PSEUDOTVŮRCI VELICE PILNĚ PŘIPRAVUJÍ PLNOST NEGATIVNÍHO STAVU

Drogově pomačkané límečky manažerů

9.6.2008

Víc než dvě třetiny českých podnikatelů a manažerů tráví všední večery a víkendy v práci. Ač evropská nadace Eurofond tvrdí, že jde o českou zvláštnost, "bílé límečky" nepovažují své každodenní, více než dvanáctihodinové nasazení za něco mimořádného. Vražedné pracovní tempo kompenzují někteří z nich alkoholem a drogami.

Čtyřicet let u nás platilo pravidlo: Práce osm a půl hodiny, a dost! Když jsme zkraje devadesátých let vstoupili do etapy dravého kapitalismu, situace se podstatně změnila a českému byznysu začal vládnout podnikatelský chaos. Statisíce lidí začaly natvrdo pociťovat ostré lokty tržní ekonomiky. Ke slovu přišla druhotná platební neschopnost, špatné podnikatelské plány, tunely společností, bílí koně, nájemné vraždy či krácení daní. Se šrámy přežili jen ti nejotrlejší. Pak do Čech začali vstupovat zahraniční investoři, aby u nás postavili filiálky svých firem, jiní koupili zbytek toho, co ještě za něco stálo. Po manažerech, kteří znají české prostředí, byla nouze.

S dalším budováním kapitalismu však nepřišla doba rentiérů, ale naopak etapa upevňování pozic a strachu, aby firmy - ty české i zahraniční - dál a s co nejmenšími náklady vydělávaly. Čeští manažeři a podnikatelé se tak dostávají do velkého pracovního i psychického presu. Podle Hospodářské komory to z nich přiznává víc než polovina. Své o tom vědí i psychiatři a psychologové, kteří velmi často slýchávají prosbu: Pomozte mi, prosím!

Bližší a rozsáhlejší informace k tomuto tématu najdete na webu www.stahuje-cely-svet.cz .

Alkohol, jednička mezi drogami

Lecitin, gingko, kofein, piracetam, alkohol... a také kokain najdeme v rejstříku českých manažerů. Úspěšné působení ve firmě si bez některých z nich nedovede představit asi žádný.

"Ona to ale není jednolitá skupina," upozorňuje psycholog Ivan Douda z centra pro pomoc závislým Drop In. "Nedá se jednoduše říci: jsou to jenom podnikatelé, anebo narkomani. Jsou to v prvé řadě workoholici, kteří s pomocí nejrůznějších podpůrných prostředků řeší nejčastěji osobní prázdnotu, pocit nespokojenosti, touhu se prosadit a předvést, vypadat jako úspěšní, mít peníze a moc, rozhodovat o lidech a jejich osudech. Tohle všechno, co o nich říkám, je pro ně jakási forma odreagování. Ale...? Jejich uspokojení je dočasné. Workoholikovi totiž nestačí, že je slušně bohatý, on chce neustále víc. To se pak projeví třeba v nefungujícím sexuálním životě, v neochotě scházet se s kamarády, věnovat čas rodině a koníčkům. A tenhle komplex vytváří permanentně frustrující stav, ve kterém je jedinec pod extrémním tlakem."

Za jakou cenu mohou tito lidé zvládat vražedné pracovní tempo? Psychologové i psychiatři se shodují, že pro zvýšení pracovního výkonu a povzbuzení unaveného těla i duše si ordinují různé směsi vitaminů, litry kávy, energetických nápojů a alkohol. Zejména ten patří u nás k drogám číslo jedna.

"Alkohol je to proto, že okamžitě povzbudí, sníží úzkost, prohloubí spánek, posílí sebevědomí," doplňuje Ivan Douda. "Pak to jsou stimulační látky na úrovni efedrinu. Když zajdou lidé hodně daleko, končí na kokainu. Nejčastěji ho berou mladí manažeři a podnikatelé mezi třiceti až pětatřiceti lety. Většina z nich jeho užívání naštěstí uhlídá. Víc než jednou za týden ho nevezmou. Ovšem s drogami se často objevují i poruchy spánku, a tak nezbývá než sáhnout po hypnotikách. Vypadat příští den jak zmačkaná papírová koule není pro šéfy přijatelné."

Tady se workoholici obrazně řečeno potkávají se svými kolegy, kteří sice nejsou zas až tak pracovití, ale potřebují se "jen" povznést po práci či si chtějí užít v intimním životě. I oni sahají po pervitinu nebo kokainu. Občas ve všední den, nejvíc o víkendu. Mají dost peněz, a není tedy těžké si drogy za relativně nízkou cenu obstarat.

"Při opakovaném užívání drog se ale začnou dostavovat deprese a úzkosti - tedy to, čemu narkomani nejčastěji říkají dojezdy," říká Pavel Doubek, vedoucí lékař uzavřeného mužského oddělení Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty UK v Praze. "Řeší je tím, že sáhnou po diazepamu nebo něčem podobném. Sehnat se dá dnes všechno. Když to časem přeženou, skončí v lepším případě na uzavřených nemocničních odděleních nebo v luxusních soukromých zařízeních, aby tam podstoupili tzv. očistnou kúru. Dostat se rychle do formy je pro ně to nejdůležitější."

Úzkostně depresivní stavy však mívají také tragickou podobu, což dokládá i počet sebevražd v Česku. Každý den ji u nás dokonají čtyři lidé a desetinásobek se o ni neúspěšně pokusí! "Jsou mezi nimi bezesporu i manažeři," reaguje psycholog Slavomil Hubálek. "Ostatně každému sebevrahovi konvenuje myšlenka, jak by to všechno bylo krásné, kdyby se mohl zbavit všech starostí."

Tahy stavebního inženýra

"Jsem spolumajitelem jedné velké pražské stavební firmy v Praze. Těžko se mi to přiznává, ale pití alkoholu mi strašně zkomplikovalo život. V jednu chvíli jsem uvažoval i o sebevraždě," začíná vyprávět svůj příběh padesátiletý pacient psychiatra Pavla Doubka. S publikováním svého příběhu souhlasil jen pod slibem anonymity. Stydí se, a nechce, aby jeho okolí vědělo, co všechno má už za sebou.

"Začínal jsem podnikat před patnácti lety, měl jsem tehdy pár lidí a stíhal jsem postavit všechno, co kdy po mně kdo chtěl," pokračuje. "Slabost k pití jsem měl vždycky. Nechodil jsem ale do hospody každý den, jen příležitostně o víkendu s kamarády nebo příbuznými. Firmě se dařilo. Alkohol jsem potřeboval k uvolnění a také k tomu, že jako společenská droga mi pomáhal získávat potřebné zakázky. Pokaždé mi umožňoval zbavit se každodenního strachu, že bych o ně mohl přijít."

Jak se podnikatelova společnost rozrůstala, trávil mnohem více času v kancelářích investorů než na stavbách. S každým úspěchem přicházely další kontrakty s velkými zákazníky. Jednání trvala často celý den a nechyběl při nich alkohol. Na jejich konci pak občas nemohl bez cizí pomoci udělat ani krok. Přestal řídit svůj služební automobil a nechal se vozit řidičem.

"K nám na kliniku ho se silným abstinenčním syndromem poprvé přivezla manželka," vzpomíná Pavel Doubek. "Tehdy mi stavební inženýr otevřeně řekl: Chci přestat pít. Ležel u nás týden na uzavřeném oddělení, aby ho nikdo neviděl. Když odcházel, vypadalo to, že skončí. Za pár týdnů v tom byl znovu. Dostal se do takové závislosti na alkoholu, že při každé cestě z práce skončil v hospodě, kam si pro něj chodila manželka."

Jaká je situace dnes? Podnikatel prochází čtvrtletními vlnami. Pár týdnů vydrží nepít, pak se to prý ale zvrhne a skončí znovu na psychi-atrické klinice. S dvouměsíční ústavní odvykací léčbou nesouhlasí. Jeho delší nepřítomnost ve firmě by byla podle něj znát - a potom: co by řekl kolegům, že nebude tak dlouho v práci?

"Je to smutný příběh," konstatuje Doubek. "Když má stavař alkoholový tah, nedbá na osobní hygienu, je vulgární na manželku, nezamyká doma, prostě nedomýšlí důsledky svého chování."

Kokain jako drobné mince

Příběh dalšího pacienta doktora Doubka - dnes sedmačtyřicetiletého finančníka - je staršího data. Na kliniku už delší čas nedochází. Důvod? Je v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody.

"Poznal jsem ho v době, kdy mu nebylo ještě pětatřicet let," vzpomíná psychiatr. "Vyhledal mě proto, že se u něj objevily při větších pracovních zátěžích spontánní poruchy nálady, které se opakovaly. Míval období smutné nálady i nechuť cokoliv dělat. Naštěstí tyto stavy netrvaly příliš dlouho. Deprese odeznívaly během dvou tří měsíců. Pro něj ale byly velmi nepohodlné, protože mu značně komplikovaly jeho jinak pestrý život."

Absolvent Vysoké školy ekonomické měl na počátku své pracovní kariéry štěstí. Jeho hypervýkonný a úspěšný otec mu se získáním diplomu svěřil dvě firmy svého investičního impéria. Přestože v byznysu začínal, získal obrovské pravomoci i odpovědnost na vrcholných pozicích ve správních radách. Jenže syn měl k firmám ne-osobní vztah a vedl raději společenský život, než aby se staral o to, jak jemu svěřené závazky prosperují.

"Mladý finančník se dost snažil a hodně toho stihl. Během krátké doby se stačil oženit, pořídil si děti, pak se rozvedl a našel si přítelkyni," doplňuje Pavel Doubek. "Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního, kdyby všichni nežili společně pod jednou střechou. Paralelní vztah vyhovoval nejenom hlavě velké rodiny, ale i oběma ženám. Proč ne, když byly i dostatečně finančně saturovány. On však udělal v jednu chvíli osudovou chybu. Začal experimentovat s kokainem - ne proto, že by byl pracovně vyčerpaný, ale prostě si chtěl užít a bavit se na exotických dovolených s dalšími přítelkyněmi. Jezdil z mejdanu na mejdan a kokain, coby permanentní potěšovadlo, nosil jako drobné mince po kapsách."

Příběh inženýra ekonomie neskončil happy endem. Jeho společník ve firmách se rozhodl, že už dál nebude kolegovi tolerovat spanilé jízdy a nekvalifikovaná rozhodnutí. Připravil na něj past, ve které skončil s obviněním z finančního podvodu ve výši několika milionů korun. Potom ho udal policii. Mladý muž s rozvinutou závislostí na kokainu byl nakonec odsouzený za zpronevěru k trestu odnětí svobody na čtrnáct let!

Teror příležitosti

Čím si vysvětlit, že manažeři tráví tolik času v práci, neodpočívají, nemají zájem o rodinu a vzdávají se koníčků? Rovnice je jednoduchá. Tlak ve firmách je dnes tak veliký, že musejí vydávat nadstandardní výkon, aby ti úplně nejvyšší šéfové byli co nejvíc spokojeni. Těch, kteří všechno zvládnou a také vydrží, je málo. Větší část lidí to musí nahrazovat delším časem v práci, aby své úkoly stihli.

"Vedení firem po svých podřízených žádají maximum odevzdanosti," shrnuje své poznatky z klinické praxe psychiatr Pavel Doubek. "Často se jich ani neptají, zda to stihnou. Prostě poraď si! Říká se tomu teror příležitosti. Antonín Baťa to dělal jinak. Sice taky tlačil lidi v hierarchii nahoru, ovšem při první známce selhání je sundal o stupeň níž. Teď něco podobného nefunguje. Když manažer propadne, tak si buď sám najde nižší pozici, kterou zvládne, anebo skáče z firmy do firmy v nejvyšším postu, aby z něj alespoň krátce profitoval. Ovšem jeho produktivita není zdaleka superiorní. Dokonce bývá zpravidla horší."

Podle psychologa Slavomila Hubálka hraje jistou úlohu i naivita manažerů, zvláště ve velkých firmách. Ti jsou mnohdy ochotni v práci "nasluhovat", a to proto, že mají příslib nadřízených: My tě podržíme, je to nakonec i tvoje firma! "To ale není pravda," reaguje Hubálek. "Ve chvíli, kdy se snižují stavy lidí, v první řadě končí právě ti, kteří nestíhají. A aby se nestali ohroženými, jsou ochotní pracovat o víkendech nebo ve svém volném čase. Je to dáno mimo jiné i tím, že ocenění manažerů jsou finančně výborná, a oni se je bojí ztratit. Jen málokdy si chtějí přiznat, že jejich platy jsou vysoké i proto, že jsou ochotni zahodit všechno kolem sebe. Peníze totiž neoceňují ani tak práci, ale propadnutí funkci. Ještě jinak: je to daň, která nepovoluje soukromí, aktivity nebo kontakt s rodinou."

Půldne golfu nestačí

Jak dlouho se dá vydržet dvanáct i více hodin v zaměstnání, aniž by člověk bral nějaké výrazné podpůrné prostředky? Odborníci říkají: je to individuální. Někdy dva, někdy i pět let, záleží na tělesných i psychických dispozicích. Trvale to ale nejde.

"Pracovní nasazení velmi úzce souvisí i s duševní hygienou. Bohužel, většině šéfů chybí," tvrdí Pavel Doubek. "Oni si neuvědomují, že jim nestačí půlden v týdnu na tenisu nebo na golfovém trávníku. To je málo. Manažer by měl podle starořeckého kalokagathiá dbát na harmonický rozvoj duše i těla. Tedy mít vyvážený čas na práci, odpočinek i koníčky. Když ho nemá, pak se rozvíjí spousta psychických, potažmo i tělesných komplikací. Tohle není poučování, ale poznání z dlouholeté praxe na klinice, kde léčíme lidi, kteří tráví v práci ne dvanáct, ale i čtrnáct patnáct hodin denně."

Kuriozní podobnost

Slavomil Hubálek, jehož společnost ALEA - Psychologie pomáhá vybírat velkým firmám šéfy do řídicích pozic, jde ještě dál a doplňuje zajímavým srovnáním: "Mám o podnikatelích kuriózní přehled, protože na jedné straně vybírám lidi pro seriózní podniky a na druhé straně - jako soudní znalec - posuzuji případy nájemných vražd. To mě vedlo k tomu, abych porovnal extrémní typy českých podnikatelů, kteří nepřesáhli svým věkem pětatřicet let. Jsou to často vrstevníci i spolužáci z jedné lavice základní školy. Jednu skupinu tedy tvoří skvělí manažeři, kteří se uplatňují v globalizovaném světě, druhou ti, kteří sedí v kriminále, protože své obchodní partnery nechali zabít. Výsledek je překvapující. Oni se shodují v hodnotové orientaci a charakterových vlastnostech! Zmiňuji se o tom proto, že mi studie dala odpověď i na otázku, jak se má chovat dnešní manažer. Tedy: měl by především ctít základní kulturní a společenské hodnoty, s nimiž souvisí i způsob rodinného života a trávení volného času."

Z průzkumu Hospodářské komory ČR: "Polovina manažerů přiznává, že si neudělá dost času na rodinu či na svůj soukromý život, třetina se vzdala svých koníčků." Psychologové a psychiatři se shodují: Nejčastěji berou kokain podnikatelé a manažeři mezi třiceti až pětatřiceti lety!

7000 stran textů a 5000 obrázků o Vesmírných lidech Sil Světla najdete zde: