných místech Nového zákona Ježíš mluví ke Svým posluchačům v podobenstvích, avšak Svým učedníkům tato podobenství vysvětluje — přibližuje jejich vnitřní smy­sl (např. podobenství o rozsévači v Matoušovi 13,3-23 ap.).

 

Dobří křesťané všech věků věřili v pravost všech více či méně zřejmých poselství Písma a nechali se jimi inspirovat k dobrému životu. Vliv Boha na lidi se děje podle úrovně dobra a nevinnosti, které jsou v nich, a niko­liv na základě pouhých znalostí. Přesto však Pán již za Svého pobytu na zemi slíbil:

 

Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. (...) To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu Jej zvěsto­vat přímo. (Jan 16,12, 13, 25)

 

 

„Nyní je již dovoleno vstoupit s rozumem do mystérií víry“ čteme na stránkách knih nově osvětleného křesťanství. Naznačuje se zde, že již na­dešel onen čas, kdy můžeme být uvedeni do duchovních pravd — kdy jsme schopni rozumět duchovní moudrosti skryté ve Slovu více než kdykoliv předtím.

 

Je Božím přáním, abychom Mu rozuměli — abychom rozuměli neje­nom tornu, co po nás chce, ale také proč to chce. Chce svobodné jedince, kteří jej budou následovat ne ze strachu, z donucení či z tradice, ale pro­to, že Jej znají, věří Mu a chápou, že cesta k Němu je pravou cestou k živo­tu, jakkoli těžká se vdané chvíli může zdát.

 

Proto lidem poskytl Slovo, které, ač napohled obyčejná kniha, je ve skutečnosti prostředníkem spojujícím nebe a zemi. Poskytl také výklad jejího vnitřního smyslu, tak aby lidé za jejími symboly a podobenstvími mohli vidět duchovní skutečnosti a aplikovat je na své vlastní životy.

 

 

 

7.

 

BŮH – NEKONEČNÁ LÁSKA A MOUDROST

 

 

Protože Bůh je Láska sama a Moudrost sama, je Život sám.

Pravé křesťanské náboženství 39

 

 

Láska znamená touhu dát to, co je vlastní, druhému; milovat znamená cítit radost druhého jako vlastní radost v sobě.

Božská láska a moudrost 47

 

 

Jsme, protože Bůh je.

Božská prozřetelnost 46

 

 

Představa o Bohu je naší nejdůležitější představou. Ať již vědomě či podvědomě, Bůh pro nás ztělesňuje hodnoty a ideály, které dávají řád a smysl našemu životu — představa o Bohu vytváří naše nejvnitřnější myšle­ní. Na našem vnitřním porozumění a vztahu k Bohu je založen náš celý život, způsob, jakým žijeme, co v životě vyznáváme, o co vněm usilujeme. Věříme-li v přetrvávající, věčnou a šťastnou existenci díky dobrému, osob­nímu Bohu, který chce všechny lidi učinit ze Sebe šťastnými, budeme žít svůj život jinak, než když věříme, že smrtí vše končí.

 

Uvedli jsme jíž, že to nejpřesnější, co se svým omezeným chápáním můžeme o Bohu říct, je to, že je nekonečnou, avšak osobní Láskou-a ­Moudrostí Láska že je energií, substancí všeho stvoření, a moudrost je řádem vetkaným do stvoření láskou. Božská Láska a Moudrost jsou od sebe neoddělitelné, avšak rozlišitelné, a mají se k sobě jako obsah a for­ma. Láska je proto ve skutečnosti tou jedinou pravou realitou, ze které —prostřednictvím moudrosti — povstává vše, co je. Porozumět Bohu je pro­to do značné míry totéž co porozumět lásce, která jeve své podstatě neo­mezená, neohraničená, nepodmíněná. Swedenborg píše (v Božské lásce a moudrosti 1), že lidé vědí, že existuje taková věc jako láska, ale nevědí již, co to láska je.

 

Ačkoli existenci Boha nemůžeme nijak vědecky ani filozoficky dokázat ani vyvrátit, můžeme si jí být jednoduše vědomi — tak, jako jsme si napři bez jakýchkoliv důkazů vědomi toho, že žijeme, či milujeme. K tornu, abychom mohli Boha lépe poznat, atak se mu mohli i více přiblížit, však potřebujeme získat určitější znalosti o jeho charakteru. Protože Bůh je nekonečná Láska, tyto znalosti můžeme získat pochopením toho, co to láska je.

 

Ve spisech E. Swedenborga (Pravé křesťanské náboženství 43) se dočítá­me, že pravá láska — a tedy zejména Láska Boha Samého — se vyznačuje třemi rysy. Čteme: „Esencí lásky je milovat druhé mimo sebe sama, toužit se s nimi sjednotit a učinit je šťastnými ze sebe samého.“ Stejné tři věci vytvářejí také podstatu Božské Moudrosti, protože Láska a Moudrost jsou v Bohu jedním: zatímco Láska tyto věci chce, Moudrost je uskutečňuje.

 

Bůh má tuto Lásku v dokonalosti, která je samotným jádrem toho, kým On je. Miluje nás tolik, že — jak se dozvídáme — bez ohledu nato, co jsme kdy udělali, nemůže na nás ani pohledět s přísnou tváří. (Pravé křes­ťanské náboženství 56e)

 

Něco v nás se tomu vzpírá uvěřit. Protože takovou lásku neznáme, jediný způsob, jak tuto perspektivu můžeme přijmout — předtím, než sami duchovně vyzrajeme natolik, že něco z této lásky cítíme sami v sobě — je představit si Boha jako bláhového rodiče, který přezírá každou chy­bu dítěte, vše mu odpouští a podvoluje se všem jeho žádostem. Takový rodič však pro své dítě a jeho vývoj není příliš užitečný. Bůh nás však miluje dokonale a má na mysli naše věčné blaho, ne dočasné uspokojení. Jeho Láska je vyjádřena dokonalou Moudrostí, která dává Lásce formu a kvalitu a zajišťuje, aby nás vedla ke svému cíli, který je vyjádřen třetí pod­statou lásky — učinit nás šťastnými ze Sebe Samého. Postupujme však popořádku:

 

(1)

Prvá podstata, kterou je milovat druhé vně sebe samého, je v Bohu vyjádřena láskou k celému lidskému pokolení. Proto Bůh miluje všechny věci, které stvořil, protože jsou prostředky; neboť když je milován konečný účel, prostředky jsou také milovány. Všechny lidské bytosti a Věci ve vesmíru jsou vně Boha — protože jsou konečné, a Bůh je nekonečný. A přesto se Láska od Boha rozšiřuje nejen na dobré lidi a dobré věci, ale také na zlé lidi a zlé věci (...) neboť Bůh je všude, a je od věčnosti do věčnosti stejný. (...) Důvod, proč zlí lidé jsou nadále zlí a zlé věci zůstávají zlými, leží v nich samotných: vtom, že nepřijímají Lásku od Boha takovou, jaká je, v její vlastní kvalitě a vnitřní podstatě, ale podle své vlastní podstaty; stejným způsobem jako trny a bodláky přijímají slunce a déšť z nebe.

 

(2)

Druhá podstata Boží Lásky, kterou je touha být sjedno­cen s druhými, je vyjádřena Jeho spojením s nebem andě­lů, s církví na Zemi a s každým jednotlivcem i se vším dob­rým a pravdivým, co do člověka vstupuje a vytváří jej i církev v něm. Kromě toho láska sama o sobě není ničím jiným než úsilím o spojení. Aby tento cíl božské lásky mohl být realizován, každá lidská bytost byla Bohem stvořena k Jeho vlastnímu obrazu a podobě, se kterými je spojení možné. (Pravé křesťanské náboženství 43)

 

Úsilí o spojení — co to znamená ?  Je to touha sdílet společné cíle a porozumění, touha po hlubokém vztahu lásky, důvěry a dobré vůle. Ten­to vztah lásky však není možný bez svobody rozhodnout se pro něj. K pod­statě lásky patří i být milován druhými — protože bez vzájemnosti není možné spojení. Boží Lásku můžeme poznat a spojení s Ním dosáhnout, budeme-li Jej sami — ze své svobodné vůle — milovat. Musíme mít svobo­du rozhodnout se milovat to, co On miluje, a svobodně přijmout Jeho pravdy nebo je odmítnout. Můžeme si vybrat — jít k Němu, nebo se od Jeho života vzdalovat.

 

Avšak pro to, abychom se mohli rozhodnout pro vztah lásky s Bohem, musíme Jej znát — znát Jeho cíle a vůli. Jinak bychom nevěděli, pro co se rozhodujeme. Proto Bůh zajistil, že každý může mít základní znalost o Jeho charakteru. V knize Božská Prozřetelnost se dočítáme:

 

Každý poznává Boha a je s Ním spojován podle dobra své­ho života. Každý, kdo zná něco z náboženství, může znát Boha. (...) Obecnými principy všech náboženství, kterými může každý být spasen, jsou: Znej Boha, a vystříhej se činění zla, protože to je proti Bohu. To jsou dvě věci, kte­ré činí náboženství náboženstvím. Jestliže jedna z nich schází, nejedná se o náboženství, protože znát Boha a či­nit zlo si protiřečí. (...) Pánem je zajištěno, že téměř všude existuje určitá forma náboženství a že v každém nábožen­ství jsou zastoupeny tyto dva principy. Pán také zajistil, že každý, kdo uznává Boha a vystříhá se zla, protože je to proti Bohu, má své místo v nebi.

(Božská prozřetelnost 326)

 

(3)

Konečné naplnění pravé lásky je ukázáno její třetí podstatou:

 

Třetí podstata Boží Lásky, kterou je činit druhé šťastnými ze Sebe Samého, je vyjádřena věčným životem, který je nekonečným požehnáním, štěstím a radostí, které Bůh dává těm, kteří do sebe přijímají Jeho lásku. Tak, jako je Bůh Láska sama, tak je i požehnání samo; neboť každá láska vydechuje ze sebe rozkoš, a Božská Láska vydechuje samotné požehnání, štěstí a radost do věčnosti. Proto Bůh Sám ze Sebe činí anděly a lidi, když zemřou, šťastnými, a to prostřednictvím Svého spojení s nimi.

(Pravé křesťan­ské náboženství 43)

 

 

Tento Článek a citáty o Božské lásce se dotýkají něčeho základního z Božské podstaty — mluví o tom‘ jaký Bůh je a co s námi zamýšlí. Tato znalost je pro naši schopnost vytvořit si k Bohu osobní vztah důvěry podstatná. K získání hlubokého vztahu k Bohu však potřebujeme i něco víc. Ani výše popsaně myšlenky o Božské Lásce by nám vůbec nic neříkaly, pokud bychom si tuto Lásku nepředstavili v rámci mezilidských vztahů. O nejvyš­ším Božství, ani o Božské Lásce, jaká je sama o sobě, si konečná lidská mysl nemůže učinit žádnou představu, neboť to zcela převyšuje hranice jejího chápání. Je však schopna mít představu o Božském Lidství. A pouze s někým, O kom máme určitou představu, můžeme být ve spojení — ne však s někým, o kom žádnou představu nemáme. Další kapitola proto pokračuje pojednáním o Božském Lidství, ztělesněném v osobě Ježíše Krista.

 

Každá stvořená věc je sama o sobě neživotná a mrtvá. Je oživena tím, že Božství je v ní a sama je v Božství.

Božská láska a moudrost 53

 

 

Lidé vědí, že existuje taková věc jako láska, ale nevědí již, co to láska je. Neví nic o skutečnosti, že láska tvoří pravý, skutečný život každého člověka. Není pouze životem ce­lého těla a všech myšlenek člověka, ale je také obsažena ve všech jednotlivostech života. Určitou představu toho, Jak láska tvoří samotný život, můžeme získat z příkladu tepla slunce ve světě. Toto teplo je zdrojem života pro vše, co roste na zemi. Když tepla ubývá, rostlinám je ode­bírán jejich život a umírají. Stejné je to I s láskou u lidí.

Božská láska a moudrost 1 a 3

 

 

To, co člověk miluje nade všechny věci, je účelem, ke kte­rému vzhlíží při všech věcech, které koná. Tento účel je v jeho vůli jako neviditelný proud řeky, který jej nese i teh­dy, když myslí na jiné věci — neboť to, co člověk miluje, jej oživuje.

Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky 56

 

 

 

8.

 

BOŽSKE LIDSTVÍ JEZÍŠE KRISTA

 

 

Pán za svého pobývání na světě nesl přestoupení lidí — to znamená, že bojoval spekly a podřídil si je, (...) a proto si osvojil Božskou moc odstraňovat tato přestoupení u všech, kteří jsou v dobru.

Nebeská tajemství 9937:5

 

 

Nebýt toho, co Pán učinil, nikdo by nemohl být spasen, neboť pokud Pán neodstraní pekla, jsou stále u člověka přítomna a mají nad ním nadvládu — a On je odstraňuje do té míry, do které člověk odpírá zlu. Ten, kdo jednou přemůže pekla, přemůže je navždy, a proto, aby to Pán mohl uskutečnit, učinil Své Lidství Božským. Proto O Něm, který jediný bojuje u člověka proti peklům (neboli proti zlům a falši), je řečeno, že „nese hříchy“, neboť On jediný nese toto břemeno.

Nebeská tajemství 9937:3

 

 

Tato stránka se týká samotného jádra učení křesťanského náboženství:

 

Hovoří o Bohu, o jediném Bohu všech lidí všech dob, Bohu celého obrov­ského stvořeného vesmíru. Hovoří také o Bohu, který se narodil jako malé, bezbranné lidské dítě před dvěma tisíci lety na naší Zemi.

 

Uvědomíme-li si dosah něčeho tak úžasného — jsme-li tornu vůbec schopni uvěřit — můžeme se oprávněně ptát, proč tento všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný Bůh, Zdroj, Stvořitel a Udržovatel celého vesmíru, něco takového učinil ?

 

Tradiční křesťanská náboženství nabízejí pro tyto skutečnosti vysvětle­ní. Říkají, že tím, kdo se narodil, byl Boží Syn, kterého poslal na svět Jeho Otec, aby svým utrpením na kříži smyl hříchy lidí, kteří by jinak propadli zatracení. Zástupná oběť Syna je však možná pouze u těch lidí, kteří v Něj a v Jeho zásluhy uvěří.

 

Křesťanství postavené na vnitřním smyslu Písma, které je ve své nej­hlubší podstatě pojednáním o Samotném Bohu, vybízí k některým otáz­kám — např., je-li pouze Jeden Bůh nebe i země, jak můžeme mluvit o Otci a Synu jako o dvou rozdílných osobách, a tedy ve skutečnosti jako o dvou rozdílných bozích ?  Není to protikladem, který odporuje zdravému rozumu ?  Dále se můžeme ptát: je-li Bůh nekonečnou Láskou, proč potře­buje utrpení Svého Syna k tornu, aby vykoupil jiné lidi ze hříchu ?  Jak se slučuje představa nekonečné Boží lásky ke všem lidem s vírou, že pouze privilegovanou skupinu věřicích čeká věčný život nebe, zatímco ty ostatní strastiplný osud nikdy nekončícího pekla ?  Následující odstavce v krátkos­ti objasňují, co o tomto tématu učí Swedenborgem popsaná křesťanská teologie.

 

V předchozí kapitole jsme hovořili o tom, že Bůh je nekonečnou Lás­kou ke všemu lidskému pokolení, a definovali jsme si tři základní charak­teristiky Lásky: milovat druhé mimo sebe sama, toužit být s nimi jedno a činit je šťastnými ze sebe samého. Z této nekonečné Lásky Bůh touží učinit všechny lidi šťastné tím, že ses nimi spojí a obdaruje je Svým životem a láskou.

 

Lidé jsou stvořeni k tomu, aby přijímali a opětovali lásku od Boha. Díky svým zděděným, po předcích nahromaděných sobeckým náklonnos­tem a tendencím však žijeme v převráceném pořádku. Sklony k sobectví se v nás projevují již od nejútlejšího mládí. K tomu, abychom mohli přijmout a opětovat lásku od Boha takovou, jaká je, musíme proto nejprve překonat své zakořeněné sklony k nejrůznějšímu zlům, Čímž v nás může být obnoven řád, ke kterému jsme byli stvořeni.

 

Duchovním zdrojem veškerého zla, které lidé konají, a veškerých ne­pravd, které myslí, jsou lidé, kteří po svém životě na zemi toto zlov sobě utvrdili a učinili je realitou svého života, který se tradičně nazývá životem „pekla“. Tito lidé, žijící ve svém vlastním duchovním prostředí, „pekle“, jsou prostřednictvím souvztažných vztahů ve spojení s lidmi na zemi a podněcují v nás veškeré zlé náklonnosti a nepravdivé myšlenky. Duchov­ní rovnováha, nezbytná pro lidskou svobodu rozhodnout se pro dobré či pro zlé, je ustavena opačným vlivem bytostí, nazývaných „anděly“ — lidí, kteří se po tělesném životě na zemi utvrdili v dobru a lásce a nyní žijí ve svém duchovním světě nazývaném tradičně „nebe“.

 

V době příchodu Pána na zem však tato svoboda a rovnováha byla váž­ně ohrožena. Zlo a nepravda se na zemi rozmohly natolik, že síly pekla hrozily zcela pohltit svět lidí a znemožnit lidem svobodnou volbu k dob­rému. Tato situace si vyžádala zásah shora — pouze Bůh Sám mohl zlo přemoci a podmanit si pekelné bytosti a nastolit tak opět rovnováhu, umožňující každému svobodně se rozhodovat. Vtom spočívá podstata Jeho univerzálního spasení.

 

Proč však Bůh ze své všemohoucnosti nemohl uskutečnit Svůj záměr přímo — proč se musel narodit jako člověk, trpět pokušení a útoky pekla a pouze celý život trvajícími zápasy nad nimi zvítězit ?  Protože přímý zásah by odporoval Jeho Lásce. Přiblížil-li by se se Svou Božskou Láskou, která je jako nejčistší oheň, lidem přímo, nemohl by jinak než je zničit. Bůh, stvořitel veškerého řádu ve vesmíru, se proto v rámci tohoto řádu rozhodl narodit jako člověk a vzít na sebe břemeno veškerých lidských nepravostí, jako člověk je zdola překonat a jednou provždy tak všem lidem otevřít cestu ke svobodě, k nebi, k Sobě. V Pravém křesťanském náboženství 838 čteme:

 

Avšak protože Bůh ve Své podstatě byl stráven soucitnou láskou pro sjednocení Sebe s lidstvem, bylo pro Něj ne­zbytné zahalit se tělem, které by dovolilo přijetí a spojení. Sestoupil proto dolů a vzal na Sebe lidskou formu podle řádu, jenž Sám založil od stvoření světa. To se uskutečnilo početím způsobeným Jeho vlastní silou, nošením v děloze, narozením a potom růstem v moudrosti a lásce, a tak dosa­hováním jednoty s Jeho Božským původem. Tímto způso­bem se Bůh stal člověkem a člověk Bohem.“

 

Tento Bůh, který si osvojil Lidství a žil na zemi, dokud je dokonale nesjednotil se Svým Božstvím, je v křesťanském světě nazýván Pán Ježíš Kristus.

 

Pán, náš Spasitel, je Bobem Otcem Samotným v lidské formě; neboť Bůh sestoupil a stal se člověkem, aby se mohl těsněji přiblížit člověku a Člověk k Němu, aby tak mohlo dojít ke spojení a skrze toto spojení aby Člověk mohl mít spasení a věčný život.

Pravé křesťanské náboženství 370

 

 

Otcem narozeného Ježíše Krista, Jeho duší a silou, která způsobila Jeho početí, je Bůh Sám — nekonečný, všudypřítomný zdroj veškerého života.

 

Jeho matkou však byla obyčejná lidská žena, Marie. Lidské dítě Ježíš proto v sobe neslo již od svého narození duši, která byla Božským zdrojem živo­ta, nekonečnou Láskou a Moudrostí. Zároveň však neslo i obyčejné lidské tělo a mysl a veškeré zděděné přírodní náklonnosti po své matce. Svým životem na zemi, celoživotními zápasy se svou přírodností od matky Ježíš postupně odkládal vše lidské, a tak neustále postupoval od svého lidství ke svému Božství. Tento proces je nazýván glorifikace— oslavení Kristova Lidství.

 

Pán své lidství neodkládal jiným způsobem nežli překonáváním a od­mítáním tendencí vzbuzovaných pekelnými duchy, kteří měli základnu pro své útoky v Jeho zděděných náklonnostech po matce. Ježíš tak pro­cházel již od Svého nejútlejšího mládí nejrůznějšími druhy nejtěžších pokušení — obdobně jako jimi procházejí lidé, avšak v nekonečně větším měřítku. Pokušení jsou tím větší, čím větší je láska, která je napadena. Jelikož Pánova láska byla čistou láskou, ze které bojoval za spasení celého lidského pokolení, Jeho pokušení byla taková, že si jejich šíři a hloubku neumíme vůbec představit. Protože však bojoval pouze z této čisté lásky a nikdy ze sebelásky, nemohl jinak než vždy vítězit.

 

Každým novým vítězstvím se Pán ve svém lidství přiblížil o něco více Božství a přijal více ze své vlastní Božské síly a moci do svého vnějšího lidského stavu. Až do doby, kdy toto sjednocování bylo dovršeno, což se stalo při Jeho posledníma největším pokušení při ukřižování, se nacházel střídavě ve dvou rozdílných stavech: ve stavu oslavení— sjednocení, kdy ve svém pozdviženém vědomí činil zázraky, prokazoval svou moc a vševě­doucnost a mluvil o Otci jako o Sobě Samém; a ve stavu poníženi ve kterém procházel pokušeními se všemi lidskými pocity strachu, nejistoty a bolesti a kdy se modlil a mluvil k Otci, jako by to byl někdo rozdílný.

 

Jehovah Bůh se stal člověkem a člověk Bohem v jedné osobě (...) Jehovah Stvořitel vesmíru sestoupil dolů a vzal na Sebe lidskou podobu proto, aby vykoupil a spasil lid­stvo; Pán se tímto spasitelným činem sjednotil s Ot­cem a Otec se oboustranným aktem sjednotil s Pánem. Tímto vzájemným sjednocením se Bůh stal člověkem a člověk Bohem v jedné osobě.

Pravé křesťanské nábožen­ství 101

 

 

Pánovo Lidství nyní, když bylo oslaveno či učiněno Bož­ským, nemůže být považováno za něco lidského, ale za Božskou Lásku v lidské formě. To o Něm platí víc než o andělích, kteří (...) se jeví jako formy lásky v lidské podo­bě. ( ... ) V nebeském smyslu je Pánovo Božské Lidství Bož­skou lásku samotnou.

Nebeská tajemství 4735

 

 

Pán ve Svém oslaveném Božském Lidství, která je Božskou Láskou sa­motnou, má veškerou moc na nebi i na zemi a je individuálně přítomen každému jednotlivému člověku:

 

V lidských bojích a pokušeních Pán uskutečňuje individu­ální vykoupení, tak jako uskutečnil celkové vykoupení, když byl na světě. Zápasy a pokušeními ve světě Pán osla­vil Své Lidství, tedy uskutečnil je Božským. Podobně je to s každým člověkem jednotlivě: Když je někdo vystaven pokušením, Pán bojuje za něj a překonává pekelné du­chy, kteří jej napadají; a po pokušeních jej oslavuje, tedy učiní jej duchovním člověkem. Po univerzálním vykoupe­ní Pán vše v nebi a v pekle uvedl do řádu. Totéž dělá s člo­věkem po pokušeních, neboť v něm uvádí do řádu vše, co se vztahuje k nebi a ke světu. Po aktu vykoupení Pán zalo­žil novou církev; obdobně zakládá v člověku to, co se vněm vztahuje k církvi, a činí člověka církvi na individuální úrov­ni. Po vykoupení Pán těm, kteří v Něj věřili, poskytl pokoj, neboť řekl: „Pokoj vám zanechávám, Svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, Já vám dávám ?“ Jan 14,27. Podob­ně dá člověku po prožitých pokušeních cítit pokoj, to je radost mysli a útěchu. Tyto skutečnosti ukazují, že Pán je Vykupitelem navždy. Pravé křesťanské náboženství 599

 

 

Takto, ve Své Božské Přírodnosti, kterou si osvojil, Pán může být nyní nejintimněji přítomen každému člověku a může v něm osvěcovat nejen vnitřního duchovního člověka, jako tornu bylo i dříve před Jeho přícho­dem na zem‘ ale zároveň i vnějšího, přírodního člověka. Vždy nám však ponechává svobodnou vůli, zdali jej chceme přijmout:

 

Pán je přítomen s každým člověkem a naléhavě žádá být přijat. Když Jej člověk přijme tím, že Jej uzná za svého Stvořitele, Vykupitele a Spasitele, uskuteční se tím Jeho první příchod, který se nazývá úsvitem dne. Od té doby je člověk, co se týče jeho porozumění, osvěcován v duchov­ních věcech a postupuje do stále niternějších úrovní moud­rosti. S tím, jak přijímá moudrost od Pána, ráno přechází v den, a tento den s člověkem pokračuje až do jeho stáří, i do samotné smrti; a po smrti Člověk přichází do nebe a k Pánu Samotnému.

Pravé křesťanské náboženství 766

 

 

 

9.

 

REALITA DUCHA

 

 

Jedním ze základních učení Swedenborgem popsané teologie je uzná­ní opravdové, trvalé a pevné existence duchovní reality:

 

V přírodě neexistuje nic, co by nebylo duchovního půvo­du. (...) To, co v sobě nemá podstatu, neexistuje, protože je to „ne-entita“, protože zde není žádná esence nebo bytí jako základ existence.

Objasněná apokalypsa 1206

 

 

Není ani jediný vlas či vlákénko jediného zvířete, (...) je­jichž existence by nebyla odvozena od života jejich duše, to je od duchovního vzoru oděného přírodním.

Objasněná apokalypsa 1199

 

 

Jelikož žijeme v tomto světě jevů a vnímání zprostředkovaného našimi přírodními smysly, nemůžeme jinak než být svedeni vnějšími zdánlivost­mi. Přestože racionálně můžeme uznat existenci vyšší — duchovní reality, je ve skutečnosti obtížné s přesvědčením uvěřit, že tyto věci, tvořící svět za hranicemi našich přírodních smyslů, jsou opravdu skutečné a reálné, a to v ještě daleko větší míře než ty věci, které vidíme a kterých se dotýká­me. A přesto tato zdánlivost není postavena na ničem jiném než na klamu našich smyslů. „Klam je inverzí řádu, je posuzováním očí, a ne mysli, je závěrem vyvozeným z toho, jak se věc jeví, a nikoli z její podstaty,“ čteme v Objasněné apokalypse 1215.

 

Člověk však není odkázán pouze na své přírodní smysly. Právě schop­nost člověka pozdvihnout se se svou myslí z přírodní úrovně do vyšších oblastí, ze kterých může pohlížet na přírodní věci zduchovní perspektivy, činí člověka člověkem. Tato schopnost nahlížet na věci ze světla Božských pravd je tím, co člověka odlišuje od zvířat; a rozhodne-li se člověk nové poznané duchovní principy následovat i ve svém vlastním životě, pozdvi­huje se z přírodního světa nejen co do svého porozumění, ale i vůle — a tak umožňuje uskutečňování procesu znovuzrozování svého duchovního života.

 

Základními prvky, které tvoří podstatu veškeré duchovní reality, jsou Láska a Moudrost, které jsou v Bohu v dokonalé a rozlišitelné jednotě. Stvoření je neustálým stvořováním, kterým veškeré stvořené věci obdržu­jí život, tj. Božskou Lásku a Moudrost přizpůsobenou formě a stavu pří­jemce. Nic ve stvořeném světě neexistuje, co by takto neodvozovalo svou existenci z duchovního původu:

 

Božská Láska a Božská Moudrost jsou Substancí a Formou o sobě, a proto samotnou Realitou a jedinou Realitou. (...) Protože tato Substance a Forma jsou Božskou Láskou a Božskou Moudrostí, následuje z toho, že jsou samot­nou a jedinou Láskou a samotnou a jedinou Moudrostí; a proto samotnou a jedinou Esencí, a stejně tak samotným a jediným Životem; protože Láska a Moudrost jsou Život.

Božská Moudrost a Láska 44

 

 

Nauky o oddělených a spojitých stupních reality, o pojmu vtékání (in­fluxu), o souvztažnostech ap. jsou součástí celkového konceptu teologie podaného v dílech E. Swedenborga, jenž umožňuje racionální pochope­ní celku. Uveďme si zde alespoň podstatnou skutečnost, že ačkoli všech­ny stvořené věci odvozují své bytí a podstatu od Boha, který je jedinou skutečnou Substancí a Bytím všeho stvořeného, v celém stvořeném ves­míru není nic, co by bylo Bohem:

 

To, co je stvořeno v Bobu a Bohem, není od Něj odvoze­no spojitě. (...) Každá stvořená věc je již z podstaty svého původu přijímatelem Boha; ne kontinuitou, ale kontigui­tou. Její spojení se děje na základě kontiguity, a ne konti­nuity. Je souhlasná, protože byla stvořena v Bohu a Bohem; a protože byla takto stvořena, je analogií, a tímto spojením je jako obrazem Boha v zrcadle.

Božská láska a Moudrost 55

 

 

Jak jsme se zmínili v kapitole o Slovu, vztah mezi diskrétně Od­dělnými stupni reality je založen na souvztažnostech: veškeré vnitř­ní stavy a jevy jsou zobrazeny a reprezentovány souvztažnými objek­ty nižších úrovní. Přírodní svět je takto obrazem či zrcadlem duchov­ního světa a každý objekt, fakt a fenomén v souvztažnosti zobrazuje a reprezentuje určitou imateriální ideu, která je jejím duchovním protějškem. Tento vztah není nahodilý, ale je kauzálním vztahem příčiny a důsledku:

 

Živé věci uspořádávají mrtvé věci souhlasně se sebou a formují je pro užitky, které jsou jejich cílem.

Božská lás­ka a moudrost 166

 

 

Tímto konečným a svrchovaným cílem veškerého stvoření je, jak se dozvídáme, nebe z lidského pokolení. ‘vtnu jme proto nyní pozornost člo­věku, který byl stvořen tak, že jako individuální lidská bytost v sobě odráží vše, co ve stvořeném vesmíru existuje — a cílem jeho znovuzrozování je stát se pravým člověkem, obrazem a podobou Boha.

 

 

 

10.

 

ČLOVĚK – PROCES ZNOVUZROZOVÁNÍ

 

 

Člověk je skutečně narozen jako lidská bytost ze svých rodičů, avšak nestane se pravým člověkem, dokud není zrozen znovu Pánem. To, co činí člověka pravým člově­kem, je duchovní a nebeský život, neboť ten jej odlišuje od zvířat.

Nebeská tajemství 3860

 

 

Do té míry, do které je člověk znovuzrozován — to zna­mená tak dalece, jak jeho znovuzrozování dosahuje do­konalosti — přestává sobě přisuzovat jakékoliv dobro či pravdu, tedy lásku a víru, ale přisuzuje vše Pánu.

Pravé křesťanské náboženství 610

 

 

Tak jako veškeré stvořené věci odvozují svůj původ z duchovního vzo­ru, tak i člověk je duchem „oblečeným“ do materiálního těla. Duch je tím, co v člověku myslí, chce a rozhoduje, a přírodní tělo podle toho jedná. Mluvíme proto o vnitřním (duchovním, interním) člověku a vnějším (pří­rodním, externím) člověku. Ačkoliv duchovní člověk je příčinou všeho, co vyjadřuje a koná člověk přírodní, ani on není svým vlastním zdrojem života. Člověk je člověkem mocí svých dvou schopností: vůlí a rozumem — schopností chtít a schopností myslet. Tyto schopnosti — vůle a rozum — jsou však pouze „přijímacími schránami“ toho, co do nich vtéká od Boha: vůle je přijímací schránou lásky, rozum přijímací schránou moud­rosti.

 

Je pouze jediný Život, a ten přichází od Pána Samotného. Andělé, duchové a lidé na Zemi jsou pouze příjemci života.

Nebeská tajemství 3742

 

 

Člověk je přijímatelem veškerého života od Boha. Tuto skutečnost si člověk, pozdvihá-li svou mysl ze světla zdánlivostí do světla Božských pravd, uvědomuje stále určitěji: skutečnost, že z něj samotného nepochází nic z lásky a dobra, ani z moudrosti a pravdy — že vše dobré, co v člověku je a co jej činí člověkem, přichází pouze od Něj Samotného.

 

Účel, proč lidé byli takto stvořeni, vysvítá zřetelně z popisu Božské Lásky a Moudrosti. V knize Božská Prozřetelnost čteme:

 

Božská láska, a proto i Božská Prozřetelnost, má za svůj cíl nebe sestávající z lidských bytostí, které se staly či stá­vají anděly, jímž Pán může poskytnout požehnání a štěstí lásky a moudrosti.

Božská Prozřetelnost 27

 

 

Člověk je šťastný a žije navěky, přijímá-li a opětuje-li lásku od Boha a k Bohu a účinnou lásku k druhým lidem: miluje-li Boha nade všechny věci, a druhé lidi jako sebe samého. To je řád, ve kterém a pro který byl člověk stvořen a který je vyjádřen a obsažen ve všech Božích přikázáních — základních principech, které Bůh určil pro Život lidí. Pouze žije-li člo­věk v souladu s tímto řádem, může být spojen s Bohem a žít tak navěky Jeho život lásky a moudrosti.

 

Tento řád však byl převrácen postupným „pádem“, tj. nahromaděním dědičných sklonů přírodního člověka milovat sebe samého více než Boha a druhé lidi. Řádem je, aby duchovní, vnitřní člověk, přijímající lásku a moudrost od Boha, vládl člověku přírodnímu, který je sídlem veškerého zla v člověku; a aby tak tyto dvě vyšší lásky určovaly cíl nižším láskám přírodního člověka, lásce k sobě a lásce ke světu, které musí zůstat podří­zeny. Skutečností však je, že nejrůznější sobecké tendence dnes dědíme po svých předcích všichni, a tak přicházíme brzy po svém narození do stavu, kdy o svých vyšších, duchovních a nebeských stupních mysli vůbec nic nevíme, neboť jsou v nás uzavřený, a žijeme uvězněni v Životě svého přírodního já.

 

Vnější neboli přírodní člověk vládne od nejranějšího mlá­dí, nevědomý existence vnitřního neboli duchovního člo­věka. Proto, když člověk prochází reformací a z přírodního či vnějšího člověka se stává duchovní či vnitřní, pří­rodní člověk se nejdříve vzpouzí. Člověk se totiž učí, že přírodní člověk se musí podřídit, tedy že všechny jeho silné touhy ke zlému a doprovodné potvrzující myšlenky musí být vykořeněny. Proto si přírodní člověk ponechaný sám sobě myslí, že by to znamenalo jeho zkázu — nevidí totiž věci jinak, než že oblast přírodního zahrnuje veške­rou realitu. Skutečnost, že uvnitř duchovního leží věci přesahující jakoukoli míru Či popis, je zcela mimo jeho poznání.

Nebeská tajemství 5647

 

 

Náboženství proto jasně a zřetelně učí o celoživotním procesu znovu­zrozování. To je základním úkolem, prací člověka na Zemi. Čteme: „Znát Boha a vyhýbat se zlu, protože je proti Bohu, jsou dva nejzákladnější prin­cipy spasení“ (Božská Prozřetelnost 328). „Vyhýbat se zlu, protože to je hřích, je křesťanským náboženstvím samotným“ (Božská Prozřetelnost 265). Ne­mohli bychom více zdůraznit důležitost těchto principů pro Život člově­ka. Tyto pravdy a jejich nejrůznější aplikace jsou popsány a rozebrány ve 35 dílech spisů E. Swedenborga od samého počátku až do konce. Ani Písmo Svaté ve svém vnitřním smyslu nehovoří o ničem jiném.

 

Člověk získává svým narozením od rodičů zlo všeho dru­hu a toto zlo je uloženo v jeho přírodním člověku, který je protikladný Člověku duchovnímu. Přesto je narozením předurčen pro nebe, a nebe nemůže dosáhnout, dokud se nestane duchovním; jediný způsob, jak se to může stát, je znovuzrození. Nezbytným důsledkem je, že přírodní Člověk se svými tužbami musí být zkrocen, podmaněn a převrácen vzhůru nohama — jinak Člověk nemůže pokro­čit ani o krok blíže k nebi.

Pravé křesťanské náboženství 574

 

 

Proces znovuzrozování duchovního života člověka je uskutečňován Pánem, avšak je možný pouze za spolupráce člověka. Zatímco člověk vněj­škově jedná podle toho, o čem z náboženství ví, že je správné — vyhýbá se veškerému zlu‘ protože je proti Bohu — Pán provádí změny a přeorientování pořádku vnitřně. To uskutečňuje v každém člověku jedinečnými, nespočetnými a nevyjádřitelnými způsoby a prostředky, o nichž nikdo kromě Něj nic neví.

 

Důvodem, proč všichni mohou být znovuzrozeni a tak spaseni, je skutečnost, že Pán je přítomen se svým Bož­ským dobrem a pravdou u každého člověka.

Pravé křes­ťanské náboženství 580

 

 

Lidská spolupráce s tímto Božím úsilím má zároveň i určité obecné rysy a stadia, přestože se tento proces nekonečně liší u každého jednotli­vého člověka. Zcela nejobecněji můžeme proces znovuzrozování člověka rozdělit do tří fází:

 

 

1. Reformace. Před jakoukoli změnou v orientaci našich lásek si musíme nejprve ujasnit, co je dobré a co je zlé, co po nás Bůh chce a proč, v čem děláme chyby a co bychom měli ve svém Životě změnit. Po­znat Boží vůli a pochopit Jeho přikázání můžeme na základě Jeho Slova a dnes již i pomocí racionálního vysvětlení jeho obsahu, které zprostředko­val ve svých spisech Swedenborg. Takto je Božská Pravda otevřena pro lidi ve své úplnosti i detailech. Všechna opravdová náboženství světa však obsahují v určité podobě veškerá základní a nezbytná pravidla pro život, která určují, jak žít a kterým zlům se vyhýbat. Cestu znovuzrozování proto může nastoupit každý, kdo se rozhodne žít podle náboženských principů svého náboženství, a zříkat se svých sobeckých lásek a náklonností. Zna­lost a aplikace těchto principů na vlastní život je prvým — a zároveň nikdy nekončícím — krokem znovuzrozování. Sebezkoumání, rozpoznání vlast­ních zel ve světle Božích pravd a upřímná touha po změně, s pokorou a prosbou o Božskou pomoc, se nazývá pokáním.

 

Aktem pokání myslíme vše, co člověku zabraňuje chtění a tím i konání zlých skutků, které jsou hříchy proti Bohu.

Pravé křesťanské náboženství 510

 

 

2. Pokáním v sobě člověk otevírá dveře pro růst nové vůle a nových náklonností, které postupně nahradí zakořeněné zvyky a radosti našeho starého já. Swedenborg píše, že bychom se měli vdaném čase soustředit pouze na jedno či několik zel, která v sobě rozpoznáme, a od nich se z nábo­ženských důvodů odvrátit. Často poznáme, že změna není tak těžká, jak se na prvý pohled zdá, chceme-li ji rozhodně a celou myslí. Přesto žádná duchovní změna k lepšímu není možná bez toho, co se nazývá pokušení­mi. Pokušení spočívají v boji mezi naší starou a novou vůlí a jejich do­provodnými radostmi, které stojí k sobě v protikladu. V době pokušeních v nás pekelní duchové vzbuzují náklonnosti a city, které máme spojené se svým starým já, a andělé v nás naopak podporují touhu po změně a vizi něčeho lepšího. Ocitáme se tak uprostřed boje, který vzbuzuje napětí a nutnost rozhodování. Součástí pokušení je bolest ze ztráty něčeho, co jsme měli rádi, k čemu jsme přilnuli, ale u čeho jsme rozpoznali škodli­vost. Máme-li však důvěru v Božskou pomoc, nalezneme odvahu opustit staré. Zpočátku tak činíme pouze z vlastního přinucení — následujeme pravdu ve svém životě pouze proto, že je to Pravda, aniž ještě cítíme něco z dobra a z radosti nové vůle a nového života.

 

V pokušeních se člověku zdá, že je ponechán sám sobě, i když to ve skutečnosti není pravda, neboť Bůh je důvěrně přítomen v jeho nejvnitřnějším bytí a neustále v něm člověka udržuje. Proto když někdo překoná pokušení, vstoupí do ještě užšího spojení s Bohem.

Pravé křesťan­ské náboženství 126

 

 

3. Znovuzrozování (v užším smyslu). Osvětlená křesťanská teologie učí, že akce předchází a vůle následuje. Vytrváme-li na cestě k lepšímu, Pán v nás postupně vytváří a posiluje novou vůli; která v sobě obsahuje nové pocity radosti, přesahující dokonce daleko radosti našich starých zvyků a lásek. Postupně tak nezanecháváme staré pouze z pocitu přinuce­ní a poslušnosti, ale stále více proto, že to opravdu chceme. Čím více nové radosti cítíme, tím více pro nás staré lásky ztrácí přitažlivost, až v nás nakonec vzbuzují odpor a nechuť. Zároveň s tím vnitřně prohledáme jejich podstatu, spočívající v určitém druhu zla. Pocity klidu, radosti a pozdviže­ní ducha, které Pán dává člověku po každém prožitém duchovním poku­šení, člověka utvrzují na jeho nové cestě a dodávají mu důvěru v Jeho neustálou přítomnost, vedení a pomoc.

 

Skrze novou vůli, kterou Pán v člověku vytváří, plyne od Něj život. život, který přichází nejdříve, se projevuje jako poslušnost, což je prvý stupeň vůle. život, který přichází jako druhý, se projevuje jako sklon ke konání toho, co je pravdivé — což je pokročilejší stupeň vůle, který je dosa­žen tehdy, když je pociťována rozkoš a blaho z konání toho, co je pravdivé.

Nebeská tajemství 3870

 

 

Za našeho života na zemi, uprostřed nejrůznějších zmatků, nepokojů a válek, kdy jsme obklíčeni nejrůznějšími druhy strachů, nenávistí a kru­tostí, se často zdá, že toto je jediná realita — život, který musíme žít a bojovat vněm o vlastní přežití.

 

Existují dvě lásky, které již z hluboké minulosti hluboce zakořenily v lidském rodu — láska k ovládání druhých a láska k vlastnění majetku druhých. Prvá z nich, jestliže jsou jí odstraněny zábrany, přerůstá v touhu stát se Bo­hem nebes; druhá v touhu stát se Bohem světa. Všechny ostatní zlé lásky — a je jich nespočet — jsou podřízené těmto dvěma, je však extrémně obtížné tyto dvě lásky zkou­mat, neboť jsou hluboce vkořeněné a skrývají se před zra­kem.

Pravé křesťanské náboženství 533

 

 

Při veškerém běhu života bychom však nikdy neměli zapomenout, že existuje i něco jiného, vyššího a vznešeného. A nejenom že to existuje, ale Pán nás zve — ba naléhavě vyzývá — abychom zde a nyní tuto realitu svým vlastním životem v sobě uskutečnili. Není to pohádka — ty nejlepší, nej­krásnější vize, které jsme kdy měli, vize o nesobecké a čisté lásce jednoho člověka ke druhému, vize o pravé, věčné a nejhlubší manželské lásce jed­noho muže a jedné ženy, vize o nebeských společenstvích, kde lidé žijí beze strachu, v otevřenosti, přátelství a radosti — to vše je skutečností v ještě větší míře, než si vůbec dovedeme představit. Je to skutečné, neboť Pán slibuje, že ti, kteří zvítězí, obdrží život:

 

Nové nebeské vnímání „já“ je výsledkem nové vůle uděle­né Pánem. Liší se od vlastního „já“ člověka samého vtom, že ti, kteří je obdrželi, již nevidí pouze sebe samé v každé jednotlivě věci, kterou dělají, nebo v každé jednotlivé věci, kterou poznávají a sdělují druhým. Místo toho vidí dru­hého člověka, druhé lidi obecně, Církev, Pánovo králov­ství a Pána Samého. Životní cíle jsou tím, co prodělalo změnu; neboť cíle pro nižší věci, jmenovitě pro sebe a pro svět, byly odstraněny z dohledu a vyšší cíle byly uve­deny na jejich místo, aby je nahradily, životní cíle nejsou nic jiného než skutečný život člověka, neboť cíle, které člověk má, jsou věci, které žádá jeho vůle. Jsou také jeho skutečnými, uvnitř přítomnými láskami, neboť to, co člo­věk miluje, po tom jeho vůle touží a to tvoří jeho cíl. Člo­věk, kterému bylo dáno nebeské „já“, také užívá stavu jas­nosti a klidu, neboť důvěřuje v Pána a věří, že se jej nemů­že dotknout naprosto žádné zlo. (...) Užívá také pravé svo­body, neboť vedení Pánem vytváří svobodu, protože člo­věk je takto veden uvnitř sféry dobra, od dobra a k dobru. Z toho jasně plyne, že tento člověk užívá blaho a štěstí, neboť není nic, co by jej znepokojovalo — naprosto žád­ná sebeláska, a proto naprosto žádné nepřátelství, nená­vist či msta; ani žádná láska ke světu, a proto naprosto žádný podvod, strach či nepokoj.

Nebeská tajemství 5660

 

 

To, co se jeví jako nerealistická utopie, je ve skutečnosti tím jediným, pravým a skutečným, co po nás On chce a k čemu nás stvořil a předurčil. Musíme pouze nalézt odvahu rozhodnout se pro uskutečňování této vize svým vlastním životem, a obrátit se zády ke všemu falešnému, co nás spou­tává a vytváří falešný pocit, že je tím jediným „normálním‘ a rozumným a co si přeje zůstat nepojmenováno a nerozpoznáno. Pán nás zve do nej­vznešenější bitvy, do duchovního boje proti zlu a lžím, který máme bojo­vat sami v sobě, a tím i pro druhé a pro celé Jeho „království“. Ne proto, že my sami bychom měli sílu bojovat. Pouze tím, že Pán Sám za Svého poby­tu na zemi odstranil moc pekla a podmanil si je, umožnil i nám‘ abychom Jej nyní ve svých vlastních životech následovali a nechali Jej bojovat pro nás podruhé. To je Jeho pravým druhým příchodem na zem‘ který před­pověděl — příchod skrze naše mysli a srdce. Chce, abychom se stali Jeho pravými následovníky a vítězstvím nad vlastními zly se stali Jeho přáteli, kteří budou přinášet a šířit Jeho Lásku a Pravdu mezi lidmi na zemi.

 

Bytí člověka není ničím jiným než přijímatelem věčného, které vychází z Pána. (...) Člověk si myslí, že má bytí a že existuje sám o sobě, i když ve skutečnosti (...) je tím, kdo manifestuje bytí. Bytí samo o sobě se nachází pouze v Pánu, a toto Bytí je zváno Jehovah. Toto Bytí, Jehovah, je zdro­jem, ze kterého odvozují své bytí všechny věci, které se zdají existovat samy o sobě.“

Nebeská tajemství 3938

 

 

Nikdo nemá vytříbené vnímání toho, co je dobré, požeh­nané a šťastné, pokud nezažil stavy, kdy zakoušel to, co není dobré, požehnané a šťastné.

Nebeská tajemství 2694

 

 

Člověk, který není znovuzrozen, je jako někdo, kdo vidí v noci přízraky a myslí si, že to jsou lidé. Když je později znovuzrozován, je jako někdo, kdo vidí v úsvitu dne, že to byly přeludy; a později, když je znovuzrozen a jev plném denním světle, vidí, že to byly halucinace. Člověk, který není znovuzrozen, je jako snící, a ten, který je znovuzro­zen, je jako někdo zcela probuzený. Také ve Slovu je přírod­ní život přirovnán ke spánku a duchovní život k bdění.

Pravé křesťanské náboženství 606

 

 

 

11.

 

DUCHOVNÍ KOMUNITY

 

 

Jestliže chceš být navěky šťastný, poznej a věř, že budeš žít po smrti. Vždy na to pamatuj, protože to je pravda.

Nebeská tajemství 8939

 

Když již tělo není schopno vykonávat své funkce v přírod­ním světě, člověku je řečeno, žerná umřít. On však přesto neumírá, ale je pouze oddělen od těla, které mu bylo k užitku na světě. Člověk žije dál; neboť člověk není člo­věkem mocí svého těla, ale mocí svého ducha. Duch je tím, co v člověku myslí; a myšlenky spojené s citovými popu­dy jsou tím‘ co vytváří člověka.

Nebe a peklo 445

 

 

Nebe a peklo jsou v blízkosti lidí, dokonce v nich samých. Peklo je ve zlém člověku a nebe v dobrém. Po smrti každý přichází do toho pekla či do toho nebe, se kterým byl vnitřně spojen, zatímco pobýval na světě.

Nebeská tajemství 8918

 

 

Víra v posmrtný život v určité podobě je součástí všech náboženství. Teologie, kterou vysvětlují díla E. Swedenborga, však podává velmi jasný a konkrétní obraz alternativ našeho posmrtného života. Říká se zde jasně, že budeme žít dále jako muži a ženy, a to nejenom s charakterem, který jsme si vytvořili za svého pozemského života, ale i v těle se všemi jeho smysly a orgány. Jediným rozdílem je, že až odložíme své hmotné tělo a naše vědomí opustí tento hmotný svět, ocitneme se vědomě ve svém du­chovním těle a ve svém duchovním prostředí.

 

Lidský duch uvolněný z těla s sebou bere každou součást vnějšího člověka kromě hmotného těla Pokud v dočasném stavu, to je během života člověka v těle, nebylo dosaženo souladu mezi vnitřním a vnějším člověkem, není jej dosa­ženo ani poté.

Nebeská tajemství 3993

 

 

Poslední věta citátu odkazuje k procesu znovuzrozování našeho du­cha, který musí započít již v životě našeho těla na zemi. Pouze zde si mů­žeme vytvořit něco z našeho základního vnitřního charakteru, který bude určovat náš budoucí osud po smrti. Tento základní charakter našeho živo­ta, a jak ukážeme dále, také i výběr naší duchovní společnosti v tomto životě i v životě příštím, je určen charakterem našich vnitřních lásek:

 

Žádný život není možný bez lásky určitého druhu ani bez radosti, která z této lásky vyplývá. Kromě toho podstata lásky podmiňuje podstatu života a radosti. Odstranili-li bychom naše lásky, anebo, což je stejné, naše touhy (ne­boť ty vyplývají z lásek), naše myšlenky by okamžitě zmi­zely a klesli bychom jako mrtví. (...) Sebeláska a láska ke světu představují zdání života a radosti; ale protože jsou protikladné pravé lásce, kterou je milovat Pána nade všech­ny věci a druhého člověka jako sebe samého, je jasné, že jedna z nich není láskou, ale nenávistí. Protože čím více někdo miluje sebe a svět, tím více nenávidí člověka i Pána. Proto pravou láskou je milovat Pána, pravý život je obsa­žený v lásce k Němu a pravá radost je radost tohoto živo­ta. Existence více než jedné pravé lásky není možná. Pro­to není možná ani existence více než jednoho pravého života, který je zdrojem veškeré pravé radosti a štěstí, tak jak jich užívají andělé v nebi.

Nebeská tajemství 33

 

 

To, co není zřejmé na tomto světě — pravý vnitřní charakter člověka — se jasně projeví po smrti. Prvé stadium po smrti, jak jej popisuje Sweden­borg, je právě oním procesem třídění a odhalování pravé vnitřní podsta­ty. Změna vnitřních stavů jev duchovní realitě souvztažná s putováním, a tak člověk „putuje“ ve svém novém duchovním prostředí z místa na místo a hledá si to, které mu nejlépe vyhovuje — a tím se postupně z vnějšího zdání o tom, kým je, co chce a co je pro něj důležité, dostává ke svému pravému vnitřnímu já. Podstatné však je, že člověku je vždy ponechána jeho vlastní svobodná volba. Nikdo není poslán za odměnu do nebe či za trest do pekla, avšak své místo a svou společnost si každý určuje sám — na základě toho, kým vnitřně je, a kam jej to proto „táhne“.

 

Pán nikoho nesoudí jinak než z lásky, neboť touží každé­ho povznést do nebe, a kdyby to bylo možné, až přímo k Sobě. Neboť Pán je Milosrdenství samo a Dobro samo, a ty nemohou nikoho zatratit. Člověk sám je tím, kdo se zatracuje, protože odmítá dobro. Jestliže se člověk zřek­ne dobra v tělesném životě, zřekne se jej i ve druhém ži­votě — a tak se zříká i Pána, protože Pán nemůže být v ni­čem jiném než v dobru.

Nebeská tajemství 2335

 

 

Základní vnitřní orientace životních lásek člověka je tedy tím, co urču­je, jaký život bude žít a v jaké společnosti lidí se bude nacházet. Vnitřní afinita, projevující se také sférou, kterou lidé a celé duchovní společnosti kolem sebe vyzařují, je tím, co člověka přitahuje, a její rozdílnost je tím, co jej odpuzuje. V našem světě je tomu nejinak. S určitými lidmi se cítíme dobře, ti, kteří cítí a myslí podobně jako my, se stávají našimi přáte­li, avšak lidem s naprosto rozdanými hodnotami a pohledem na svět se vyhýbáme. Jelikož ve druhém životě se projeví, jak jsme ukázali, že dvojí podstata vnitřních lásek je neslučitelná, lidé nakonec končí ve dvou zcela rozdílných prostředích: v „nebi“, což je, nejobecněji řečeno, společnost dobrých lidí, jejichž láska od Boha a k Bohu se projevuje aktivní péčí a službou pro druhé; či v „pek1e“, což je společnost jedinců, kteří se roz­hodli sloužit sami sobě a svým vlastním touhám a na druhé lidi pohlížejí pouze jako na prostředky uspokojování svých vlastních zájmů. Bolest a frustrace pekla spočívá v tom, že lidé se stejným druhem sebelásky žijí pohromadě a všichni usilují o totéž, pouze však pro sebe — atak stejným způsobem, jakým jedni nakládají s druhými, nakládají také druzí s nimi.

 

Nebeský život je naproti tomu aktivním životem lásky a péče o druhé lidi, protějškem kontemplativního života v ústraní. Radost každého je vní­mána všemi a radost všech každým:

 

 

Nebe spočívá v tom, srdcem cítit touhu po dobru dru­hých více než touhu po vlastním dobru, a činit druhé šťast­nými službou z lásky, a ne z nějaké sobecké naděje na odměnu.

Nebe a peklo 535

 

 

Nebeští andělé neznají, co je to víra — kromě víry, která vyvěrá z lásky. Láska proniká celým nebem, neboť v nebi nenalezneme jiný život než ten, který patří lásce. Ta je zdrojem veškerého štěstí v nebi, štěstí tak velkého, že žádný její rys nemůže být popsán nebo jakýmkoliv způsobem uchopen lidskými pojmy. Lidé, ve kterých je tato láska přítomna, milují Pána celým svým srdcem. A přesto si uvě­domují a vnímají, že veškerá láska i veškerý život, který patří pouze lásce, a tak i veškeré štěstí, přicházejí pouze od Pána a od nikoho jiného.

Nebeská tajemství 32

 

 

Ani nebe, ani peklo však nejsou stejnorodými komunitami. Tak jako se člověk liší od Člověka, pospolitost od pospolitosti, národ od národa, tak i v duchovním světě nacházíme společenství, jež se v nespočetných variacích liší jedno od druhého. Jak jsme řekli, láska je tím, co v duchovním světě spojuje a způsobuje vzájemnou blízkost. Lásky mají v každém člověku svou hierarchickou strukturu a ze základní — „vládnoucí“ — lásky každé­ho Člověka vyvěrají nespočetné variace lásek a náklonností podle jeho vlastního uzpůsobení a dispozicí. Takto se lidé v duchovním světě sdružu­jí s těmi, kteří jsou s nimi nejvíce vnitřně příbuzní, a Pán takto uspořádává celé nebe do ohromného celku se všemi jeho součástmi funkčně propo­jenými. Swedenborg popisuje, že lidé zde žijí v manželských párech, spo­jeni věčnou, pravou manželskou láskou jednoho muže a jedné ženy. Tito žijí ve společenstvích sobě podobných lidí. Společenství jsou spojena ve větší nebeské společnosti a tyto společnosti tvoří dohromady celé obrov­ské nebe. Jelikož jsme zde na zemi spoutaní příliš hmotnými představa­mi, je pro nás velmi obtížné pochopit skutečnost, že nebe jako celek funkč­ně odpovídá člověku. Tak jako je Pán ve Své Božské Lidskosti člověkem, tvořícím život celého nebe, tak je i nebe Velkým Člověkem, a rovněž i každý jednotlivý anděl je Člověkem, odrážejícím v sobě celou realitu vel­kého nebeského člověka.

 

Kromě horizontálního rozdělení do nespočetných komunit na zákla­dě podobností náklonností vůle sestává nebe ze tří diskrétně oddělených stupňů. Tyto stupně odpovídají třem duchovním stupňům mysli člověka (všimněme si, jak jsme již několikrát zdůraznili, že vše v člověku má svou souvztažnou existenci v realitě duchovního světa):

 

(1)

Nejvyšší úroveň lidské duchovnosti se nazývá „nebeská“: Je to stav, ve kterém se lidé nechávají spontánně a bez pochybností vést svou láskou k Bohu a druhým lidem.

 

(2)

Druhá úroveň, nazývaná „duchovní‘, je stavem, ve kterém jsou lidé vedeni nejprve náklonností k porozumění pravdě a následně konají Boží vůli.

 

(3)

Třetí úroveň, „přírodní“, je pro lidi, kteří jsou více prostými vykonavateli, které více zajímá, že něco funguje, než proč to funguje.

 

Těmto třem úrovním či stavům mysli odpovídají tři úrovně nebes — nebeská, duchovní a přírodní nebesa, s obyvateli žijícími vědomě na odpovídající úrovni vědomí.

 

 

Mělo by být známo, že existují trojí nebesa, rozeznatelná podle tří stupňů lásky a moudrosti; a že v míře, ve které je Člověk znovuzrozen, je ve styku s anděly tří nebes. To je také důvodem, proč je lidská mysl je rozdělena do tří stupňů (úrovni) odpovídajících trojím nebesům.

Pravé křes­ťanské náboženství 608

 

 

To nás uvádí v další podstatnou skutečnost. Člověk přichází mezi spřízněné společníky nejenom až po své smrti, ale jeho vnitřní stupně vědo­mí jsou s nimi v kontaktu již za jeho života, a to neustále a nepřetržitě, přestože si toho není vůbec vědom. Tato duchovní společenství jsou sním spojena prostřednictvím jeho náklonností a myšlenek, a to do takové míry,  že v člověku neexistuje ani jediný specifický popud vůle či myšlenka, které­ by nebyly spojeny s určitým duchovním společenstvím:

 

Vnitřně (to znamená, co se týče našich myšlenek a citů) je každý uvnitř společenství andělů či ďáblů, ačkoli si toho není vědom. Vše, co člověk myslí a chce, má svůj původ zde — a to do takové míry, že kdyby společenství duchů či andělů, ve kterých přebývá, byla od něj vzdálena, okamži­tě by ztratil schopnost jakékoli myšlenky či chtění, a oka­mžitě by klesl k zemi jako mrtvý.

Nebeská tajemství 4067

 

 

Jelikož Člověk žije neustále ve spojení s obyvateli duchov­ního světa, je přenesen, když opouští přírodní svět, do společnosti těch, kteří se podobají společníkům, které měl za svého pobytu na světě. To je také příčinou toho, proč má každý po své smrti dojem, že je stále ve světě. Přichází totiž do společnosti těch, kdo sdílejí podobné náklonnosti vůle, a rozeznává tyto lidi podobně, jako příbuzní roze­znávají své blízké na zemi.

Pravé křesťanské náboženství 607

 

 

Náš proces znovuzrozování na zemi tedy odráží (souvztažně v duchov­ním světě) proces výběru společenství andělských či pekelných duchů, se kterými chceme být ve vnitřním spojení:

 

Každé zlo v člověku je ve spojení s těmi, kteří jsou v pekle a kteří mají stejné zlo, a na druhé straně každé dobro v člo­věku je ve spojení s těmi, kteří jsou v nebi a kteří mají podobné dobro.

Pravé křesťanské náboženství 613

 

 

Jelikož žijeme v duchovní svobodě, svými denními rozhodnutími se pohybujeme blíže k jednomu Či druhému duchovnímu společenství a přibližujeme se blíže k nebeskému či pekelnému světu. Necháme-li se vést Pánem v našem procesu znovuzrozování, jsme vnitřně a svobodně uváděni do stále vnitřnějších a dokonalejších andělských společenství. V opačném případě si člověk pro sebe vybírá společenství duchů s obdob­nými druhy zel, jako jsou ta, kterým se oddává. Tito duchové jsou ve spo­jení s pekly a spolu s člověkem jsou naprosto pod jejich kontrolou —ačkoli si toho nejsou vůbec vědomi, neboť z rozkoše, kterou zažívají, a ze zdánlivé svobody si myslí, že mají kontrolu sami nad sebou.

 

Duchovní svět tedy není něčím vzdáleným, žijícím odděleně a nepo­znatelně svůj vlastní život, ale je realitou, se kterou jsme v nejtěsnějším a neustálém spojení a která má přímý a bezprostřední vliv na náš život. V nás‘ lidech, se přírodní a duchovní svět spojuje, a my svými vlastními rozhodnutími ovlivňujeme a měníme realitu obou světů. Jsme to my, kteří se rozhodujeme, budeme-li žít a přispívat k rozvoji života Boží lásky a pomo­ci jedněch druhým, či přejdeme-li na stranu zla a domněle svobodni bu­deme žít ve stínu pravého života, který je ve světle nebe spíše smrtí nežli životem.

 

Po smrti jde každý cestou své lásky.

Božská Prozřetelnost 319

 

 

Nikdo se nestane andělem, to je nikdo nepřijde do nebe, pokud si s sebou neponese něco z andělského charakte­ru vytvořeného již v době, kdy pobýval na světě. V tomto charakteru je obsažena znalost cesty (z chození po ní) a chození po cestě (z její znalosti).

Božská Prozřetelnost 60

 

 

Nebeský člověk je takový, že nezakládá své jednání na svých vlastních tužbách, ale na tom, co těší Pána — to je jeho tužbou. Tímto způsobem zažívá vnitřní mír a štěstí. (...) Zároveň zažívá i vnější spokojenost a radost.

Nebeská tajemství 85

 

 

Po smrti je každý souzen podle svých vlastních skutků; ne takovým způsobem, že by mu byly do podrobností vyjme­novávány, ale tím, že se k nim sám navrací a jedná stej­ným způsobem jako dříve — neboť smrt je pokračováním života.

Božská Prozřetelnost 27

 

 

 

Závěr

 

 

Podkladem pro tuto knížku, která obsahuje pouze nejstručnější nástin Swedenborgem podaného teologického učení, byla především samotná díla Emanuela Swedenborga, z nichž jsou nejvýznamnější následující (v abecedním pořádku):

 

Athanasijské krédo

Bílý kůň v Apokalypse

Božská láska a moudrost

Božská prozřetelnost

Duchovní deník

Manželská láska

Nový Jeruzalém a jeho nebeské nauky (i česky celá kniha „Nová doba“)

Nebe a peklo (i česky celá kniha)

Nebeská tajemství (12 svazků)

Nauka o Pánu

Nauka o Písmu svatém

Nauka o víře

Nauka o životě

Objasněná Apokalypsa

Pokračování posledního soudu

Poslední soud

Pravé křesťanské náboženství

Principy Nové církve

Spojení duše a těla

Stručný výklad učení Nové církve

Země ve vesmíru

Zjevená Apokalypsa

 

Další použité bibliografické zdroje:

Robert H. Kirven: Big Questions Off Campus, The New

Church Press, New York 1960

George F. Dole: A Thoughtful Soul, Reflections From Swe­denborg, Swedenborg Foundation, West Chester 1985

 

 

V českém jazyce jsou dostupné k zakoupení následující tituly:

 

Nebe a peklo je patrně nejčtenějším Swedenborgovým dí­lem, ve kterém autor podrobně popisuje duchovní svět a jeho zákony. Kniha je rozdělena do tří částí. Nebi je věno­vána nejrozsáhlejší část a dozvídáme se zde o jeho struk­tuře, obyvatelích a mnoha dalších věcech. Kapitola o svě­tu duchů popisuje především stavy člověka po smrti, a knihu uzavírá kapitola věnovaná Peklu. Z latinského ori­ginálu přeložil a vydal Rev. Janeček v roce 1933.

Knihu lze obdržet v knihkupectví v Celetné ulici v Praze.

 

Nová doba — pod tímto titulem se skrývá jeden z nejzná­mějších Swedenborgových spisů Nový Jeruzalém a jeho Nebeské nauky představující teologii nového křesťanství. Vydalo nakladatelství Eko-konzult, P.O. BOX 115, 690 02 Břec­lav.  132 str., cena neuvedena

 

Styk duše s tělem patří k nejkratším Swedenborgovým po­jednáním, ve kterém se autor zabývá odvěkou filozofickou otázkou vzájemného působení duše a těla. Sweden­borg je zastáncem duchovního vlivu, který je založen na řádu a jeho zákonech. Závěrem Swedenborg popisuje dis­kusi o této otázce v duchovním světě.

28 str., cena 35,-KČ

 

Tajemství nebe — výňatky z díla Emanuela Swedenborga. Knížka přináší citáty z různých Swedenborgových teologických děl, z nichž každý obsahuje myšlenku podněcující k dalšímu přemýšlení. Citáty jsou doplněny závěrem zamýšlejícím se nad autenticitou přinášeného poselství.

87 str.‘ brož, cena 58,- Kč

 

Tajemství víry — kniha přináší komentované úryvky z šesti důležitých teologických děl Emanuela Swedenborga: Pra­vé křesťanské náboženství, Nebeská tajemství Božská lás­ku a moudrost, Božská Prozřetelnost, Manželská láska a Nebe a peklo, a seznamuje s jejich základními myšlenkami.

99 str., brož, cena 98,-Kč

 

Pohledy do tajemství Bible — kniha Rev. J. S. Maříka, která přiblíží čtenáři vnitřní smysl Bible. Autor v 770 heslech postihuje ve zkratce nejen význam obecně známých bib­lických citátů, ale zvláště ta místa‘ jež se neinformované­mu čtenáři jeví jako rozporná z hlediska exaktního po­znání.

546 str.‘ brož,  cena 80,- Kč

 

Život Emanuela Swedenborga — brožura seznamuje se základními životopisnými údaji i s vědeckou a politickou kariérou švédského teologa. Stručně charakterizuje jed­notlivé teologické knihy a je doplněna přehledem všech významnějších prací z oborů, jimiž se zabýval.

31 str., 6 čb. obr., cena 25,-Kč

 

Arcana — časopis inspirovaný učením Emanuela Sweden­borga, vydávaný čtyřikrát ročně. Každé číslo je tématicky zaměřeno na některou otázku týkající se duchovních sku­tečností a jejich zákonů. Z připravovaných čísel např.: du­chovní světa konec milénia, Život po smrti, náboženství a věda, a další. Editor: Ing. Lenka Máchová.

Jedno Číslo: 35,- Kč,  roční předplatné: 120,- Kč

 

 

Není-li uvedeno jinak, knihy a časopis lze zakoupit v knihkupectvích či objednat na dobírku na adrese:

Lenka Máchová, nám. U oblouku 500, 708 00, Ostrava - Poruba

e-mail: machova@ova.inecnet.cz

 

Na tuto adresu můžete také poslat autorce knihy své připomínky, po­střehy, dotazy.

 

 

Úvahy uveřejněné v této knize a články ze starších čísel časopisu Arcana, stejně jako odkazy na další www stránky zaměřené na Swedenborgovu teo­logii naleznete na internetové adrese:

 

http://www.swedenborg.cz

 

 

--------------------------

 

 

Poznámka zpracovatele na internet, Ivo A. Bendy:

 

Dle předchozího přehledu je evidentní, že je obrovskou škodou pro česky a slovensky mluvící lidi, že pouze dvěmi celými knihami je prezentace celého díla značně omezena a chudá. Je to nezvládnutím svého poslání v překladech do českého a slovenského jazyka některými lidmi, neboť je zde nabízeno jen torzo z celého díla (pokolikáté již u tak důležitých informací) !

 

Současně považuji tento přístup za znevážení takového díla Emanuela Swedenborga a věřím, že někomu se pohne svědomí a čest, aby sjednal nápravu v tomto ohledu. Kniha Nebe a peklo byla přeložena a vydána již v 30. letech. To také signalizuje stav české a slovenské duchovní literatury, kde převažují pseudoduchovní tituly (kterých je zde 90 %), a pravé poklady, leží ladem a NEPŘÍSTUPNÉ PRO ŠIRŠÍ VEŘEJNOST.

 

Už vůbec nehovořím o hluboké duchovní škodě, když tyto informace nejsou vůbec zvládnuty školstvím v České a Slovenské republice (o zahraničí nebudu hovořit, neboť mi tamní poměry nejsou známy).

 

 

 

Přes 7000 stran a 3000 obrázků o Vesmírných lidech najdete na internetu:

 

 

www.vesmirni-lide.cz

 

www.vesmirnilide.cz

 

www.andele-svetla.cz

 

www.andelesvetla.cz

 

www.universe-people.cz

 

 

www.universe-people.com

 

www.cosmic-people.com

 

www.angels-light.org

 

www.angels-heaven.org

 

www.ashtar-sheran.org

 

 

www.himmels-engel.de

 

www.angeles-luz.es

 

www.angely-sveta.ru

 

www.anges-lumiere.fr

 

www.angelo-luce.it

 

www.anioly-nieba.pl

 

www.feny-angyalai.hu

 

www.anjos-ceu.eu

 

www.angeli-raja.eu

 

 

 

 

www.swedenborg.cz